Jak jsme si užívali volného času

volny-cas-v-ceskych-zemich 200 Pánové Martin Franc a Jiří Knapík před nedávnem upoutali knihou Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948 - 1967, která byla postavena na abecedně seřazených heslech. Nyní vydali publikaci Volný čas v českých zemích 1957 - 1967, tentokrát ovšem pojednanou jako souvislý text rozdělený do několika kapitol, jejichž zaměření se od zevšeobecňujících úvah přesouvá ke konkrétnímu počínání jednotlivce.

Nejprve autoři vymezují dobové zakotvení zvoleného tématu, vracejí se až k těsně poválečnému období i poúnorovým excesům, přibližují tehdejší diskuse o volném čase i představy, že bude prožíván jednak kolektivně, jednak s důrazem na sebezdokonalování, neboť ideálem je výchova nového socialistického člověka, který uvědoměle přijme veškerou ideologickou indoktrinaci, jak příkladně ukazuje třeba budovatelská komedie Dovolená a Andělem (1952).

Státní zájem o trávení volného času se netýkal pouze dospělých, ale především dětí - právě na ně mělo být vhodně působeno, a to všemi dostupnými prostředky, počínaje účastí v (mimo)školních kroužcích, členstvím v pionýrské organizaci, pobytem na letních táborech a konče žádoucím dopadem médií, dětských tiskovin, rozhlasu, filmu a zejména postupně se rozmáhající televize.

Pisatelé si rádi vypomáhají odkazy na filmové či televizní pořady, které odrážely právě aktuální tendence - takže si dovolím poopravit informaci, že by první televizní inscenací pro děti byla Robinsonka, vysílaná počátkem roku 1956 (nikoli v únoru, jak uvádí kniha, ale již v lednu). Úplně první dětský pořad se nazýval O kouzelné harmonii a uváděl se o dva roky dříve, v květnu 1954. Podle Hofmanova scénáře jej natočil Milan Vošmik. A dodávám ještě, že ve stejné době, kdy k divákům dorazila Robinsonka, televize uváděla také Dobrodružství Toma Sawyera. Jenže to vše se odehrávalo v dřevních dobách televizního vysílání, kdy přijímač málokdo vlastnil, takže lze předpokládat téměř nulový ohlas.

volny-cas-v-ceskych-zemich TV

Kniha se soustředí na dva základní okruhy v konzumaci volného času - jednak na organizované a řečeno dobovou terminologií společensky prospěšné aktivity, jednak na individuální, ze zájmů daného jedince vycházející počínání. Dovíme se, jak se státní a stranické orgány pokoušely usměrňovat (a to po celou dobu trvání komunistického režimu) trávení volného času. Dovíme se, jak na vše, co se vymykalo zpod jejich kontroly, nahlížely s nedůvěrou.

Volný čas se vztahoval k několika časovým sférám: vedle prázdnin a dovolených to byly víkendy (až do uzákonění soboty jako nepracovního dne se vlastně jednalo jen o sobotní odpoledne a neděli) a konečně také každodenní volno po práci. Jsou zmíněny výpravy za památkami i k vodě, chataření a chalupaření, tramping, také cesty do zahraničí. A rovněž individuální koníčky: sběratelství, kutilství, modelářství. Ale nechyběly ani jevy vnímané jako negativní - nebyl to jen alkoholismus a kriminální jednání, spadalo sem rovněž chuligánství (z toho byli obviněni vyznavači západních tanců nebo nositelé dlouhých vlasů), ale třeba také náboženské aktivity.

volny-cas-v-ceskych-zemich dovolena

Důležitou položkou bylo (a vlastně podnes je) sledování televize. Právě kapitolu zkoumající postavení a vliv televize považuji za jednu z nejpřínosnějších. Ale opět: protože autoři čerpali z ne zcela důvěryhodných zdrojů, musím upřesnit údaje týkající se třeba televizních seriálů. Ve sledovaném období jich nalezneme daleko více než onu jmenovanou trojici (Rodina Bláhova, Tři chlapi v chalupě, Eliška a její rod) – mám na mysli nejen dětské pořady Klaun Ferdinand a Robot Emil, nejen cyklus Hrdinové okamžiku, ale také detektivní seriály Případy komisaře Mejzlíka a Vědecké metody poručíka Borůvky.

Volný čas v českých zemích 1957 - 1967 přináší zajímavá zjištění, ale dovolil bych vznést jednu metodologickou pochybnost. Předestírané údaje se totiž převážně vztahují k (velko)městskému prostředí. Život venkova se ubíral jinými cestami - a vyvozovat nějaké závěry z průzkumu jedné jediné vsi (s. 94) považuji za pochybné. Především na vesnici neexistovala anonymita, všichni obyvatelé se navzájem znali a vyznávali obdobná pravidla chování a jednání, je doložitelný tlak na jejich dodržování.

Přežívaly tam odlišné návyky, dané nutností celodenně se starat o chovaná zvířata, nemluvě o "záhumenkovém" hospodářství. Téměř se nevyskytovala konzumace dovolené, volný popracovní čas ve smyslu "společenského" života se soustředil do hospody, na nedělní bohoslužbu, na sousedské návštěvy (chození "na hrátky"), případně na sportovní aktivity, v létě fotbal (čutání), v zimě hokej (bruslení). A jak se bavili důchodci, to mistrně zpodobňuje neprávem pozapomenutá tragikomedie Horký vzduch (1965).

Téměř odumřelo ochotnické divadlo, vytrácelo se muzicírování. Sledování televize nabývalo na mohutnosti až od konce 60. let. Kulturní zájmy směřovaly k únikové zábavě: tamní obyvatelstvo nezajímaly průhledy do jejich vlastní existence, nýbrž estrády či aspoň nostalgické písničkové cykly jako Babiččina krabička nebo Bejvávalo.

Teprve za normalizace nastoupí ztotožnění s ideologickými produkty zabalenými do jímavého melodramatu (Nejmladší z rodu Hamrů). Mentalita vesnice zůstává podnes málo prozkoumána, její poválečné osudy se zužují jen na násilné združstevňování, pominut zůstává proces adaptace na vnucené poměry, odrážející se mimo jiné i v tom, že po pádu komunistického režimu se málokdo vrátil k rolničení.

volny-cas-v-ceskych-zemich