Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jistě se mnou bude většina z vás souhlasit, že knížka Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce je velmi půvabná. Že má stále místo nejen v našich srdcích, ale i v srdcích našich rodičů, prarodičů, našich dětí či vnoučat. A tím pádem že má své opodstatněné místo v knihovničkách dětí i v knihovnách veřejných. Jenom, jak běží čas, se méně či více mění reálie kolem nás. V naší knihovně (Knihovna města Plzně – Knihovna Lobzy) jsme si to spolu s dětmi krásně předvedli na příběhu Jak si myli podlahu.

Přidržím se Čapkova slova z názvu knížky „povídání“ namísto častého beseda, které je pro podobné akce používáno. Dětem je předčítána pohádka a v pravých chvílích je čtení nahrazeno dotazy a následně i vyzkoušením si různých činností na vlastní kůži. První zastavení nad textem přichází ve chvíli, kdy se pejsek s kočičkou rozhodnou, že podlaha je moc špinavá a že ji po vzoru lidí umyjí.

„Děti, jak umýváte u vás doma podlahu?“ Většina malých respondentů odpověděla, že takovým tím střapatým v takovém tom zvláštním kbelíku, čímž dozajista mysleli ždímací mopy různých druhů a kvalit. Jen málo z nich odpovědělo, že vyždímaným hadrem namotaným na smetáku a naprosté minimum vysvětlovalo, že maminka klečí na podlaze a vytírá hadrem. Z cca sto dvaceti dětí, které se povídání postupně v šesti skupinách zúčastnily, dvě odpověděly, že netuší, protože mají paní na úklid. Jedno z těch dvou podezřívám, že tou paní na úklid myslelo vlastní matku. Jedno dítě hlásilo úklidového robota. (Hm, to jsou mi věci, pane Josefe Čapku, to byste se divil! Ale asi ne, koneckonců slovo robot jste bratru Karlovi doporučil Vy.)

S dětmi pokračujeme ve čtení, kočička nechává ležet růžové voňavé mýdlo na stole a mlsný pejsek mýdlo ochutnává. Je s podivem, že psí čichové buňky nedešifrovaly nekonzumovatelnost tohoto drogistického výrobku. Nabízím dětem podobné mýdlo k ochutnání, děti piští, smějí se, ochutnat nechtějí (až na jedinou výjimku, které jsem to pro jistotu nedovolila). S učitelkami nostalgicky vzpomínáme na tzv. dětská mejdlíčka za 20 haléřů. Moc chutná nebyla, ale za těch 20 haléřů to byl pro školáky snadno dostupný pamlsek. Pejsek bublá, pěna mu jde od huby, děti mu vydatně pomáhají s bublifuky. Kupodivu hodně dětí ví, že takto se u zvířat projevuje vzteklina. Kočička poradila hloupému pejskovi, aby se pořádně napil, ale my jsme se s dětmi zamysleli a zvolili jiný postup. Kdybychom totiž pěnu zapili vodou, všechno to mýdlo se nám dostane do žaludku, a to se mu asi moc líbit nebude. Je tedy rozumnější plivat a plivat, pak vyplachovat vodou a znovu plivat. Nepolykat!

Děj pokračuje, pejsek s kočičkou se konečně pouští do mytí. Kočička přináší nové mýdlo. Tady se děti zřejmě poprvé v životě seznámily s jádrovým mýdlem s jelenem a troufám si tvrdit, že to bylo zřejmě i setkání poslední. Jak jsem předeslala na začátku – doba se mění a úklidové prostředky s ní. Pejsek se svou hrubou srstí slouží coby kartáč „rejžák“– dětem vysvětluji, že je zhotoven skutečně ze stvolů rýže. Kočička s měkkými chlupy zastoupí hadr.

Přichází akce. Nejdříve si všichni musíme představit, že v knihovně nemáme podlahu pokrytou hladkým linoleem, ale prkny, jako v domečku pejska a kočičky, která věkem praskají, jsou plná spár, skulinek a děr po vypadlých součcích… Zkrátka, špína se do nich zadírá, a proto je třeba nešetřit mýdlovou vodou a pořádně přitlačit na kartáč. A také na hadr, prkna se musí co nejpečlivěji vysušit, aby nehnila a nekroutila se.

Kdyby jen rodiče tušili, s jakou vervou se děti pustily do drhnutí podlahy, že nebylo jediné, které by si to nechtělo vyzkoušet, jistě by zahodili všechny ty současné vymoženosti, dali výpověď paní na úklid a svěřili domácnost do drobných ruček vlastních ratolestí.

Po skončení této namáhavé práce jsou děti rozjařené a lehce zadýchané a pejsek s kočkou špinaví a mokří. Co naplat, budou se muset: „Vyprat!“ … „Správně,“ doplňují děti. Následuje další kolo dotazů, jak se pere u nich doma. Nikoho nepřekvapí, že ve většině domácností pere automatická pračka, některé děti popsaly vířivou pračku na chatách a chalupách (netušily však, že pak se musí prádlo několikrát vymáchat). Občas hovořily o přepírání několika málo kousků ručně v umyvadle. Valcha a necky pro ně představovaly vpravdě muzeální kousky. Všechny si mohly práci na valše vyzkoušet. Holčičky zastupovaly kočičky a praly plyšového pejska, kluci představovali pejsky a drhli plyšovou kočičku. Musela jsem za ty dva ubožáky naříkat, kňučet a mňoukat, aby jim děcka nevydřela na valše do kožichů díru. Po této akci jsem znovu musela zdůraznit nutnost prádlo vymáchat, a tak ho zbavit mydlin.

Následoval můj dotaz: „A co dál?“ Obdržela jsem hromadnou odpovědí: „Pověsit na šňůru!“ Nikdo z dětí nevěděl, že se prádlo musí nejdříve vyždímat, aby z něj celý den nekapala voda a šňůry se pod jeho vahou neprohýbaly až k zemi. Popřípadě aby nepraskly. Také ždímání si děti vyzkoušely a byl to pro ně mnohdy oříšek, zkouška zručnosti, jak to udělat, aby na obou koncích kroutily opačným směrem. Věšení prádla – plyšového pejska a kočičky – zvládly s dřevěnými kolíčky všechny, někdo rychleji, někdo musel pokus několikrát zopakovat. Co nám všem však vrtalo hlavou – jak to pejsek s kočičkou v knížce udělali, že se věšeli navzájem a nakonec se přece jen na šňůře sušili zároveň?

Po všech těchto činnostech usnula usušená, leč notně unavená zvířátka v proutěném prádelním koši. Musím se přiznat, že bych se k nim po takto pracovně náročném „povídání“ bývala byla ráda připojila.

V závěru své reportáže posílám velký dík knihovnicím z Městské knihovny v Praze, které tuto vtipnou akci vymyslely a laskavě sdílely s jinými dětskými knihovnami.

Zuzana Mišterová, Knihovna města Plzně – Knihovna Lobzy
Foto: web 57. MŠ Plzeň