Kultura21.cz

Vyprávění Vladimíra Brabce pokračuje a vy se dozvíte, jak se stalo, že nocoval na italském hřbitově mezi nebožtíky, že chystá knihu, proč ho naštval Sir Thomas Sean Connery, o čem si popovídal s Mastroiannim a proč Jack Lemmon nepřijel do Karlových Varů.

Jako pilot jste určitě musel absolvovat i seskok padákem. Máte s tím spojeny nějaké zážitky?
No, ono je to dnes už úplně jiné, kdo má peníze, může létat i skákat na padáku, kdy se mu chce. To dřív to bylo jen za odměnu. Padáky jsme u sebe vždycky mívali na větroni, v jiných letadlech, například v cesnách, ne. Nemuseli jsme u toho skákat.
Ale já jsem, děvče, začínal jako parašutista!
Začal jsem skákat v roce 1950, jmenovalo se to Parašutistický oddíl Sokola. Pak, v Mosteckém divadle, jsem chtěl založit parašutistický oddíl, ale nepodařilo se dát to dohromady. V roce 1950-51 jsem s kamarády z Filmové fakulty točil film jako cvičení. Museli natočit i dokument a tak jsme se domluvili, že natočí mě, jak skáču na padáku. Kameramana dělal Vladimír Opletal, režii doktor Voves. Skákal jsem tehdy z Junkersu na letišti v Kralupech a vedle, v Sokolu, letěl Opletal a natáčel to. Takže já mám zaznamenaný seskok někdy z doby, kdy mi bylo asi 17 let. Film se jmenova Nebe patří nám, je to ještě na hořlavém materiálu.

Již dlouhá léta se věnujete dabingu a databáze vašich dabingových rolí je opravdu velmi široká. Kromě celé řady jiných postav jste namluvil Jacka Lemmona také ve filmu Nebožtíci přejí lásce.
Á, Nebožtíci přejí lásce, to je jedna z nejkrásnějších prací!

Z filmu Nebožtíci přeji lásce (Jack Lemmon a Juliet Mills), zdroj: internet

Byl jste se někdy podívat na Ischii, v místech, která jsou, dle scénáře, těžištěm děje tohoto filmu?
Nebyl. V Itálii jsem byl jen jednou, když dceři byly asi 4 roky. Wartburgem, takže Taliáni mysleli, že hoří. Spali jsme v autě nebo ve stanu tak, jak se dalo, abychom viděli z Itálie co nejvíc. Z tehdy jugoslávského Baru jsme projeli celou Itálii až na druhou stranu, do Bari. Kalábrie, Amalfi, Pisa, Dolomity, Řím. Byli jsme mladí, tak jsme to brali hopem.
Jednou jsme dorazili na místo v noci, postavil jsem stan, já se ženou jsme spali v něm, dcera v autě. Ráno se probudíme a koukáme – my jsme spali na hřbitově! Je to čistě náhoda, ne sice Nebožtíci přejí lásce, ale stalo se to.

S jakou postavou či hercem jste se v dabingu nejvíce ztotožnil?
V dabingové profesi se musíte ztotožnit s každým, protože právě vy to převádíte do té češtiny a je důležité, aby výsledek co nejvíce odpovídal původnímu záměru vyznění dabované role. Abyste co nejlépe předali charakter herce a postavy divákovi.
Aniž bych chtěl kohokoliv urazit nebo opomenout, tak nejvíc pro mě byli Jack Lemmon a Mastroianni.
Ještě v Národním divadle, když jsme zkoušeli Věc Makropulos, najednou na mě shora někdo volá, že mám přijít nahoru do klubu, že tam na mě čeká pan Mastroianni. Říkal jsem si, co je to za blbost, ale opravdu – v klubu seděl Marcello s překladatelkou. Popovídali jsme si skvěle, já říkal jen sí, sí, sí… ale s pomocí překladatelky jsme asi půl hodiny hovořili o divadle, o životě.

Audio ukázka:

S Jackem Lemmonem jsem se, bohužel, nesetkal, přestože jsem mu poslal fotografii a on mně také. Jednou jsem mu napsal dopis s nabídkou, aby přijel na karlovarský Festival. Odepsal mi, ten dopis ještě mám, že by velice rád přijel, ale pracuje a neví, jestli v tu dobu bude mít čas. Tak, jak to u herců bývá, jsou vázáni různými smlouvami. Takže nepřijel. Bylo mi to velice líto, protože jsem se na něj moc těšil. Právě on na mě nejvíc zapůsobil svým temperamentem a celou svou osobností vůbec a já mu hrozně porozuměl.

Audio ukázka:

No, a po čase jsem já sám hrál v představení Někdo to rád horké v Karlíně roli milionáře. Co já jinýho mohl hrát? Milionáře!

V jakém žánru nejraději hrajete?
Takhle se to říct nedá. Já mám rád jak drama, tak srandu. Ta je i v Jamesi Bondovi – ten nadhled. Je úžasné, jak si angláni dovedou udělat ze spousty věcí legraci a je jen na divákovi, jestli ji tam najde.
Já bych zapomněl na Coneryho! Toho miluju! Ale ten mě naštval, pacholek, on už nechce hrát divadlo a film, takže si ho už nikdy nezadabuju. Tak mu to můžete napsat.

V jedné z upoutávek na představení, které má na svých stránkách Karlínské divadlo, jsem postřehla, jak jste si s kolegy před premiérou předávali takzvané zlomvazky. Co to obvykle bývá a jaké se najdou kuriozity? Je někdo pověstný tím, že vždy vymyslí něco opravdu originálního?
Podívejte se, ono nezáleží na nějakém originálu a aby to stálo čtyřista, pětset korun. Důležité je, aby to v tu chvíli udělalo radost a i kdyby vám někdo dal, já nevím, třeba tři sirky převázené mašličkou, tak je to jedno. I z toho má člověk nesmírnou radost. Dámy hledají nejčastěji inspiraci v krámcích s keramikou. (doma má pan Brabec celou vitrínu věnovanou zlomvazkám a je jich opravdu mnoho – pozn. red.) Doufám, že to nepřestane a že tradice předávání zlomvazek u premiér zůstane zachována.

Z operety Mamz´elle Nitouche v Hudebním divadle Karlín, zdroj: HDK

Které role vás aktuálně zaměstnávají? Čeká vás nějaká premiéra?
Já jsem pradědeček!

Ale na prkna se občas podívat zajdete, ne?
Ano, na prkna ano, abych viděl, že jsem na divadle. Ale, bohužel, jinak už to nejde. Člověk ctí jistou disciplínu – vůči dílu, vůči sobě, divákům, kolegům…

Našel jste si nějakou metodu, kterou si spolehlivě dobíjíte energii?
Mně dobíjelo energii všechno, co jsem dělal mimo divadlo. Měl jsem spoustu zájmů, do jisté míry i dobrodružných. Padesát let jsem byl aktivním myslivcem a to jsem si opravdu užil, to bylo dobití. K tomu patří i létání. Potom vás dobíjí, někdy i ubíjí, rodina. Ale to děláte také rádi a je to krásné, protože víte, že je to pro vaše potomky.

Zahrál jste si pana krále v několika pohádkách a načetl jste audioknihu Panovníci českých zemí. Který z králů a vládců vám je nejsympatičtější a naopak?
Já o králích radši mluvit nebudu, ani o prezidentech. Je jich spousta, učili jsme se o nich ve škole… ale on každý z nich něco měl, pro co byl oslavován nebo zatracován. I v Daňkově hře Pane, vy jste Jan, kde jsem hrál Zikmunda, neviděl jsem v něm jen Lišku ryšavou, ale bral jsem ho i z jiného pohledu. Takže nemůžu říct, kdo z našich panovníků byl lepší. Každý byl dobrý v něčem, ale… A tak to bylo vždycky. Tehdy to bylo v něčem jednodušší a někdy těžké, teď je to třeba naopak… máme před volbami :-). (rozhovor se uskutečnil 9.10.2014 – pozn. red.)

zdroj: Fragment

Existuje v historii nebo v současnosti nějaká osoba či osobnost, které byste rád položil nějakou otázku a kdo by to byl?
Vy na mě, ženský, útočíte! Já měl v životě dost otázek, byly i společné odpovědi, ale abych měl jednu zvlášť, to ne! Stačí vám to?

…nezbývalo, než s úsměvem souhlasit…Pane Brabče, děkuji vám za rozhovor…
Já jsem rád, že jsem tolik neutíkal od tématu a držel jsem se položených otázek, protože se mi občas stává, že rozvíjím myšlenku víc, než by bylo zdrávo. Ale dnes jsem snad obstál a sám nad sebou zvítězil.

***

Milí čtenáři, doufám, že se mi podařilo, alespoň trochu, přenést na vás tu pohodovou atmosféru, jaká panovala při mé návštěvě u pana Brabce. On je skutečně znamenitým vypravěčem a dobrým společníkem. V nových rolích jej sice již asi neuvidíme, protože se, ze zdravotních důvodů, rozhodl pro ukončení svého účinkování v Karlínském divadle, ale plánů do budoucna má ještě mnoho. V nejbližší době se chystá vydání knihy o jeho životě, v níž se jistě dočteme mnoho dalších informací z jeho plodné kariéry a o dalších životních událostech. (nakladatelství Brána, asi 31.10.2014, pozn.red.)

Před odchodem jsem ještě byla vyzvána, abych okusila báječný výhled z terasy na údolí Prahy po jedné straně a Břevnovský klášter na straně druhé. Rozloučení proběhlo se starostlivým doporučením, ať jedu opatrně a do poslední chvíle nezmizel panu Brabcovi z tváře úsměv. S sebou jsem si odnesla nejen podklady pro rozhovor a pocit pohody, ale i časopis o letectví, který mi pan Brabec věnoval.  Je v něm článek s přáním k jeho květnovým osmdesátinám od kolegů z letiště a pár fotek. A tohle je jedna z nich.

Ještě jednou, děkuji!