Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Pavlína Brzáková je velmi zkušená, zcestovalá a nezvykle vystudovaná etnoložka. Šéfredaktorka časopisu Regenerace a dáma s hlubokou znalostí kultur sibiřských kočovných pastevců.  Osud tomu chtěl, že jí redaktorsky a spisovatelsky přivedl k Jaroslavu Duškovi a ona společně s ním napsala, sepsala dvě báječné knihy: Země byla tou první a v minulých týdnech vydané Tvarytmy. Jaké to je,  stát po boku někoho tak zvláštního a snažit se jeho slova zachytit do psané formy?

Pavlíno, jak vůbec došlo k tomu, že jste se stala tou, která měla sepsat vyprávění Jaroslava Duška do knižní podoby? A zdá se, že to bylo úspěšné, když o pár let později spatřila světlo světa další podobně psaná kniha Tvarytmy…

Jarda jednou zavítal do mé garsonky s televizním štábem. Pekla jsem ryby na malém vařiči na zemi, natočili to. Vyptával se mě na šamanismus a zabrousil až na téma internet. O Sibiři pak do televize nedal nic, jen moje blouznění o internetu. Pak jsme se ještě náhodně potkali několikrát. Jardovi se zalíbila moje knížka Dědeček Oge – Učení sibiřského šamana. Dostal nápad ji načíst do rozhlasu, ale pak z toho sešlo. Jenže nápad někde visel, a nyní načetl Dědečka Ogeho jako audioknihu. Mezitím jsme sepsali  spolu dvě knížky – Ze mě a TVARYTMY. Knihy vznikaly původně jako nezávazná povídání. Jaroslav mě fascinuje svým mistrovstvím „vyprávět“…  Je neúnavný, tvoří slovem jako nikdo.

S tím souhlasím…Do druhé knihy jste psala intermezza, která pro mě jsou jedněmi z nej nej pasážemi (Jarda Dušek snad promine) protože mi přišla jako nádherná sonda do Vašeho vlastního života, jako důkaz toho, jak moc Vás práce na těchto knihách ovlivňovala. Pozitivně. Není tam těchto Vašich vstupů moc málo? Jistě by se jich ve Vašem životě v tu dobu objevilo více….

To jsou takové „zkratky“, které se dějí, když jim otevřeme dveře. Když se na ně naladíme jako lovec, který vyrazí na lov. Myslím, že intermezz je v knize tak akorát. Podobné „věci“ prožívám u psaní každé svojí knížky. Snad nejsilněji se mně to stalo při psaní novely Stíny na kupecké stezce – V učení sibiřského šamana.  Tam se mi realita, v níž se kniha odehrává, naprosto prolnula s běžnou realitou, v níž žiji. Tehdy se mi děly vskutku neuvěřitelné věci. Kniha teď vyjde znovu – právě kvůli té zvláštní imaginaci, i s vysvětlením nebo spíš dořeknutím, co se tehdy při jejím psaní dělo.

A jak zachytáváte právě tyhle letmé myšlenky… nosíte s sebou bloček, kus papíru, tužku, mobil… nebo jste tak skvělá, že je zachytíte v hlavě a donosíte je tam až domů?

Chytím je… Držím je v sobě zlehounka a opatrně jako motýla. A nesu si ho, až si ho donesu domů.

Nekonvenční přístup, věru… Ale on i Jaroslav Dušek je znám tím, že nepotřebuje ani kostru příběhů, a takhle nějak vznikaly i tyto knihy? Věděli jste, o čem přesně kniha bude? Nebo jste prostě začali a netušili, o čem se bude povídat v další kapitole?

Nedělali jsme knihu po kapitolách. Jaroslavovi stačilo položit otázku a řeč tekla jako řeka…

A co ta obávaná věc všech spisovatelů, zapisovatelů. Autorizace… Opravoval Jaroslav Dušek své myšlenky hodně?

Jarda některé myšlenky dotáhl, některé napsal líp. Nevím, proč bych se měla autorizace obávat, šlo nám přece o stejný cíl – aby knížka byla co nejlepší.

Naopak, napadly během korektur nějaké opravy i Vás… nějaké zlepšení nebo zahnutí směru myšlenek jinam?

Myšlenky jsme neohýbaly. Spíš jsme dopilovávali detaily. Když jsme mluvili a psali o některých knihách nebo událostech, informace vztahující se k nim jsem ověřovala.

Ovlivnila Vás práce na těchto dvou knihách i v osobním životě, otevřela Vám nové úhly pohledu nebo někam uhnula způsob přemýšlení?

Možná mě Jaroslav tak trochu „nakazil“ divadlem. Po první knize se objevila možnost společně s rodiči spolužáků mé dcerky založit divadelní soubor, respektive „kočovnou divadelní společnost“, což je míněno doslova, protože hrajeme v tradičním obydlí kočovníků – v jurtě. V podstatě se to celé vyvinulo tak, že jsem napsala několik scénářů pohádek pro děti, a teď ty pohádky hrajeme. Nejspíš jsem od Jardy odkoukala „jak mluvit“. Přesněji řečeno „jak se nebát mluvit“. Za tuhle velkou inspiraci jsem mu vděčná.  Opravdu jsem si psaní knížek s ním z hloubi srdce prožila a užila.

Poslední otázka je asi notoricky známá, ale tady se na odpověď s nedočkavostí těším jistě nejen já, ale i všichni čtenáři Kultury21. Chystáte něco dalšího společně s Jaroslavem Duškem?

Je to teprve nedávno, co vyšla kniha TVARYTMY. O další práci nemluvíme. Musíme zase chvilku žít, chvilku čerpat. A taky mám rozepsané jiné knihy, které musím dokončit. A úkoly v životě, které musím dotáhnout. Takž uvidíme, zda „bude – nebude“? Pohádkově řečeno.

Děkuji, Pavlíno, za velmi příjemný rozhovor a mimochodem, ten obraz, který na křtu drží Pavlína v ruce, ten jen pro ni maloval Jaroslav Dušek osobně. Speciální haptickou technikou pro nevidomé. A navíc, maloval se zavázanýma očima, aby se tam co nejvíce uměleckému prožitku nevidomých přiblížil.

Foto: Kamil Vancoller