Kultura21.cz

Přestože se chtěla stát literární nebo výtvarnou kritičkou, vystudovala nakonec politologii a mezinárodní vztahy. I taková je nová hvězda na českém literárním nebi, spoluautorka povídkové knihy Kafe v pět – Miloslava Erika Veselá.

Nejde se hned na úvod nezeptat. Co vy a literatura? Milovala jste knihy od dětství, nebo jste si k nim hledala cestu až postupem času?

Dostala mě velmi brzo a snahy o záchranu už budou asi marné.

Nikdy nezapomenu na vaši poznámku v přihlášce do literární soutěže, že jste cynický mizantrop. Jak se to projevuje?

Mám nízkou toleranci k lidské hlouposti a vysokou potřebu být čas od času sama. Když jsem rozmrzelá, trousím ironické, jedovaté poznámky. Vím, že jsem v tu chvíli na ránu, ale těžko se s tím bojuje.

Vystudovala jste politologii a mezinárodní vztahy, ale původně jste chtěla být literárním nebo výtvarným kritikem. Možná ještě není pozdě…

Vyrukovala jsem s tím na rodiče někdy v patnácti. Žertem mi odpověděli, že se „mám živit slušně“. Nedávno jsem zjistila, že několik internetových knihkupectví používá citaci z mé recenze na „Už je tady zas“ od Timura Vermese. Hned jsem našim volala, že mi v mládí zkazili velmi slibnou kariéru. Naštěstí mě znají, tak to brali s humorem.
Ale abych byla upřímná, myslím si, že by mě literární kritika bavila do té doby, dokud bych mohla číst, co chci. Krize by nastala s prvním nedobrovolným výtiskem, který by mi přistál na stole.

Někteří spisovatelé nesou kritiku opravdu těžce. Jste ten případ?

Ano i ne. Snažím se to brát s nadhledem, ale není to lehké. Představte si, že si zařídíte byt, jak nejlépe umíte. Kritik je pak jako návštěva, která k vám vtrhne a začne: „V koupelně máte jednu kachličku nakřivo, obývák bych vymaloval jinak, béžová sedačka se do něj nehodí, chlupatý koberec už dávno není v módě, a co má znázorňovat ten obraz v kuchyni?“ Nevzala byste ho holí?

Chtělo to nějaký čas, ale naučila jsem se oceňovat dobře míněnou kritiku, která slouží jako zpětná vazba. Pokud mám s textem vážnější záměry, nechávám ho vždy pročíst někým jiným, abych se vyhnula chybám z „autorské slepoty“. Třeba povídka „V lobby“ má na svou délku poměrně velké množství postav a hodně skáče v čase. Když jsem ji dopsala, nebyla jsem si jistá, jestli se v ní čtenář nebude ztrácet. Zpětná vazba mi tehdy hodně pomohla. Přijímat kritiku mě naučila máma, které jsem dávala přečíst svoje první výtvory. Když se jí něco nelíbilo, nebrala si servítky. Tehdy jsem se vztekala, dnes jsem ráda, že mi říkala, jak to vidí, ne to, co jsem chtěla slyšet.  

Jste jednou z výherkyň literární soutěže PANA NAKLADATELE. Kdy vás napadlo zkusit štěstí, a tušila jste od počátku, že by to mohlo vyjít? (Kniha Kafe v pět právě vychází, pozn. Red.)

Moc jsem nevěřila, že to vyjde, ale chtěla jsem zkusit, jestli moje texty mají šanci obstát v konkurenci jiných autorů. Na soutěži mě zaujalo téma i to, že ji vyhlásilo relativně mladé nakladatelství. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Musím přiznat, že mi to dodalo sebevědomí; přihlásila jsem se do další soutěže a založila si blog „The Flying Attitude“.

Vaše vítězná povídka „V lobby“ byla velmi osvěžující a při jejím čtení jsem se přistihla, jak lituji, že se nejedná o trochu delší literární útvar… Jak přišel nápad na tuto povídku? Co vás inspirovalo?

Inspiraci nehledám. Bohudíky chodí sama a doufám, že jí to vydrží. Mám ráda absurdní situace, detaily, zdánlivé hlouposti, které změní běh celého příběhu. Většinou jsou tím prvním, co mě napadne, a kolem nich potom začnu odvíjet děj. Nejtěžší pro mě je sednou na židli a začít psát. Klíčové jsou tak první tři až čtyři strany, během kterých se rozhoduju, jestli to má vůbec smysl.

Máte pro sebe nějaký nenaplněný literární sen?

Se sny bývám opatrná. Pokud můžu parafrázovat klasika, tak: „Jenom jedna věc je horší, než když se vám nesplní žádný sen – když se vám splní všechny.“ Samozřejmě by bylo super jednou vydat vlastní knihu. Na druhou stranu si nejsem jistá, jestli bych se chtěla psaním živit. Mám-li tedy vyslovit nějaké literární přání, bude abstraktní: Nikdy neztratit nápady, originalitu a soudnost.

Kdo vás při psaní nejvíc inspiruje? Máte nějaké literární vzory?

Jeden vzor nemám, spíš se mi líbí určité prvky tvorby u jednotlivých autorů. U Eca obdivuju schopnost věrohodně našroubovat fiktivní příběh na přesné historické reálie, u Murakamiho přirozené prolínání mystiky s realitou, Irvingovi závidím jeho silné a sebevědomé ženy, Grass má úžasnou symboliku a hraje si s jazykem, King je člověka schopný vyděsit na dvou řádcích a Wilde rozbrečet. U Dostojevského a Faulknera jsou pro mě inspirací propracované charaktery postav a zápletky hodné antického dramatu.

V dnešní době se hodně diskutuje vztah mladých lidí/dětí k literatuře. Nečtou… knihy je nezajímají. Je podle vás něco, co by zásadně pomohlo, aby si ke knihám znovu našlo cestu více lidí?

Je to tak trochu klišé. Nedivila bych se, kdyby větu „Mládež nečte, je zkažená a spěje do záhuby“ našli vytesanou někde na pyramidě. Možná mám na věc přehnaně pozitivní pohled, protože patřím ke generaci, která mrzla o půlnoci před knihkupectvím ve frontě na Harryho Pottera, ale neviděla bych to tak černě. Nemám pocit, že by děti četly o tolik míň než předešlé generace, navíc je dnes obrovský výběr zajímavých knih právě pro ně. Podle mě je klíčové rodinné zázemí, pokud rodiče sedí před televizí nebo počítačem, nemůžou se divit, že jejich potomek po večerech neobráží divadla a necituje Erbena.

Koho vy sama nejraději čtete a jakou knihu byste čtenářům doporučila?

Jak už napoví výše zmíněný výčet inspirací, mám ráda hlavně klasické autory. Z těch moderních mě v poslední době chytla Muriel Barbery a její „S elegancí ježka“ nebo Amélie Nothomb. Stálicemi jsou u mě Murakami, Irving, Eco a McEwan.

Velice děkuji za rozhovor.

Foto: Hana Brožková