Všechno na světě je absurdní – Tereza Dobšovičová

Všechno na světě je absurdní – Tereza Dobšovičová

Tisk

tereyzka 200Teprve šestnáctiletá Tereza Dobšovičová vletěla na českou literární scénu jako vichřice. Jejím výjimečným talentem je ohromena nejedna významná osobnost, a tak je jí prorokována nadějná autorská budoucnost. Jaké jsou její vzory a kde bere inspiraci?

 

 

Jste jednou z nejmladších účastnic literární soutěže PANA NAKLADATELE, a přesto jste dokázala zaujmout. Mám na jazyku – výjimečný literární talent. Myslíte, že jste ho podědila?

Děkuji. To je otázka. Děda bezpochyby vypravěčský talent má, mnohé z jeho historek jsem slyšela už nejmíň stokrát a přitom se nikdy neohrají. Moje rodina je celkově spíš do technických a exaktních věd, jsem v tomto taková bílá vrána (snad ne černá ovce!). Tak asi nepodědila.

Nejde se nezeptat, jak jste získávala vztah k literatuře? Milovala jste knihy už jako dítě?

Když jsem byla úplně malé dítě, tak mi před spaním každý večer četla máma pohádky, později bajky. Když jsem byla větší, vedla jsem si čtenářský deník, ve kterém jsem měla za měsíc vždycky spoustu zápisů. Čtení jsem měla vždycky ráda. V první třídě mě v Knihovně Jiřího Mahena pasovali na čtenáře a od té doby jsem byla v knihovně pečená vařená. Čítávala jsem třeba i ve vyučování, když mě to nebavilo, což bylo prakticky pořád. Výsledky jsem ale měla dobré, tak si učitelé moc nemohli stěžovat.

Nikdy nezapomenu na větu ve vaší přihlášce do literární soutěže: Vždyť jak řekl Albert Camus: „Absurdno má smysl jen potud, pokud se s ním člověk nesmíří.“ Něco takového bych čekala od mnohem staršího člověka… Čím vás právě tento citát zaujal?

Tím absurdnem. Podle mě je všechno na světě absurdní. Už jen samotná slova! Jsou to jen nějaké zvuky, které dohromady znamenají nějakou věc. Ale když si desetkrát zopakujete nahlas kupříkladu své jméno, najednou ten význam nějak ztrácí a stává se směšným. Absurdní je, že se pořád někam ženeme. Absurdní je, že se o něco snažíme a přitom ani nevíme, co nám to přinese. A jakmile se s tím absurdnem smíříme, stává se nesmyslnějším, než bylo předtím. Ale jak se změnilo? Není potom ještě víc absurdní?

Jak už jsem zmínila, jste jednou z výherkyň literární soutěže PANA NAKLADATELE. Kdy vás napadlo zkusit štěstí, a tušila jste od počátku, že by to mohlo vyjít? (Kniha Kafe v pět právě vychází, pozn. red.)

Na soutěž jsem narazila na Portálu české literatury. Zkusit štěstí mě napadlo takřka okamžitě – rozumný rozsah a i poměrně volné téma. Nikdy si neříkám předem, jestli mám nějaké šance na úspěch, nebo ne. Co se líbí mně, nemusí se líbit porotě. Když jsem ale s povídkou hodně spokojená, zkrátka doufám, že budou spokojeni i v soutěži (a takto to bylo s Jak broky).

Vaše vítězná povídka „Jak broky“ je úžasnou sondou do dětské duše. Bylo těžké vcítit se do malého dítěte a jeho pohledu na svět? Co vás k napsání této povídky inspirovalo?

Já jsem vlastně pořád takové dítě, v každém přece zůstává kus dítěte po celý život; je mi šestnáct let a ještě si živě pamatuji, jak jsem jako malá všechno zkoumala. Nebylo to těžké, prostě jsem psala, co mi na jazyk přišlo, a ani jsem necítila nějakou potřebu přílišného vciťování, ani mě nenapadlo, že bych se vcítit měla.
K povídce mě inspirovala moje kamarádka Vlaďka. Ona svého tátu nemá a jedna z nás navrhla, aby si nějakého adoptovala, třeba přes inzerát. Potom jsem řekla, že to by mohla být dobrá povídka. Tak jsem to napsala.

Terezka 2

 

Studujete všeobecné gymnázium. Máte už představu, kam byste se chtěla dále ubírat?

Když to je těžké! Mám spoustu škol, na které bych chtěla. Ale asi stále vyhrává na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. Já mám ráda rozhlas a ráda bych tam pracovala. Ale potom tu jsou další věci – studovat prostě jen český jazyk a literaturu, religionistiku, režii, vinohradnictví, jednu dobu jsem přemýšlela i o jaderné fyzice, ale potom jsem zjistila, že bych se nejdřív musela na bakalářským učit obecnou fyziku, takže jsem to zamítla. Také jsem dřív chtěla na Literární akademii Josefa Škvoreckého, jenže to je soukromá škola a stojí moc peněz. A také jsem přemýšlela o scenáristice, jenže tam bych zase musela na přijímačky dělat rozbor filmu, a já neumím udělat ani rozbor věty.

Máte pro sebe nějaký nenaplněný literární sen?

Myslím si, že to není moc odlišné od těch ostatní lidí, co píší. Vydat knihu a být čtená, to je asi ono. A aby, až umřu, moje jméno pořád bylo – nejenom na náhrobku.

Kdo vás při psaní nejvíc inspiruje? Máte nějaké literární vzory?

Při psaní mě inspiruje svět. Je tak dokonale absurdní, že změním-li jeden fakt, stále to dává smysl. A to se mi líbí. Vzít jednu část světa a přesunout ji do další. Většinou jdu po ulici, něco slyším nebo si něčeho všimnu či se moje myšlenkové pochody dostanou do těch správných vod a najednou vím. Témata mých povídek jsou často ovlivněna tím, co čtu – většinou se tedy jedná o dekadenci lidstva a celého světa.
Nevím, jestli jde úplně o literární vzory v pravém slova smyslu, ale mám své oblíbené autory. Franz Kafka, protože tam je jistá absence citů a já s city moc pracovat neumím. Irena Dousková, George Orwell, protože píší o tématech, která mě zajímají. Josef Škvorecký, protože stvořil báječnou literární postavu Dannyho Smiřického a naše uvažování je v mnohém hodně podobné. Milan Kundera, protože se mi líbí jeho jazyk. Jiří Šulc, protože on je podle mě příklad toho, jak by se mělo pracovat v literárním díle s fakty.

V dnešní době se hodně diskutuje vztah mladých lidí/dětí k literatuře. Nečtou… knihy je nezajímají. Jste z generace, které se tyto diskuze bezprostředně týkají. Jaký je váš pohled na věc? Je podle vás něco, co by zásadně pomohlo, aby si ke knihám znovu našlo cestu více lidí?

Nečtou, to bych zase tak neřekla. Když jsem teď nedávno byla v Praze, sedl si vedle mě kluk, kterému nemohlo být ani deset let, a začal si číst. Nevím, jak je to s ostatními dětmi. V mém věku je to zase tak, že nečtou to, co se po nich chce, aby četli. Proto je to s povinnou četbou tak na štíru – a to potom vidí ti učitelé a myslí si, že nečtou. Ale čtou! Jsou tu tací, kteří čtou knihy, které se líbí jim a ne literárním historikům, kteří si usmysleli, že zrovna toto bude v povinné četbě a u maturity.
Povinná četba, právě ta to čtení zabíjí. Dekameron, Král Oidipus, Máj,… ty děti, oni to už ani nejsou děti, zkrátka mladé lidi toto nezajímá. Nechtějí číst věci, které jim nic neřeknou. Úplně bych zrušila povinnou četbu. Učitelé by měli říct rozumný počet knih, které mají studenti přečíst, a ať na to klidně i udělají rozbor, jen ať si ty tituly mohou vybrat sami, potom by to bylo jiné. Ano, toto by pomohlo, aby si ke knihám našlo cestu víc lidí.

Koho vy sama nejraději čtete a jakou knihu byste čtenářům doporučila?

Ráda čtu knihy, které jsou vydávané v dnešní době, snažím se číst všechny, které mě zaujmou. Myslím si, že čtenářům dají víc než ty, které byly napsány před dvěma sty lety, před padesáti… Ale na druhou stranu, stále čtu Franze Kafku, Josefa Škvoreckého, potom mám ráda i četbu divadelních her, a to třeba Samuela Becketta nebo Václava Havla.
Jean-Michel Guenassia: Klub nenapravitelných optimistů – tuto knihu bych vřele doporučila všem. Je to moje nejoblíbenější knížka, odehrává se na přelomu padesátých a šedesátých let v Paříži. Nedávno jsem také dočetla Mapu Anny od Marka Šindelky, aktuální dílo, srozumitelný jazyk, jednoduché, ale mozek se taky namůže. Rozhodně je dobrá kniha i Den trifidů od Johna Wyndhama – většina lidí sice považuje sci-fi, fantasy a podobné za podřadné žánry, ale toto je vlastně i takové zrcadlo lidstva, které odpovídá i dnešku.


 

Přihlášení



Aneta Žabková: Největší radost mi uděláte kusem klacku z lesa

Vystudovala FAMU (katedra animované tvorby), vytvořila čtyři animované filmy, které získaly řadu ocenění, je úspěšnou ilustrátorkou mnoha dětských knih a přispívá do několika časopisů jako jsou Puntík či Tečka, spolupracovala i s Mateřídouškou a Sluníčkem. Řeč je o Anetě Žabkové.

Po Vodníkovi přichází neméně skvělá Dceřina kletba

Česká spisovatelka Tereza Bartošová zaujala tuzemskou čtenářskou obec předchozím titulem Vodník. Jednalo se o případ, který smrdí bahnem. Nyní přichází Dceřina kletba lákající na obálce na to, že si starý zločin žádá nové oběti.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Seriál k měsíci čtenářů : Knihovny pro K21, Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem

brezen-mesic-ctenaru 200V ústecké knihovně je vždy živo nejen v březnu, měsíci, který je již po několikáté měsícem čtenářů. Nějaký ten týden napřed totiž ústečtí knihovníci pro své čtenáře i návštěvníky připravují program, kter...

Výborné herecké kreace a silné téma nabízí nový český film Sucho

Sucho to je tísnivé vesnické drama. Na jedné straně velkostatkář a na straně druhé chudý "kolchozník", který nutí rodinu k soběstačnému životu, ale také klíčící láska revoltujících mladých lidí. Zatímco ona je dcerou chudého farmáře, on synem vlivného agrárníka, který sice dává práci půlce dědiny, nicméně půdu, vodu a krajinu devastuje chemií. To je obrazově vytříbený a emočně nabitý film režiséra Bohdana Slámy, který je i autorem scénáře.

Čtěte také...

„Mám prostě zvířata i kytky rád“, říká leader kapely KEKS Štěpán Kojan

Štěpán KojanKEKS je čtyřčlenná česká rocková hudební skupina. Kapela byla založena roku 1981, zprvu hráli pouze v okolí Benešova, nicméně v průběhu let se jejich působnost rozšířila. KEKS má poměrně stálé složení, čase...


Literatura

Sněžná slepota – tajemství zavátá sněhem

snezna slepotaAri žije se svou přítelkyné Kristín v malém bytě v Reykjavíku a plánují si společnou budoucnost. Pro Ariho to není zrovna jednoduché období. Po tom co se rozhodl přerušit studium teologie, nastoupil na policejní akademii. A jelikož je léto roku...

Divadlo

Zažijte atmosféru Glasgow ve Švandově divadle

johnny2 uvodkaV sobotu 17. října uvedlo Švandovo divadlo první premiéru nové sezóny. Hra skotského autora D. C. Jacksona se na české jeviště dostává po roce od její světové premiéry. Glagow, město s nejvyšší kriminalitou ve...

Film

Nakupujte u odborníků, chcete-li spolehlivě odejít ze života

obchod pro sebevrahyZejména animovanému filmu se daří v groteskní poloze šířit mnohdy šokující morbidity, které by v hraném filmu sotva prošly - a francouzští tvůrci se tímto směrem rádi vydávají. Už od pradávné (a stále roztomile strašid...