Filmové plakáty v průběhu věků

Neděle, 01 Leden 2012 02:00 Jan Jaroš

První filmoví diváci se zrodili na sklonku 19. století - a již tehdy je na projekce kraťoučkých, tehdy ještě samozřejmě němých filmečků lákaly sytě barevné plakáty, které slibovaly úžasný zážitek. A plakáty, ať již se týkají jednotlivých filmů nebo biografů, přetrvávají vlastně podnes, vycházejí jako velkoformátové plachty různých tvarů i velikostí určené k vylepení i jako propagační materiály v novinách a časopisech. Vypravme se na stručnou obhlídku jejich vývoje.

První půlstoletí dějin filmu téměř výhradně převažovalo užívání černobílého materiálu (například u nás vznikly první dlouhé barevné filmy až v roce 1947 - Špalíček a Jan Roháč z Dubé), a možná i proto plakáty hýřily sytě barevnými malbami. Zprvu převažovala litografická technika nad knihtiskem, teprve později se prosadil ofset. Snad měly takto vyvedené plakáty naznačit, že přesně takhle by vyhlížely i ony černobílé filmy, kdyby se natočily barevně. Není ovšem jisté, zda to návštěvnost nějak ovlivňovalo.

Už v meziválečném období, tedy ve 20. a 30. letech, dochází k určitému rozvrstvení výtvarného i námětového pojetí plakátů. Některé figurální malby připomínají kýčovité obrázky na obálkách podřadného čtiva, dojemných melodramat i senzačních historek. Není se čemu divit, když právě toto čtivo často posloužilo filmařům jako odrazový můstek. S nárůstem obliby prvních filmových hvězd se v centru pozornosti ocitaly právě ony - a poskytovaly první představu, jak vyhlížejí v propagovaném filmu. Jen pozvolna se projevuje vliv moderních uměleckých směrů, třeba konstruktivismu, a z toho plynoucí výtvarná stylizace: stačí si připomenout třeba Zelenkovy plakáty na filmy s Voskovcem a Werichem nebo práci se siluetou, jak ji prozrazuje plakát k Machatého filmu Ekstase.

Popisná funkce filmového plakátu dlouho přetrvává, v 50. letech navíc podepřena zvýrazněnou ideologickou funkcí - filmový plakát má tehdy nejen vábit, ale především přesvědčovat, často dominuje rudá barva pozadí. Převažují zjednodušeně a jakoby v hrubých tazích namalované obličeje optimisticky se usmívajících postav, stále se nedůvěřuje fotografii coby výchozímu podkladu. Jen pozvolna se prosazují jiné přístupy, třeba krajně zjednodušená figurální kresba, skládání geometrických plošek nebo koláž, pracuje se s různými typy písma. Cíl je jasný: na první pohled zaujmout a probudit zvědavost.

V 60. letech se prosazuje výrazně autorská tvorba: někteří výtvarníci (například Karel Teissig, Milan Grygar nebo Josef Vyleťal) dospívají ke svébytnému projevu, kdy jejich pojetí plakátu už nemá téměř nic společného se zaměřením filmu. Tyto plakáty již navozují jakési autonomní představy, často nezávisle na filmovém díle, k němuž se vztahují. Jen pohleďme na Vyleťalův plakát k Felliniho Amarcordu. A ojediněle se dostaví i mezinárodní věhlas, připomenu aspoň jeden z nejpověstnějších plakátů k Bressonovu filmu Něžná. Olga Vyleťalová-Poláčková na tmavé pozadí zavěsila hlavu cele ponořenou do vlasů okroužených náhrdelníkem, z nichž vyčnívá jedině ucho. Každopádně výtvarná nápaditost filmových plakátů této doby přetrvává ještě do 70. let

Po pádu komunistického režimu však nadchází útlum: k zahraničním filmům přebírají distributoři i zahraniční plakáty, jen opatřené (někdy) českými nápisy. Takže domácím výtvarníkům zbývá toliko produkce tuzemská. Plakáty se vyznačují velkým rozptylem grafického řešení, těžko bychom hledali nějaké sjednocující prvky - pokud za ně nepovažujeme odklon od ryze autorských vizí a návrat k těsnějšímu souznění s propagovaným filmem. Málokdy ovšem nalezneme výtvarný počin, který by se trvaleji vryl do paměti...

Filmové plakáty však neodezněly spolu s filmem, který propagovaly, vycházejí publikace, které se jimi podrobně věnují, a Filmexport začal dokonce nabízet reprinty plakátů ve zmenšené velikosti zhruba formátu A1, mezi prvními například na pohádku Byl jednou jeden král nebo komedii Falešná kočička. Druhý život plakátů může určitě potěšit, poskytnou představu o někdejších konvencích. Dovtípíme se, čím kdysi fascinovaly, i kdyby film samotný dávno upadl v zapomnění.