Rafani: 31 konců/ 31 začátků

alt Dne 25.6.2012 vešel do distribuce osobitý dokument - debut umělecké skupiny Rafani 31 konců/ 31 začátků, lze ho tak zdarma zhlédnout na serveru Doc Alliance Films (http://dafilms.com/film/8121-31-koncu31-zacatku/), tedy webu zprostředkovávajícím více než 600 dokumentárních a experimentálních filmů. Tento snímek je jakýmsi entreé k vernisáži výstavy Dech, konané 27. června 2012 v Domě umění města Brna.

Ve filmu je zpovídáno 21 osobností současné, zejména alternativní, kultury. Jde o subjektivně založený výběr napříč všemi oblastmi. Objevuje se zde kupříkladu výtvarník a ,,rapper“ Vladimír 518, hudební skupina Kaspar von Urbach nebo spisovatel Michal Viewegh, který, ať už je kvalita jeho děl hodnocena jakkoli ambivalentně, je jedním z předních literátů, kteří určují směr vývoje nejen literatury po r. 1989, a tudíž má rozhodně co říci. Nechybí ani řada nejmladších osobností, avšak o nic méně významných, jmenujme např. představitele videoartu a také držitele Ceny Jindřicha Chalupeckého, Marka Thera či výtvarníka Pavla Sterce. Velmi upřímně, nenávistně a zároveň tragicky, a především emotivně, zněla slova Markéty Soukupové, vdovy po výtvarném umělci Vítu Soukupovi, jimiž vzpomněla na svého manžela…Jak lze rozpoznat, jedná se o jakýsi extrakt individualit, velmi příhodně vybraných.

Film je rámcován pražskými scenériemi a jimi jsou prokládány i samotné promluvy postav, spolu s nimi tvoří právě tyto pražské obrazy pomyslných 31 konců/začátků. Ve filmu nejde o klasické dialogy, dané osobě je vždy položena otázka, na kterou odpovídá, ovšem diváci dotaz neznají (mohou pouze dedukovat). Jedná se tak spíše o monology, navíc v určitém místě uměle useknuté. Tyto časté střihy, nesnažící se samy sebe maskovat, vyvolávají pocity nedořečenosti, tímto se film od počátku stává fragmentárním, umocněný navíc rychlým, pouze „očíslovaným“, přechodem k dalšímu hovořícímu. Divák nepříliš orientující se v problematice tak může tápat v tom, o kterého mluvčího se jedná, nebo o čem se hovoří, protože promluvy začínají vždy od samého jádra, takřka bez úvodu. Takováto mozaikovitost je snad použita záměrně, souzní s roztříštěným myšlením, kde se složitě hledají odpovědi třebas na to, jaká je úloha umělce v dnešní společnosti a co je vůbec umění, kam se kultura posouvá, jaký dopad mají drogy či materiální strádání na ryzí lidské hodnoty. Pakliže je tato rozličně názorová směs často vnitřních zpovědí, navíc vyplněná spíše neklasickými pražskými obrazy uniformních sídlišť nebo reálně ,,nepěknými“ zákoutími s pochybnými podniky, pronášena lidmi, kteří se podílejí na dynamičnosti živého či neživého umění, mělo by před námi stát dílo, jakožto zrcadlo aktuální doby, potažmo města, ve které(m) žijeme, kde stoupáme a zase klesáme dolů…

alt

Že se nejedná ,,pouze“ o prostý, klasický audiovizuální počin, značí míra uměleckých prvků filmem prostupujících, ať už jsou to silně poetická a poměrně dosti myšlenkově hluboká vypravěčova slova na začátku a na konci filmu, nenásilná hra s obrazem během monologů, nebo, v neposlední řadě, působivé pražské záběry. Zvláště, nejen vizuálně, zajímavou se stává konečná „procházka“ hlavním městem z centra až na okraj, připomínající skoro až beletristickou reportáž pronášenou vypravěčovými neutěšenými slovy. Možná ji lze vnímat i jako paralelu k jiné procházce, té myšlenkové, kterou jsme již absolvovali. V této závěrečné „pouti“ se také objevuje výčet všech ve filmu vystupujících umělců a osobností. Snímek tak směřuje k celistvosti a k jádru sdělení – tedy k tomu, jak Praha, matka všech měst, upadá do ticha, kde ,,slova jsou náhrobky touhy“.

alt

Film se z počátku jeví velmi roztříštěně, mnohé výpovědi v jejich rychlém střídání až pozbývají smyslu, postupně vše krystalizuje až k závěrečnému číslu třicet jedna a onomu putování. Snímek ale v jistém smyslu ucelený je, a to tehdy, když na něj pohlédneme shora, tj. když si zrekapitulujeme všechna silná slova, uvědomíme si aktuálnost výpovědí a jejich palčivě pravdivých vhledů do problému (to vše včetně velmi působivé umělecké složky). Jsme-li v tomto úspěšní, máme zde výjev či obraz dnešní ,,nemocné“ Prahy. Kdyby záleželo na mně, tak upustím od přílišného centralismu, protože mám pocit, že vir se šíří po celé šíři naší země, byť je na motiv hlavního města v dokumentu velmi často cíleno jakožto na výlučný.

31konců/začátků je jemně úderným počinem, který zanechá v divákovi pocit – nejasný, rozmazaný, zároveň úzkostně mlčenlivý, ale pocit intenzivní…

alt