Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Mikrofon je intimnější, v rádiu mám pocit kontaktu s jedním konkrétním posluchačem, ke kterému mluvím. Televize je pro mě zábavnější a inspirativnější. Díky obrazu a třeba i hudbě a výtvarným prvkům nabízí více možností,“ přiznává rozhlasový a televizní moderátor Václav Žmolík, který je také autorem několika knih.

Pocházíte přímo z Prahy a v dětství jste nejen velice rád četl, ale také navštěvoval pražské bio Illusion, kde se uváděly archivní filmy a pracovala tam hvězda českého filmu 30. let Zita Kabátová. Pak vás bavil také sport a byl jste velice zvídavý kluk, což vám zůstalo. Jaké bylo období vašeho dětství? Čím jste chtěl být?

Děkuji za poklonu stran mé zvídavosti. Od malička jsem rád četl, zejména cestopisy a dobrodružné příběhy, a tak můj první sen byl studovat zeměpis. Později mi ale učaroval svět umění a moje touha byla stát se režisérem. To se mi málem povedlo, když jsem se stal dramaturgem, přesněji dramaturgem-elévem, v Krajském divadle v Kolíně. Tam jsem ale pochopil, že daleko bližší mému naturelu je práce novináře a vůbec mediální prostředí, ve kterém jsem začal pracovat po vysoké škole, a vrátil jsem se tehdy do Českého, respektive tenkrát Československého rozhlasu. Přál bych všem mladým lidem, aby si mohli vyzkoušet všechno, o čem sní a uvažují, aby se pak mohli věnovat tomu, co je bude těšit a uspokojovat. A mám radost, že třeba oběma mým dětem, Karolíně i Jiřímu, se to povedlo a dělají to, co je baví. Myslím, že by pak bylo daleko méně těch otrávených, nafrněných a věčně nespokojených.

Chtěl jste studovat geografii, zeměpis a divadlo, ale nevyšlo to. Nakonec jste vystudoval práva, ale praxi jste se nikdy nevěnoval. Proč právě studium práv?

Byla to jiná doba. Tenkrát za reálného „socíku“ nemohl každý studovat, co chtěl. Na umělecké školy brali studentů, že byste je spočítali na prstech, a taková žurnalistika byla zase výsostně politická škola a museli jste mít, jak se říkalo, „kované“ rodiče, tedy rodiče členy komunistické partaje, abyste se tam dostali. A my, kluci, když jsme se hned po maturitě nedostali na vysokou, tak jsme šli na dva roky na vojnu, bránit socialistickou vlast, a tudíž ten režim, který tady byl. A na té vojně to vypadalo jako v Černých baronech, tolik tam bylo hlouposti, hrubosti a nebezpečí. Akorát ta legrace, co je v knize a ve filmu, tam chyběla. Takže lepší než toto, bylo studovat práva. Tam byla navíc šance se dostat, protože tam brali několik set studentů a já měl u maturity samé jedničky. Mimochodem, vaše otázka svědčí o tom, že mladí dnes už netuší, jak se tenkrát žilo…

Novinařina vás vždycky lákala, a tak jste to zkusil po studiích v rozhlase, pak přišla televize a dnes působíte jako rozhlasový a televizní moderátor. A v moderování jste se našel. Jak říkáte, je to právě ta magie vztahu mezi moderátorem a publikem, což vás na této práci baví. Je vám bližší kamera nebo mikrofon, nebo má každé své vlastní kouzlo?

Každé médium má své kouzlo. Mikrofon je intimnější, v rádiu mám pocit kontaktu s jedním konkrétním posluchačem, ke kterému mluvím. Televize je pro mě zábavnější a inspirativnější. Díky obrazu a třeba i hudbě a výtvarným prvkům nabízí více možností.

Díky své profesi jste vy vyzkoušel také zajímavá povolání, jako třeba při natáčení TV pořadu Krajinou vína práci vinohradníka a vinaře. Co vám natáčení tohoto pořadu dalo a jaké to bylo, pěstovat a „tvořit“ nápoj bohů, víno?

Lidé, třeba na besedách, které dělám, často říkají: No jo, vy se máte. Pijete ta nejlepší vína. Bodejť by vás ten pořad nebavil. Pravda, vinaři nalévají při natáčení to nejlepší, co mají. Ale mě na cyklech Krajinou vína nejvíc těší setkávání s lidmi, s vinaři. To jsou totiž lidé nesmírně pracovití, navíc musí být i invenční a vzdělaní. Dělají totiž práci, která je nesmírně náročná a vyžaduje, aby stále něco vymýšleli, přicházeli s něčím novým. A nikdy nevědí, jak to dopadne, jaké bude počasí, jak dozraje réva, jaká bude, jak se povede víno a tak dále. Těch neznámých, které musejí stále řešit, je zkrátka mnoho. Na druhé straně dělají něco krásného a přínosného, sama jste pro víno použila termín „nápoj bohů“, navíc v kouzelném prostředí vinic a sklepů. Je to zkrátka prostředí, které mám rád. A víno je nejen nápoj, je to i součást světové kultury. Proto mě těší, že vznikly už tři naše cykly a k nim i knihy Krajinou vína, I., II. a po Slovensku. A držte palce, ať co nejdříve natáčíme další. Máme totiž hodně fanoušků.

Foto: Radek Míča

V Českém rozhlase natáčíte přes dvě desítky let pořad Po Česku a během let jste procestoval řadu míst po Čechách a Moravě. A právě z tohoto pořadu jste napsal také tři knihy - Po Česku, Po Česku II a Po Česku III. Co vás baví na tomto projektu, který jste původně začal natáčet pro Českou televizi, že se mu věnujete takovou dobu? Kolik míst jste navštívil, někde jste se dočetla, že již tak do tisícovky? Kde to na vás nejvíce zapůsobilo?

Za těch víc než dvacet let bylo těch míst už mnohem víc než tisícovka. Ale přestal jsem je počítat, protože na Českém rozhlasu Dvojka vysílám teď Po Česku pětkrát do týdne a někdy je to celý týden z jednoho místa, jindy z několika, také se už do některých míst vracím. Po těch letech si to zaslouží. A kde to na mě nejvíc zapůsobilo? Odpověď se nabízí: Díky natáčení televizní verze Po Česku jsme si už před lety s manželkou koupili chalupu v Českém ráji. Ale krásných míst je u nás hodně a díky šikovným lidem a blahobytu, který právě zažíváme, se mění do krásy. I když ty strašné liniové stavby a nevzhledné hangáry skladů dávají naší krajině na druhou stranu pěkně zabrat. Jestli přibudou větrníky jako v Německu, bude to další rána pro ráz krajiny.

Také jste autorem knihy Pavel Šporcl: Můj život (nejen) s houslemi. Jaká byla spolupráce s tímto houslovým mágem?

Báječná. S Pavlem jsme kamarádi. Je to vynikající umělec a velmi invenční člověk. K té knize se ale váže roztomilá historka: Pavel mi volal takhle na konci zimy, jestli se nepotkáme na kávě a zda bych s ním tu knížku ve formě rozhovoru neudělal. Moc mě to potěšilo, bral jsem to od takové hvězdy naší klasické hudby jako vyznamenání. Pak jsme si plácli a domluvili se, že se budeme potkávat takto po kavárnách, bavit se, já to vždy přepíšu, Pavel odsouhlasí, a tak, že vznikne knížka. Jenomže, jen jsme to takto rozjeli, přišel covid. A my se pak několik měsíců bavili - po Skypu. Ale knížka vznikla a je, myslím, pěkná a přínosná.

O sobě říkáte, že jste hrdý Pražák, bydlící na Vinohradech, který druhý domov našel v Českém ráji, kde spolu s dcerou operní pěvkyní Karolínou Cingrošovou pořádáte hudební festival Hudba z ráje. Jak se vám spolu pracuje a co bylo impulsem, k pořádání tohoto festivalu?

S Karolínou je spolupráce báječná. Je to moje dcera, a tak si mnoho věcí ani nemusíme říkat a jsou samozřejmé. Prostě se známe. Navíc Kája je velká dáma a má nadhled. A dnes je i velikánský profík. A jak k té spolupráci došlo? Karolína vždycky chtěla umění hlavně dělat, tedy koncertovat. A tak jsme už, když byla v prvním ročníku na Pražské konzervatoři, uspořádali o prázdninách první koncert u nás v Ráji, v kostele v Mladějově. Pak k němu přibyl ještě jeden koncert, pak třetí, čtvrtý, až jsem jednoho dne řekl: Karolíno, to už je na festival. A letos už naše, a hlavně Karolínina, protože ona dělá většinu práce, Hudba z ráje má sedmý ročník.

Ve svých pořadech jste vedl rozhovory se zajímavými lidmi. Na koho rád vzpomínáte a koho byste rád vyzpovídal?

To je moc těžká otázka, protože těch lidí jsou desítky a stovky, které jsem už zpovídal a snad zpovídat budu. Nerad bych uváděl konkrétní jména, protože výjimečných rozhovorů a jedinečných setkání mám za sebou mnoho. Popravdě mě mrzí, že v médiích teď žádné větší rozhovory nepřipravuji. Ale našli si mě pořadatelé, a tak teď na třech místech dělám své talk show. Mohu vás tedy pozvat třeba na Hovory pod plátnem do kina MAT v Praze. To mě baví. A moje hosty a diváky taky. V posledních měsících jsem tam jako hosty měl třeba Evu Hudečkovou, Mirka Hanuše, Petra Bruknera, Miroslava Táborského nebo Báru Hrzánovou. A teď chystám Honzu Jiráně anebo Vaška Hudečka.

Jak rád trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se, že cvičíte pilates, jste milovníkem jachtingu, plavání, turistiky a jízdy na kole. Máte rád hudbu, film, knihy, divadlo…

Tomu všemu, co jste vyjmenovala, se snažím aspoň trošku věnovat. Cvičení pilates je třeba důležité, aby byl člověk fit. Ale je také důležité udělat si čas na přátele a na rodinu. O to se moc snažím.

Václav Žmolík:

• Narodil se 2. 5. 1959 v Praze, kde vystudoval Právnickou fakultu na UK (JUDr.)
• Jako moderátor působí v Českém rozhlasu Dvojka (např. Po Česku, Jak chalupaří slavní, Nedělní dobré ráno) a v České televizi (jezdí Krajinou vína a odemyká pořad 13. komnata).
• Je ředitelem hudebního festivalu Hudba z ráje.
• Je autorem knih – Po Česku, Příběhy předmětů, Bohemia incognita neboli Čechy neznámé?, Po Česku II, Po Česku III, Krajinou vína, Pavel Šporcl: Můj život (nejen) s houslemi, Krajinou vína II, Krajinou vína po Slovensku.
• Jeho dcerou je sopranistka a umělecká ředitelka hudebního festivalu Hudba z ráje Karolína Cingrošová.

Zdroj foto: archiv Václava Žmolíka