Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Zpěvák Pavel Bobek (*1937) se na české scéně populární hudby objevuje už padesát let, v září letošního roku přitom oslavil pětasedmdesátiny. Když jsem přemýšlela o tom, jak ho nejlépe charakterizovat, uvědomila jsem si, že je naprosto profesionální a má vytříbený čich na výběr hudby i textů. Zřejmě proto ho neodvála žádná módní vlna, a že jich za to půlstoletí opravdu bylo…

Nedávno jste oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Co a kdo vám při oslavách udělalo největší radost?

Největší radost z oslav pětasedmdesátin mi udělalo to, že jsem je mohl strávit v kruhu svých přátel a rodiny. A navíc písničkami ze svého repertoáru a písničkami v podání mých kolegyň a kolegů, jichž si tolik vážím.

Jaký jste dostal v životě nejhezčí dárek? A nemyslím samozřejmě jenom k narozeninám...

Svou rodinu, ženu, děti a můj rodný dům, který je celý život mým domovem.

Na jaké období ve svém životě nejraději vzpomínáte? Řeknete si: Tak tohle bych si přál zažít znovu?

Na své dětství.

Dlouho byl vaším dvorním textařem Vladimír Poštulka, ze kterého se ale v posledních letech stal hlavně gourmet-kritik. Myslím, že jste si spolu jako textař a interpret dokonale sedli. Nechystáte ještě nějakou spolupráci?

Vladimír Poštulka píše pro mě texty i v současné době. Na mém posledním albu z jara tohoto roku „ Kruhy“ jsou čtyři jeho texty.

Podobně úžasná byla i vaše symbióza zpěváka s textařem s Michaelem Žantovským, než se dal na politiku. Existuje možnost, že se ještě někdy pracovně potkáte a napíše pro vás podobně nádherný text jako třeba Zkus se životu dál smát?

Bohužel, Michaelova angažovanost v diplomatických službách je tak velká, že o případné spolupráci by musel rozhodovat podle svých možností.

Neměla bych zapomenout ani na Jiřího Grosmanna, který vás přesvědčil, abyste zpíval česky. Hodně českých hvězd přebíralo písně zahraničních interpretů a šilo na ně české kabátky. Díky tomu vznikla spousta nádherných českých textů. Myslíte si, že kdyby u nás byla v těch 50 a 60. letech zahraniční hudba dostupnější, nedocházelo by tolik k tomuhle jevu?

I kdyby v 50. a 60. letech byla americká hudba k dostání v originálních verzích, české verze – samozřejmě ty kvalitní – by se uplatnily. Současná situace tomu plně nasvědčuje.

Kdybyste měl ze svého repertoáru vybrat tři své nejoblíbenější písničky, které by to byly a proč zrovna ony?

Na to není lehká odpověď. Všechny písničky jsem si vybíral sám a zcela dobrovolně a mám je pořád rád.

Stalo se vám, že vám některý z textařů napsal na písničku a vás až zamrazilo a řekl jste si: Jé, to znám, to jsem sám zažil?

Ano, Kristoffersonova píseň „ Silver tongued devil!“ (Výmluvný ďábel) s krásným českým textem Víta Hrubína, vlastně spíš převodem z mého posledního alba „Kruhy“ je takovou písničkou, při které mě zamrazilo. Ten příběh jsem mnohokrát prožil.

Který text z vašich písniček vás nejvíc a nejlépe charakterizuje?

Nezlobte se, ale to ponechám posoudit svým posluchačům.

Koho ze současné české country hudební scény nebo populární hudby vůbec máte nejraději? Měl byste chuť zazpívat si třeba s někým ze současných zpěváků mladší generace duet? S kým?

Moji doprovodní muzikanti jsou mnohem mladší než já a spolupráce s nimi je pro mne velkým zážitkem. Totéž platí i o duetech, které už jsou součástí mého repertoáru. Vzpomenu jen tři jména, i když je jich víc: Katka Garcia, Svaťka Štěpánková, Pavlína Jíšová.

Máte za zády Malinaband, zkušené muzikanty z kapely Roberta Křesťana. Jsou o něco mladší. Jak se vám s nimi spolupracuje? Mají podobné muzikantské vzory jako vy?

Ta spolupráce je ohromná. Vzájemně si respektujeme svůj vkus. Vzory jsou velmi podobné.

S Malinabandem jste byli společně i v Americe a natočili tam CD. Jaké máte vzpomínky na Ameriku? Překvapilo vás za oceánem něco?

To je poněkud nepřesné. V Nashvillu jsem byl s Lubošem Malinou a Robertem Křesťanem. Doprovod obstarávali američtí muzikanti, někteří z nich byli součástí Cashovy kapely. Vokály se většinou natáčely v Praze a závěreční míchání opět v Nashvillu. Američané byli báječnými spolupracovníky. Nikdy jsem nepocítil jakoukoli nadřazenost či pocity „Little Brothera“ mezi „Big Brothers“. Pobyt v USA byl velkým zážitkem, ať jsme byli v Chicagu, v Nashvillu či v New Yorku.

Máte ještě nějaký dosud nesplněný muzikantský sen? Tajné přání, které se dosud nesplnilo?

Ach, těch snů by bylo moc. Ale času zbývá málo.

Moderní technika na nás dnes útočí ze všech stran. Kdysi to bylo jenom rádio, pak přišla televize, později počítače. Kamarádíte se s computery? Využíváte jejich možností? Brouzdáte po internetu nebo je vaším nepřítelem?

Jsem počítačový primitiv až ignorant. Doufám, že se polepším.

Jste vystudovaný architekt. Jaký názor máte na současnou architekturu? Líbí se vám?

Myslím, že české architektuře chybí odvaha a nekonvenčnost. Přicházíme o mnoho, zadupaný projekt Národní knihovny Jana Kaplického je ukázkou toho, jak mnohým architektům či veřejným činitelům zatemňuje oči závist. A to je velká škoda.

Děkujeme za rozhovor a za Kulturu21 přejeme hlavně zdraví, protože to ostatní už přijde samo.

Zdroj foto: Oficiální web Pavla Bobka