S nevšední hudební autorkou a interpretkou Viki jsem se seznámila přímo prozaicky na křtu mé knihy. Odborníci o ní hovoří v superlativech a říkají, že patří k jedněm z největších talentů na naší muzikantské scéně. A já ačkoliv jsem spíše příznivkyně tvrdší hudby, musím přiznat, že mě její niterné skladby jednoduše dostaly.
Asi se shodneme na tom, že k hudbě se nelze nijak dostat, tu prostě člověk v sobě má a nebo nemá. Každopádně spatřuji velký rozdíl v tom cvičit pod dozorem paní učitelky na piano, anebo psát vlastní písničky. Vzpomenete si, kdy jste se z pouhé interpretky stala svébytnou autorkou?
Bylo to někdy kolem dvacítky, kdy jsem si zkusila brnkat nějakou melodii na klavír. Ohlédnu-li se dnes zpět, texty psané v té době mi připadají srandovní, ale první impuls k tomu, abych zkusila něco svého, mi dal vlastně táta, který jednou, když jsme si "hráli" jen tak pro sebe převzaté písně, řekl: „ A nechceš něco zkusit napsat?" Ani nevím, zda by mě to do té doby napadlo. Moc jsem si v tom přeci jen nevěřila.
Každý autor má svůj svébytný rukopis, někdy trvá než se k němu dopracuje. Jak jste se konkrétně formovala vy? Našla by se u vás nějaká přechodná období typu big beat, nebo jste měla od počátku jasno, co chcete dělat?
Řekla bych, že jsem na začátku dělala to, co teď. Postupem času se spíš formovalo právě to tvůrčí sebevědomí. A také jsem vystřídala doprovody v kapele, kdy jsem chtěla mít například kontrabas, elektrickou kytaru, občas i smyčce. Měla jsem dvě takové kapely a došla k závěru, že úplně bohatě stačí melodika a rytmus. Doufám, že bigbít to nikdy nebyl. Takže dnes jsem se opět vrátila tam, kde jsem byla na začátku (klavír a bicí). Ale člověk si tím určitě musí projít. Je to fajn zkušenost.

S tím souhlasím. Každý se nějak vyvíjí. Každopádně, my Češi, jsme v hudbě pověstní tím, a myslím nejen v hudbě, že potřebujeme jasně definované žánry, říkáme tomu škatulky. Kdyby vám někdo dal za úkol se do nějaké z nich zařadit, která by to byla?
Já bych řekla, že rozhodně pop. Mnoho interpretů to bere jako urážku,ale já jsem přesvědčená o tom, že osmdesát procent hudby je vlastně nakonec pop. I jazz bývá někdy dost melodický, stejně jako například country.
Nemrzí vás, že se ze současné hudby vytrácí originalita? Zdá se, že se na nás valí ze všech koutů stále stejná písnička a my jsme s tím vlastně spokojení.
Dříve jsem nad tím kroutila hlavou, ale nemá to cenu. Byl by to boj s větrnými mlýny. Ale pokaždé, když slyším nějakou píseň v rádiu, která mě třeba nezaujme, snažím se na to hledět i z jiné stránky. Jak toho ten interpret dosáhl apod. A to beru jako chvályhodné. Mám respekt vlastně ke každému, kdo něco dokázal.
Samozřejmě každý úspěch stojí velké úsilí. Přesto bych se ještě vrátila k tomu, jestli vás napadá, co s trendem „jedné populární písničky“ udělat. Měli bychom být jako posluchači vynalézavější a náročnější? A nehrají v tom roli i média?
Média mají dle mého názoru ten největší vliv. Jsem přesvědčena o tom, že kdyby se v rádiích hrála i sofistikovanější muzika, lidé by reagovali pozitivně. Mnoho lidí je velmi vnímavých a nezaleží to na jejich hudební inteligenci. Jen jim to naservírovat.

Kéž by někdo ten odvážný krok v médiích udělal. Každopádně nejdůležitější pro muzikanta je kontakt s živým publikem. Jak na vaše mnohdy velice lyrické a něžné skladby reaguje?
Pokud příjde někdo po koncertě a řekne, že ho to zasáhlo, je to samozřejmě to nejkrásnější, co můžu slyšet. Nebo když vidím, že někdo vytáhne kapesník, to je ta největší satisfakce, kdy si říkám, že to, co dělám, má cenu. Ale potom se najdou i tací, kteří pískají při koncertě, že je to nuda a zda by tam nebylo něco veselejšího. Moc dobře si pamatuji, jak na jednom z prvních koncertů na nejmenovaném festivalu, na mě jeden podnapilý fanoušek hodil desetikorunu a zařval: „Táhni pryč a kup si radši pivo."
To je trochu tragikomická historka.... Každopádně většinu svého času trávíte ve spojení hudbou. V březnu jsme oslavili měsíc knihy, takže se musím zeptat, jaký máte vztah ke knihám? Najdete si někdy chvilku na čtení a po čem nejraději sáhnete?
Knihy mám velmi ráda. Dnes, když čtu, mám pro to ráda klid. Takže čtu, pokud nedělám muziku.Mám své favority a knihy si půjčuji. Můj oblíbenec je Karel Čapek. Považuji ho za génia. Ale poslední dobou mě velmi zasáhly knihy od Hermana Hesse. Příjde mi, že mi mluví z duše. Naposledy jsem četla o E. Fromma " Umění milovat", což mě též hodně otevřelo oči. Nemám vyhraněný žánr. Čtu vše. A miluji poezii.
Teď na jaře se všichni probouzíme k větší aktivitě a proto by mě zajímalo, co připravujete, jestli nové cédéčko, nebo nějakou novou spolupráci?
Točím teď doma nové album celé v češtině a už se moc těším, co z toho vznikne. Jsem ráda, že mám naprostou svobodu a nikdo mě do ničeho netlačí a neříká, co mám dělat. Na jaře budu dělat nový videoklip k novému singlu. A v září bych ráda desku pokřtila.

O hudbě by se opravdu nemělo moc mluvit, měla by se poslouchat, a proto můžete naše čtenáře pozvat na nějaké své koncerty?
Hraji vždy jednou za tři týdny v Praze v kavárně Monolok v Moravské ulici. Další koncerty aktualizuji vždy na hudebních stránkách ( www.bandzone.cz ), takže když bude chuť, budu moc ráda, když si mě čtenáři přijdou poslechnout.
Děkuji za rozhovor
Autor fotografií: Hynek Polák
| < Předchozí | Další > |
|---|





Zatímco si leckde stěžují na „okurkovou“ sezonu, v nakladatelstvích je tomu během prázdnin právě naopak. Všichni finišují s přípravami knih, aby byly všechny včas hotovy pro tak toužebně očekávaný vánoční trh.
Osobní příběh spisovatelky a cestovatelky Hany Hindrákové inspiruje a dojímá stovky čtenářek a čtenářů, kteří se účastní jejích besed po celé České republice. Před dvaceti lety byla nadšenou dobrovolnicí, která chtěla „spasit Afriku“. Z...
Nestárnoucí a nadčasové vtipy Pavla Kantorka si můžete užít v publikaci Nově objevené vtipy, kterou letos vydala Grada. Nakladatelství tak udělalo radost všem milovníkům kreslených vtipů Pavla Kantorka, jehož “nově objevené vtipy” poskytla ...
Devátým rokem se v objektu Moravského zemského muzea, na Biskupském dvoře na Zelném trhu konala premiéra inscenace, která byla (jako vždy v minulosti) připravena právě pro tento nádherný prostor pod širým neb...
Je pět minut po půl jedenácté dopoledne 27. května 1942. Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor, sedí na předním sedadle otevřeného Mercedesu a jede do úřadu. Je to pro něj den jako každý jiný. Netuší ale, že v ostré zatáčce...