Kultura21.cz

Tenhle vydařený literární kus jasně ukazuje, že vánoční pohádka nemusí být žádný dojemný cajdák, ale že i v tomto svátečním čase můžete zažít plnotučné drama. Statečné vosí hnízdo předvede kusy hodné Indiana Jonese a přinese mezi cinkání zvonečků a vůní purpury pěknou dávku vzrušení a akce.

U Mrázků to vonělo po skořici, medu a hřebíčku. Na dřevěném stole, pokrytém slavnostním ubrusem se sněhovými vločkami, které pečlivě křížkovým stehem vyšila kdysi babička, stála mísa plná vánočního cukroví. Z rohu místnosti se ozývalo tikání starých kukaček, které ukrajovalo poslední hodiny do Štědrého večera. Za oknem bylo slyšet hvízdání větru a štěkot jezevčíka od sousedů.

„Tak, letos máme všechno hotové!“ pronesla maminka. „Teď se půjdeme projít, a až se vrátíme, prostřeme stůl.“ Tatínek s Adélkou přikývli, všichni si oblékli kabáty a zmizeli za dveřmi. Jakmile cvakl zámek, začaly se dít věci!

„No jo, Vánoce,“ zabručel vanilkový rohlíček sebevědomě a pohodlně se rozvalil na místě s nejlepším výhledem uprostřed mísy. „Všichni mě milují! Jakmile přijde večer, jsem první, po kom sáhnou,“ prohlásil pyšně.

„To je jasné,“ ozvala se kokoska. „Ty jsi vždycky šampion. Nikdo nemá proti tvému jemnému máslovému těstu šanci.“

„Přesně tak,“ souhlasil rohlíček a ještě více se nadul. „Já jsem ta největší hvězda Vánoc! Největší hrdina. Nej nej nej…“

Na druhé straně mísy se napřímil perníček.

„Jsi možná jemný a sladký, ale já jsem tvrďák!“ řekl a zabubnoval tuhou polevou o mísu. „Někteří z nás ani nestihli změknout!“ dodal a pár perníčků z jeho družiny se na důkaz drsňáctví zamračilo.

„No jo, to určitě,“ ušklíblo se linecké kolečko. „Já jsem úplně nejlepší! Nikdo není jako já! Podívejte se na tu marmeládu! Všichni milují moji jahodovou náplň. A to ani nemluvím o tom, jak krásně vypadám.“

„Jsou tak namyšlení,“ povzdechlo si vosí hnízdo a smutně se přikrčilo na samém kraji mísy. „Nikdo mě nemá rád. Jsem jen kužel z piškotů rozdrcených na jemnou drobenku, smíchaný s máslem, cukrem, kakaem a mlékem, vytvarovaný formičkou a sedící na piškotu. Nepatřím mezi pečené…“

Vanilkový rohlíček si pohrdavě odfrkl. „Být nepečený, to je vážně pech!“

„Bez toho, aby sis chvíli poležel v troubě, nejsi vlastně vůbec cukroví!“ přisadil si perníček.

Linecké kolečko se přidalo k posměškům a nafoukaně proneslo: „Pořadí je jasné – nahoře jsou pečené kousky, které krásně voní, mají chutné náplně a jsou perfektně ozdobené. Pak dlouho nic. Potom nepečení jako ty…“ Ušklíblo se a dodalo: „A až úplně dole, hluboko pod tebou, jsou spálené kusy. Takže gratuluji, nejsi úplně na dně.“

„Ale jsi hned nad ním,“ uchechtl se vanilkový rohlíček. Ostatní cukroví se rozesmálo, až to na míse zakřupalo.Vosí hnízdo se nešťastně přikrčilo.

„Já bych taky něco dokázalo… Kdyby mi někdo dal šanci,“ zamumlalo polohlasně, ale jeho slova nikdo neslyšel. Každý totiž poslouchal jen sám sebe.

Kokoska, která se zprvu nechtěla přidávat k posměškům, to nakonec nevydržela a poznamenala: „Ale no tak, včelí úle, buď rád, že aspoň nejsi spálený. To už je fakt konečná.“

Mimochodem, říct vosímu hnízdu včelí úle, byla v cukrovém světě ta největší možná urážka. Vosí hnízdo ještě víc zesmutnělo. Cítilo se odstrčené, nechtěné a zbytečné.

„Jednou vám ukážu,“ zašeptalo, ale nikdo si ho nevšímal.

∗∗∗

Do kuchyně vklouzla bílá angorská kočka Sněhurka s huňatým ocasem a uhrančivýma modrýma očima. Pomalu vyskočila na židli vedle stolu a švihla tlapkou. PLÁC! Cukroví se rozletělo po kuchyni. Vanilkový rohlíček dopadl na zem a rozlomil se.

„Jsem rozbitý!“ vykřikl.

Linecké kolečko se rozpůlilo a jedna část se zakutálela pod gauč. „Moje druhá půlko, kde jsi?“ křičelo zoufale.

Vosí hnízdo se zastavilo až u kuchyňské linky. „Tohle je moje chvíle! Musím všem dokázat, co ve mně je!“ A rozkutálelo se napříč kuchyní na záchrannou misi. Sněhurka mezitím popadla kokosku a zamířila s ní do své oblíbené skrýše za skříní.

„Pomoc!“ volala kokoska. Zdálo se, že se nedožije Vánoc. Vosí hnízdo to ale nehodlalo vzdát. „Pusť ji, chlupatice!“ vykřiklo a odrazilo se a přistálo přímo na kočičím čumáku. Sněhurka překvapeně pustila kokosku. Kočka zavrčela a prudce mrskla ocasem. S naježenými chlupy vystartovala za vosím hnízdem.

„Musím utéct!“ mumlalo si pro sebe a zoufale se snažilo se vyhnout ostrým kočičím drápům. Sprintovalo po kluzkých kuchyňských kachličkách. Těsně za ním klouzala Sněhurka. Zoufale zamířilo k lednici. Musím se dokulit za roh! říkalo si v duchu, ale Sněhurka byla rychlá. Každým skokem se k němu blížila. Tlapky natahovala už jen pár centimetrů od těsta. Hnízdo už cítilo na zádech teplý kočičí dech. Od lednice ho dělilo už jen pár centimetrů. Ještě kousek! Ještě kousek! hecovalo se. Sněhurka napjala všechny svaly k závěrečnému skoku. Huňatý ocas za ní vlál jako kometa. Vosí hnízdo se odrazilo a v poslední chvíli vletělo za roh lednice přesně ve chvíli, kdy Sněhurčina tlapka zasvištěla vzduchem. Minula ho jen o vlásek! Kočka prudce zabrzdila a rozčileně zamňoukala.

„To bylo těsné!“ oddechlo si vosí hnízdo. Chvíli ještě pozorovala kuchyň, jako by se rozmýšlela, jestli má pokračovat v lovu. Nakonec však zvedla hlavu, pohodila hrdě ocasem a zamířila do ložnice.

„Zvládlo jsem to!“ vydechlo triumfálně trochu zadýchané vosí hnízdo.

V tu chvíli se z rohu ozvalo zlověstné bzučení – vysavač Roomba se probudil a rozjel se na pravidelnou uklízecí misi. Jeho kruhové tělo se s vrčením otáčelo a drobná červená světýlka varovně blikala. Šel po lineckém kolečku, které se zoufale snažilo vysvobodit svou polovičku zpod gauče.

„On ho vcucne!“ panikařilo kolečko a snažilo se dostat pod sedačku rychleji, než se k němu přiblíží rotující monstrum. Roomba s tichým bzučením zkracovala náskok. Její kartáčky se rychle otáčely, připravené zachytit a spolknout cokoliv, co jim přijde do cesty. Vosí hnízdo zahlédlo blížící se nebezpečí a vědělo, že nemá na vybranou. Odrazilo se. „Ještě chvíli vydrž!“ volalo. Už bylo skoro u kroutících se štětek, které vířily drobky po podlaze a vytvářely malé tornádo. „Musím to stihnout!“ dodávalo si odvahy. Roomba mohutně zafuněla. V posledním okamžiku vosí hnízdo skočilo vpřed – přesně, kam potřebovalo. Přímo na velké tlačítko!

„Zastav se, ty kovová příšero!“ vykřiklo a dopadlo na nápis STOP. Roomba se s tichým zaskřípěním zastavila, jen pár milimetrů od rozpojených půlek lineckého kolečka, které se třásly hrůzou.

„Uf!“ oddechly si jeho dvě části. „To bylo jen o vlásek! Už jsme myslely, že nás vážně pohltí! Děkujeme ti!“ Vděčně se k sobě přitulily a spojily zpět. Znovu tu stál perfektní kulatý linecký kousek. Jen s malým bonusem – byl teď trochu chlupatý, jak se na něj při útěku zpod pohovky přilepily kočičí chlupy. Jen vanilkový rohlíček pořád ležel rozlomený na dvě části. „Co budu dělat? Už nikdy nebudu dokonalý,“ naříkal. Vosí hnízdo si všimlo Adélčiny tuby s lepidlem, která ležela na koberci.

„Vydrž!“ zavolalo. „Hned to spravíme.“ Přistrčilo lepidlo a perníček opatrně slepil rohlíček dohromady.

„Jsem zase celý!“ zaradoval se rohlíček.

„Rychle zpět na talíř!“ zavelelo vosí hnízdo. Chtělo se zase postavit na stranu, ale všechno cukroví se s úctou rozestoupilo a uprostřed nechalo čestné místo pro svého statečného zachránce.

„Ty patříš sem!“ ukázali na volné místo. A tak se i ten z rodu nepečených stal hrdinou, který zachránil Vánoce.

∗∗∗

Dveře se otevřely a Mrázkovi vešli dovnitř. Maminka se zamyšleně podívala na talíř. Myslela jsem, že bylo to cukroví poskládané trochu jinak, zarazila se. Tatínek si vzal vanilkový rohlíček, zamyšleně si ho prohlédl. Opatrně se do něj zakousl. Hmm, tohle je ale zajímavá kombinace chutí, pomyslel si.

„Teď ne, až po večeři, Mojmíre,“ napomenula ho na oko maminka.

„Jo, jasně,“ odvětil tatínek s plnou pusou, do které si ještě stihl tajně nacpat vosí hnízdo

Autorka Vladimíra Hirsh se naší soutěže se účastnila poprvé, protože ji zaujalo krásné téma, které určitě udělá radost mnoha dětem i dospělým. Tak jako jí, když pohádku psala a už tři měsíce před Vánoci se ponořila do kouzelného času. 

Poznámka redakce: Do soutěžních textů autorům nijak nezasahujeme a zveřejňujeme je v původním znění.

Zdroj foto: Pixabay