Kultura21.cz

Odbila půlnoc a všechny děti již odpluly do kouzelné říše snů. Všechny až na jedno. Sedmiletá Andělka nemohla samým rozrušením usnout. Právě dnes dala za okno svůj dopis pro Ježíška. „Musím usnout, jinak Ježíšek nepřijde,“ snažila se dívenka marně přesvědčit neposlušné tělíčko. Andělka totiž ve skutečnosti vůbec nechtěla spát. Právě naopak! Doufala, že by letos konečně mohla spatřit Ježíška na vlastní oči. Ještě nějakou chvíli se neklidně převalovala, když najednou uslyšela podivný zvuk. Znělo to, jako když škrábe kočka. „Ježíšek!“ řekla si pro sebe potichu, aby návštěvníka nevyplašila. Holčička vylezla z postýlky a pomalu se plížila k oknu. Přikrčila se, stoupla si na špičky a …takhle že vypadá Ježíšek? Místo chlapečka spatřila podivné stvoření. Bylo velké asi jako morče, drápy mělo jako kočka a zuby jako netopýr. Ale co bylo ze všeho nejdivnější! Ten tvor si právě pochutnával na jejím dopise pro Ježíška.

Andělka vyjekla, a tak přilákala pozornost záhadného vetřelce. Zvířátko, nebo co to bylo, se na ni podívalo, a i se zbytkem psaní v puse odhopkalo do zasněžené noci. Moment, co když zmizely dopisy i dalším dětem? A co když to Ježíšek neví? Andělka se vmžiku rozhodla, že musí Ježíškovi říct, co se stalo. Ale jak to udělá? Mezitím daleko, předaleko, na tajemném místě, seděl na obláčku Ježíšek a byl moc smutný. Možná jste, děti, čekaly, že vám řeknu, jak přesně vypadá. Ale to bohužel nemůžu. Ježíšek totiž žije ve fantazii každého z vás. Ale zpátky k příběhu. Asi se ptáte, proč je smutný? Inu, to bylo tak. Prosinec se pomalu blížil ke své polovině a Ježíšek neměl v poštovní schránce ještě ani jeden dopis od dětí. Přitom každý rok se kouzelná schránka plnila přáními již od listopadu. Nemůžeme se proto divit, že byl nešťastný. Hladil svého věrného kamaráda oslíka Toníka a naříkal: „Co myslíš, Toníku, proč tu ještě není žádný dopis? To už na mě děti nevěří?“ Ze smutku Ježíška vytrhl povědomý zvuk. Kouzelné cinkání, které má tolik lidí spojeno s Vánocemi. Nějaké dítě zvonilo na zvoneček…

Andělka věděla, že se k Ježíškovi nedostane jen tak. Vzdát se ale nehodlala. Přečetla všechny vánoční pohádky, aby zjistila, zda se v nich nenachází nějaká rada, jak zkontaktovat Ježíška. Nenašla však nic. Zbývala tedy jediná možnost – zkusí se zeptat nejmoudřejšího člověka na světě. Vždyť, kdo jiný než maminka, by měl takové tajemství znát? Andělka tedy šla za maminkou. Správný směr jí napověděla sladká vůně vanilkových rohlíčků, která se linula z trouby. V kuchyni maminka právě zápolila s lineckým těstem.

„Mami, můžu se tě na něco zeptat?“

„Určitě, ale prosím tě, pomůžeš mi s vykrajováním lineckého, ano?“

„To se ví,“ odpověděla nadšeně. Pečení cukroví bylo na předvánočním čase vůbec nejlepší.

„Mami, já bych potřebovala vědět,“ začala Andělka opatrně, „jestli nevíš, jak můžu zavolat Ježíškovi?“

Maminka se usmála a řekla: „Když jsem byla malá, babička mi vyprávěla jeden kouzelný příběh. Kdysi hodně dávno, tak dávno, že moje babička byla ještě holčička, přála si ze všeho nejvíc mluvit s Ježíškem. Potřebovala mu totiž něco důležitého říct.“

„A co?“ vykřikla Andělka rozrušeně.

„To nevím, babička byla v tomhle ohledu tajemná. Každopádně říkala, že je možné dostat se k Ježíškovi přímo do jeho tajemné chaloupky.“

„Tajemné chaloupky?“ podivila se Andělka.

„Ano, Ježíšek přece taky musí celý rok někde bydlet, nemyslíš?“

„Asi ano, o tom jsem nikdy nepřemýšlela.“ Dívenka se zamyslela: „A kde se ta chaloupka nachází? To tam můžu jen tak přijít, zazvonit a…“

„Počkej, počkej,“ zasmála se maminka. „Snad si nemyslíš, že k Ježíškovi může kdekdo jen tak přijít na návštěvu. A vůbec, když mě budeš neustále přerušovat, nic se nedozvíš.“ Andělka se zastyděla a dál maminku pozorně poslouchala.

„Pokud chceš doopravdy s Ježíškem mluvit, musíš jednu prosincovou noc, až budou dospělí spát, zazvonit na zvoneček. O víc už se starat nemusíš.“

Andělka řekla: „To zní docela jednoduše. Určitě jsi, mami, na nic nezapomněla. Na nějaké zaříkadlo, čarovný předmět nebo něco takového?“

„Určitě jsem na nic nezapomněla. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Tak a už dost řečnění, je čas na to cukroví,“ řekla maminka netrpělivě. A aby jim šla práce lépe od ruky, pustily si k pečení vánoční koledy.

Andělce bylo jasné, že Ježíška bude muset zavolat ještě dnes v noci. Štědrý den se blížil a bylo pravděpodobné, že záhadný tvor snědl dopisy i dalším dětem. Nedalo se nic dělat. Zoufalá situace si žádala odvážné řešení. Kolem půlnoci všichni tvrdě spali. Děvčátko vylezlo z postýlky a ze šuplíku vytáhlo zvoneček, který byl ještě odpoledne součástí domácí výzdoby. Co teď? Má zazvonit, přát si setkání s Ježíškem, má své přání pronést nahlas a bude to lepší, když zavře oči? Andělka nevěděla, ale rozhodla se dát na svou intuici. Zvedla zvoneček do výšky, zavřela oči, zhluboka se nadechla a zazvonila. Ihned ji zalilo příjemné teplo, a když otevřela oči, zjistila, že už nestojí ve svém pokojíčku.

„Vítám tě, Andělko. Co tě ke mně přivádí?“ Andělka nemohla uvěřit svým očím. Stála na koberci v útulné chaloupce a před ní byl samotný Ježíšek. Víte, děti, Andělka byla ze setkání s Ježíškem trochu nervózní. Přece jen, k něčemu takovému nedochází každý den. Ježíšek se shovívavě usmál a dal malé návštěvnici najevo, že se nemusí ničeho bát.

„Stala se hrozná věc!“ vykřikla Andělka. Nějaké stvoření žere dětem jejich dopisy pro tebe.“

„Ale ne,“ řekl Ježíšek smutným tónem. „To je určitě práce Dopisžrouta.“

„Kdo je Dopisžrout?“ zeptala se Andělka. „A proč je tak zlý? Vždyť musí vědět, že děti kvůli němu budou smutné.“

„Dopisžrout není zlý,“ řekl Ježíšek. „Víš, on si jen nemůže pomoct a musí se živit dopisy. Stejně jako ty musíš jíst, abys rostla a byla silná, musí jíst i Dopisžrout. Ale zatímco děti si můžou vybrat z různých druhů jídel, Dopisžrout smí pojídat jen dopisy.“

„Aha. To jsem nevěděla,“ řekla holčička. „A co tedy budeme dělat?“

„Nu, předně si zavoláme toho nezbedu a zeptáme se ho, co to, u všech rolniček, vyvádí.“

Ježíšek vhodil vzkaz do kouzelné pošty a doufal, že si jej malý pojídač dopisů brzy přečte a dorazí do jeho chaloupky. Naštěstí to netrvalo dlouho. Než si Andělka stihla vypít horkou čokoládu a sníst pár perníčků, už před sebou měla toho tvorečka, který si pochutnal na jejím dopise.

„Dopisžroute, co tě to napadlo teď před Vánoci jíst dopisy od dětí? Víš, kolik smutku jsi tím mohl způsobit?“

„Když já…,“ začal Dopisžrout a rozplakal se. „Já neměl co jíst. Lidé už tolik neposílají dopisy, a teď před Vánoci si můžu nadělat zásoby. Je mi to líto, nechtěl jsem nikomu ublížit.“

„Ach, Dopisžroute, to mě moc mrzí,“ řekla smutně Andělka. „Ale co jsi jedl, když nebyl předvánoční čas?“

„Pouze nedoručitelné dopisy,“ řekl hrdě Dopisžrout. „To byla psaní, která se nemohla doručit jejich majitelům. Buď adresáti žili někde jinde, nebo odesílatelé napsali špatnou adresu.“

„Dopisžroute, udělal jsi chybu, ale lituješ jí a my ti odpouštíme,“ řekl Ježíšek laskavě. „Ale stejně musíme ten problém vyřešit. Vánoce jsou za pár dní a já děti nemůžu nechat bez dárečků. Kolik dopisů jsi vlastně snědl?“

„Jen pár. Většinu jsem si nechal v zásobě na horší časy,“ přiznal se Dopisžrout.

„Dobře, v tom případě vás teď poprosím, Andělko, Dopisžroute, abyste zavřeli oči.“ Andělka i Dopisžrout slyšeli, jak Ježíšek nějakým kouzlem přivolává ztracené dopisy, a když oči otevřeli, byli obklopeni celou hromadou vánočních dětských přání.

„Omlouvám se, ale nemohu vám říct, jak jsem dopisy přivolal,“ řekl Ježíšek. „Je to mé velké tajemství, které bohužel není určeno pro ničí oči. Teď už mě trápí jen jedna věc. Jak zjistím, co bylo v těch snědených dopisech? Na to bohužel žádné kouzlo nestačí.“

Dopisžrout se začervenal: „Já si pamatuju obsah každého dopisu, který jsem kdy snědl.“

„To je úžasné!“ vykřikli Andělka i Ježíšek zároveň. Dopisžrout Ježíškovi nadiktoval, co bylo potřeba a všichni měli velkou radost z toho, že Vánoce byly zachráněny. Andělku však zajímala ještě jedna věc. Pokud lidé posílají málo dopisů, co bude Dopisžrout jíst? Než se stačila na cokoli zeptat, obklopila ji mlha a Ježíšek, Dopisžrout i chaloupka byli pryč.

Andělka se probudila zmatená. Ležela ve své postýlce, venku byla tma a celý dům spal. Promnula si oči a začala usilovně přemýšlet. Ještě před chvíli mluvila s Ježíškem a najednou bylo vše, jako by se nic z toho nestalo. Copak to byl jen sen?

Druhý den se rozhodla, že Dopisžroutovi pomůže. Napsala dopis, na kterém záměrně uvedla špatnou adresu. Tak jej nepůjde doručit a Dopisžrout ho bude moct klidně sníst. Dala psaní za okno a doufala, že si jej jeho majitel vyzvedne.

Ráno se probudila a celá se vylekala: „Pro páníčka, vždyť jsem chtěla počkat na Dopisžrouta a místo toho jsem usnula.“ Andělka vyběhla z postýlky a zjistila, že její dopis za oknem není. Zbyl po něm jen malý útržek z toho, jak jej Dopisžrout přímo na místě snědl. Andělka věděla,že bude dopis za oknem nechávat každý den. Všichni tak budou mít krásné Vánoce i celý další rok.

Autorka Michaela Nevřivá je absolventkou bohemistiky na FF MU v Brně. Již od malička ráda píše texty různých druhů, s některými již slavila úspěchy v literárních soutěžích. Naše soutěž ji zaujala, protože ještě nikdy nezkoušela psát tematickou pohádku. A protože Vánoce miluje, bylo jasné, že se musí zúčastnit. 

Poznámka redakce: Autorům do soutěžních textů nijak nezasahujeme a zveřejňujeme je v původním znění.

Zdroj foto: Pixabay