Kultura21.cz

V cukrárně U Sofinky dělají ty nejlepší sladkosti na světě a každý den se tam stane kouzelné překvapení. Tak jako když si Lívancovi při práci zpívali koledy, až z toho sotva pletli nohama. Byla tichá noc. Půlnoc odbila a město šlo spát. Jen u Lívanců se ještě svítilo. Tatínek Tomáš vyhlédl z okna. Nad sychravě-dešťově-blátivým počasím si povzdechl: „Já sním o Vánocích bílých… Ale takové už jsou dnes možné jenom v pohádce.“ Na plotně zapálil purpuru, která tiše a ochotně zavoněla, a pak se otočil k rodině a veškerému personálu. Poděkoval jim, že přišli na mimořádnou noční šichtu, aby krátce před svátky udělali zákazníkům vánočky do zásoby. „A abychom se nezapletli s únavou, hezky si k tomu zazpíváme koledy,“ vybídla všechny Sofinka.

Zvesela spustili. Brzy došlo i na rozverné: „Vánoce, Vánoce přicházejí…“ Když se dostali k části „naše teta peče léta na Vánoce vánočku, nereptáme, aspoň máme něco pro kočku,“ všimli si, že Cukrína mezi pracujícími není. Lenivá dortokočka, které šly tlapky vždy dozadu, se uvelebila vedle pece. V teplíčku klidně spinkala jako krásné neviňátko. Lívancovi tedy zazpívali onu sloku ještě hlasitěji. Cukrína se u topení nespokojeně vrtěla. Popěvky o tom, že pro kočku zbude jen značně nepovedená sladkost, se jí nezdály. Aby ji zvedli z pelechu, přidali cukráři na důrazu a sloku s radostí zanotovali ještě jednou. Cukrína už dráždění nevydržela. Vyletěla z pelechu, div se nepřetrhla. Spustila svou pomstu. Na celou kuchyň falešně vřískala: „KoČičKy, kOčÍčkY, kDo paK vÁm Dal hLaS? KocOUrek MALičKý, nEBo koCoUr DráP?“ Pracující si před nelibými zvuky úděsného mňoukání zacpávali uši.

„Ticho, nebo dám vyklidit cukrárnu,“ přehlušil rámus tatínek. „Cukríno, zpíváš, jako by tě někdo tahal za ocas. Vždyť se nám z toho tvého ječáku zacuchají nervy. Když nechceš pomoci, tak radši odsud padej!“ nařizoval vytočený Tomáš. Pak bez milosti tvora, kterého kdysi sám upekl, vyšoupnul za dveře. Cukrína, která si myslela, že má Lívancovy omotané kolem tlapky, byla z náhlého vyhazovu pořádně nabručená. Lezavá zima jí vnikala pod drápky. Pod poryvy studeného větru doprovázeného kapkami deště se krčila k zemi. „Jsem zmrzlá jako kočičí bobek v průjezdu,“ brblala rozmrzele. „Je počasí, že by psa nevyhnal, ale Lívancovi kočku klidně vyhodí na mráz. A takhle na svátky. Jak smutno je o Vánocích,“ bědovala nad svým nebohým osudem.

Ale pak se přestala trpitelsky choulit. „Peču na vás, jdu si za svými. A počkejte, já vám společně nimi tak zazpívám, že se vám zamotají ruce i nohy,“ pronesla odhodlaně poté, co si v hlavě srovnala chystané pletichy. Ladně vyskočila na zídku a z ní na střechu. Vydala se hledat podobně opuštěné kočky, aby Lívancovým jejich adventní pečení pořádně znechutila. Spokojena se svým plánem se smála pod vousky: „Oni si myslí, že pějí jako andělé na výsostech. Ale co, nemůžu-li zpívat s anděly, tak musím vřeštět s kocoury.“ O hodinu později po rychlém nácviku přivedla početnou smečku opuštěných koček. Rozmístila je na uzlové body poblíž cukrárny: na stromy, ploty a zídky. Cukrína se před ně postavila na popelnici, pozvedla packy a pohyby dirigenta zahájila vánoční koncert. Byl naprosto příšerný. Čtvernožci ječeli své koledy tak, že se jim sotva dalo rozumět.

„Co se to tam děje nového?“ podivila se maminka Klaudie. Chtěla poodhrnout záclonu, aby se podívala na ulici. Ale nemohla, ruce se jí při pohybu podivně zprohýbaly. Cukrína zrovna vřískala: „JaK tAm pĚKNě aNDělOvé zPívAjí, JEMu cHvÁlu, čeSt a slÁvU vZdáVají.“ Kočičí sbor na ni navázal hrůzostrašným: „AndĚLÉEEE zpÍÍÍvajÍÍÍÍ, pastÝŘÍÍÍ troubĚJÍÍÍÍÍ.“ Osazenstvu cukrárny šly z toho kvílení paže i nohy do vánočky.

„Cukríno, už nezpívejte,“ volali jeden přes druhého. Cítili se, jako by jim mňoukající pacholci vplétali končetiny do kola. Pomocník David dokázal otevřít dveře a celý zamotaný z nich vypadl ven. Ležel na zemi, vzpínal své ruce a žadonil: „Nechte toho, nebo nám zašmodrcháte i střeva!“ Při pohledu na ten uzlíček neštěstí se tlupa koček rozprchla. Zůstala jen Cukrína. Doválela Davida nazpátek do kuchyně, v níž všichni ostatní bezmocně popadali na podlahu, protože je nohy zamotané do pevně staženého copu neunesly. „To máte z vaší přehnané pracovitosti. Berou vás z ní asi křeče. Podívejte, jak vám svazují ruce i nohy,“ utahovalo si z nich lenivé zvíře.

„To se, Cukríno, moc pleteš. Můžeš za to ty. Tahle hrůza začala až s vaším vřískáním,“ odporoval jí tatínek. Překvapená dortokočka se ulekla. Její nahlas pronesené proroctví se vyplnilo.

Musí napravit tu svízel, kterou způsobila. Urputně přemýšlela, zatímco z příborníku vyndávala dlouhý zubatý nůž. Potěžkávala ho v ruce a mudrovala: „Jak rozetnout ten cukrárenský uzel?“ Přítomní ji jeden přes druhého úpěnlivě zapřísahali, ať pro všechno na světě schová tu kudlu. Tatínek se zmohl a dokázal se postavit, aby před nebezpečnou šelmou vlastním tělem bránil rodinu. „Polož tu zbraň, nebo budeš mít opletačky se zákonem!“ ječel vystrašeně. Čtyřnožec se nad jejich vyděšenými výkřiky podivil: „Vy všechno hned překroutíte. Chci si jen uříznout kus vánočky, aby se mi nad řešením té nešťastné zápletky lépe přemýšlelo.“ Svázaní cukráři si hlasitě oddechli.

„Nejvíce jste nás utáhli, když jste kvíleli o zpívajících andělech a troubících pastýřích. Napadlo mě, že kdyby Cukrína našla opravdové anděly a pastýře, kteří by nám zahráli a zazpívali tak, jak je to v koledě, mohl by se náš kočičí zádrhel vyřešit,“ zamyslela se nahlas Sofinka.

„Ty jsi ale popleta. Kde bychom po půlnoci uprostřed města sehnali pasáky s jejich andílky?“ podivil se David. „A co třeba na Betlémském náměstí?“ přerušila ho Klaudie. „Jsou na něm přeci jesličky a po celý prosinec se u nich dělají hudební vystoupení,“ dovysvětlila svůj návrh. „Třeba tam ještě někoho najdeš, Cukríno. Ale zapřísahám tě, hoď sebou. Cítím se, jako by se mi na nohách utahovalo zaškrcovadlo,“ zoufal si Tomáš. Dortokočka bez vykrucování vyrazila do sloty ven. Začalo přituhovat, a tak se její krémová srst chladem naježila. Nicméně věděla, že to, co zpackala, musí napravit nepříznivému počasí navzdory. Lenivý tvor utíkal rychle jako nikdy předtím.

Ač Betlémské náměstí patřilo k hlavním dopravním uzlům města, za hluboké noci na něm bylo ticho. Jen volek a oslík u jesliček líně přežvykovali. Figury pastevců a andělů vyrobené z tvrdého papíru na ně němě zíraly. „Štěstí, zdraví, pokoj svatý vinšuji vám,“ zkusila to obřadně udýchaná Cukrína. Kromě sena drceného v tlamě obou zvířat nic ani nešustlo. „Já malá přicházím koledovat, že se zamotali v cukrárně, chci zvěstovat,“ špitla dortokočka, ale zase bez odezvy. Přidala tedy na důrazu a zvolala: „Hej pastýři nespěte! Do cukrárny pospěšte!“

Zafungovalo to. Papundekloví pastevci otevřeli oči. „Pěkně prosím, pomozte mi, nemám tu kdy stát,“ žadonila Cukrína. Překotně ze sebe vysypala, co od nich potřebuje. Figuríny si zvolna si protahovaly údy a snažily se její spletenec slov rozmotat. Největší důvtip projevil nejmenší pastevec a všechny povzbuzoval k činorodosti: „Rychle, bratři, rychle vstávejme, do cukrárny honem chvátejme. Lívancovým zvučně zahrajme! Dudlaj dudlaj dudlajdá.“ Ostatní ho vyslyšeli a s bručením si začali ladit trubky.

Jenže andělé, kteří nad jesličkami drželi stuhu s tajuplným nápisem Gloria in excelsis Deo, se na její naléhání k ničemu neměli. Dál se nehybně vznášeli nad místem Ježíškova narození. Cukrína úpěnlivě prosila: „Andělé v oblacích, prozpěvujte, zauzlení cukrářů přerušte.“ Konečně na ni okřídlené bytosti svrchu pohlédly. „Falešná kočičko, na nás už nemňoukej,“ okřikl ji jeden z nich. „Ale bez vašeho zpěvu Lívancovi stráví Vánoce v podobě zámotků, a to si nezaslouží. Jsou to lidé dobré vůle,“ snažila se je obměkčit Cukrína a nasazovalo přitom ten nejroztomilejší kočičí kukuč.

Přiletěl k ní druhý anděl, aby jí pověděl: „Nechceme mít pletky s lidmi. A navíc zadarmo ani anděl nezpívá.“ Dortokočka z toho začala žalostně natahovat, její zoufalý vřískot se rozléhal se celou krajinou. „Ale kdybys nám sama vlastními tlapkami připravila vánočku, která by nám zachutnala, mohli bychom tvým přátelům zapět, a rozvázat jim tak ruce i nohy,“ slitoval se třetí, který nad jesličkami nesl betlémskou hvězdu. A tak jí anděl ukázal, do cukrárny jít kázal. „Běž, Cukríno, pospěš, vánočku tam upeč,“ volaly oživlé papundeklové figuríny. „Hajdom hajdom tydlidom,“ povzbuzovali ji pastýři ke spěchu a v chladném vzduchu jim od úst stoupala pára.

Dortokočka běžela, co jí ve stále silnějším mrazu ztuhlé tlapky stačily. Alespoň že mrholení ustalo. Nehleděla na to, že to na chodníku pokrytém jinovatkou klouže. Měla jedinou myšlenku: zachránit své kamarády. Lívancovi, kteří leželi pokroucení na podlaze, se na ni s nadějí podívali. „Nesu vám noviny, poslouchejte,“ sdělila jim zkroušeně Cukrína. Pověděla jim o těžkém úkolu, který jí dali andělé. Věděla, že se z něj nemůže vyvléct. „Držte mi chňapky, aby se mi vánočka povedla. Však víte, jaké jsem v kuchyni nemožné přetrhdílo,“ povzdechla si.

„Neboj! Máme sice svázané ruce, ale můžeme ti pomoci dobrou radou. Jistě pod naším dohledem zvládneš upéct skvělou vánočku,“ zvedala jí sebevědomí Sofinka. Začala jí diktovat postup, jak zadělat těsto a kdy do něj přisypat rozinky a nasekané mandle a na kolik stupňů rozehřát troubu. Cukríně šla práce od tlapky. Jak se do pečení zažrala, začala si u toho prozpěvovat. A protože u práce se zpívá nejlíp, už jí z hrdla nevycházelo příšerné vřískání, ale krásná koleda. „Štědrej večer nastal, štědrej večer nastal, vánočky přichystal,“ broukala si nejdříve tiše, když těstové válečky zamotávala do copů. Aniž by si to uvědomila, postupně přidávala na hlasitosti.

Odvázali se i Lívancovi a přes spoutané končetiny se k ní připojili. S každou novou koledou cítili, jak se uzly pomaloučku uvolňují. Když pak Cukrína z trouby vyndala dozlatova upečenou vánočku, uvolnil se personál úplně. „Den přeslavný k nám přišel, radujme se, veselme,“ hulákal nadšeně rozmotaný Tomáš a objímal dortokočku. „Máme volné ruce, máme volné nohy,“ skandovali všichni a vyhazovali svou zachránkyni do vzduchu. Cukrína byla z té slávy tak překvapená, že nemohla dojetím promluvit. Teprve když viděla, jak se David chopil nože, aby právě vyrobenou sladkost nakrájel, rozvázal se jí jazyk. „Zadrž, tahle vánočka je pro anděly a pastýře na Betlémském náměstí. Jistě věděli, co se stane, až ji sama upeču. Testovali si mě. Musím jim za jejich zkoušku poděkovat,“ pravila moudře. Jakmile to dořekla, začal se z mraků hustě sypat sníh, jako kdyby andělé v nebi roztrhli pytel s moučkovým cukrem.

Lívancovi si řekli, že Cukrínu nenechají jít k jesličkám samotnou. Narychlo zabalili další vánočky a do termosek nalili horký čaj. Než se oblékli, byly venku už pořádné závěje. David vystrčil hlavu ze dveří a při pohledu na bílou nadílku poznamenal: „Ach jo, silničáři zase zaspali. Zasloužili by zakroutit krkem.“ Ale pak smířlivě dodal: „Když venku padá sníh, to k Vánocům patří.“ A tak jako nejmohutnější odstrčil Cukrínu, aby se mu s náručí plnou vánoček nepletla pod nohy. Postavil se do čela průvodu a ostatním razil navrstveným prašanem pěšinu. Díky němu byla cesta, byla ušlapaná. Na Betlémském náměstí už na ně oživlí andělé s úsměvem čekali a blahopřáli Cukríně k její nápravě. Papundekloví pastýři líbezně zahučeli na dudy a rozezvučeli své trouby. Volek a oslík svou radost projevili tím, že začali vyluzovat libozvučné: „Haleluja, halelu-u-u-u-u-ja.“ Prostě byl to odvaz. K jesličkám se dostavila také smečka Cukríniných kočičích přátel, kteří předvedli, že i oni dokáží zapět bez falešných tónů: „Strojte stůl a noste mísy! Fa la la la la la la la la.“

Lívancovi jim rádi vyhověli. Naporcovali všem vánočky a rozlili k nim do hrníčků čaj. Všichni si o ně ohřívali ruce a tlapky. Při společném povídání pletli páté přes deváté. Ale nejvíce dokola a s nadšením opakovali, že padá sníh, padá sníh, padá sníh. Chumelenice neustávala stejně jako jejich společný zpěv. Do postele šli až v časných ranních hodinách s vědomím, že tento příběh se rozuzlil k všeobecné spokojenosti. Vždyť cukrárnu U Sofinky čekají další bílé Vánoce jako v pohádce.

Autor Tomáš Nídr: Se svou ženou a dcerou žijí v peruánské Limě. Během kovidových opatření se Tomáš, který je novinář, a jeho žena, architektka, rozhodli trávit získaný čas kreativně, a proto začali vymýšlet pohádky inspirované jejich dcerkou, které nesly název Cukrárna u Sofinky, z jejíchž kulis je i tento příběh. Ilustrace k příběhu vytvořila autorova manželka, Claudia Llauca Chávez.

Poznámka redakce: Do soutěžních textů autorům nijak nezasahujeme a zveřejňujeme je v původní podobě.