Kultura21.cz

Adélka sbírala mraky. Stejně jako se někdo soustředí na cizí mince, mořské mušle nebo pokémony, tahle holčička z paneláku měla zálibu v mracích. Vydávala se pro ně již několik měsíců na různá vyvýšená místa, aby byla její sbírka co nejpestřejší. Každý úlovek měl vlastní ozdobenou skleničku se šroubovacím uzávěrem a své místo na poličce, kterou Adélce přitloukl táta na stěnu dětského pokoje. Na poličce, která se i přes tatínkovu veškerou snahu mírně nakláněla doprava, už vedle sebe bydlelo celkem devět úlovků. Devět. To Adélka věděla naprosto přesně, před spaním se na ně totiž dívala a pravidelně je přepočítávala místo oveček.

„1, 2, 3, 4, 5, 6, …” Jen u čísla šest se vždy zadrhla. Šestka ji zlobila. I když sklenička na šestku se jí zrovna opravdu povedla. Použila na její zdobení své nejoblíbenější třpytky a nálepku s jednorožcem. Jenže kdo mohl tušit, že lapí zrovna mrak bouřkový, který by nejradši vyskočil ven a metal blesky. Neustále sebou ve skleničce mlel ze strany na stranu a občas rozčileně problikával. Jednou se rozdováděl tak, až z poličky spadl přímo do krabice s legem, které se rozsypalo všude po pokoji. To samozřejmě dopálilo maminku.

„Já to uklízet nebudu,” mračila se. A hned, že bouřlivá šestka půjde z domu.

„Tak já to uklidím a ten mráček si vezmu a budu ho hlídat,” vložila se do toho pohotově mladší sestra Julinka, která netoužila po ničem jiném, než mít sbírku jako její velká sestra. Zatím ale neměla štěstí a vlastnila pouze jednu prázdnou skleničku ozdobenou červeným lihovým fixem.

„Slibuju, slibuju, já šestku pohlídám. Můžu si ji vzít? Můžu?” Prosila Julinka s toužebným výrazem. Ale to Adélka nemohla dopustit. I když se jí nelíbila, šestka byla její a hotovo. Tak se radši hned pustila do úklidu rozházených kostiček a po večeři navíc odnosila všechno nádobí do myčky. Adélka byla na svou sbírku patřičně hrdá. Měla tam ranní červánky nadýchané jako cukrová vata a jarní obláček třpytivý a křehký jako pavučina. Ale naopak i cumulus hutný jako bramborový knedlík nebo mrak nasáklý skrz naskrz deštěm, který měl na dně skleničky neustále loužičku. Teď na své čestné místo, jako poslední chybějící puzzlík, čekala desítka. Adélka se rozhodla, že desítka bude výjimečná.

„Za měsíc budou Vánoce, holky. Musíme napsat dopis Ježíškovi, aby věděl, co si budete přát pod stromečkem,” pronesla jednou u snídaně maminka a položila na stůl dva hrníčky s čajem.

„Já bych chtěla pejska na baterky, co chodí a štěká,” vyhrkla pohotově Julinka a sápala se po svém hrnku. „Nebo lamu, co se zmáčkne a pak vyskočí a zpívá: Lama lama dance,” pokračovala.

„Já nic nechci,” pronesla velmi důležitě Adélka. To všechny zaskočilo. Maminka se ustaraně podívala na tatínka a Julinka zlila čajem nejen sebe, ale i židli a podlahu.

„Co?” zeptali se sborově.

„Že letos pod stromečkem nic nechci,” zaznělo znovu. „Já chci totiž něco nad stromečkem!” dodala Adélka s šibalským výrazem, což vyděšené rodiče očividně moc neuklidnilo. Poté jim představila svůj plán.

„Půjdeme na náměstí, já nenápadně vylezu na ten vysokanánskej vánoční strom, a ulovím desítku. Kdy jindy je obloha plná světel a kouzel než na Vánoce. Určitě se bude třpytit, a když přiložíme ucho ke skleničce, uslyšíme rolničky…” Adélka nemohla popadnout dech a oči jí nadšením zářily jako prskavky.

„Já chci taky, já chci taky,...” zajíkala se mladší sestřička.

„Juli, teď ne, zlatíčko,” zastavil ji tatínek a začal Adélce vysvětlovat, co vše by se mohlo stát, kdyby se někdo rozhodl šplhat na vánoční strom na náměstí.

„To není jako lézt po žebříku. Víš, jak je to vysoko? Mohla bys spadnout.”

„Ale sám jsi říkal, že jsem v lezení na stromy strašně dobrá. Že už mi to jde,” oponovala Adélka.

„Ehm, to ano. Ale jak by to vypadalo, kdyby tam mohl šplhat každý, komu se zachce? To pak přijedou policajti, …”

„Z kostelní věže by to určitě také šlo a tam se může,” ozvala se maminka zpod stolu, kde utírala rozlitý čaj. “Stejně jsem chtěla jít na Vánoce zapálit svíčku k jesličkám,” dodala si pro sebe. A tak se na Štědrý den po obědě celá rodina posilněna rybí polévkou a vanilkovými rohlíčky vydala do kostela.

„Škoda že letos zas není sníh, mohli jsme vzít sáňky. Bolej mě nohy. Já chci sníh,” stěžovala si Julinka a kopala do kamínků u cesty. Zato Adélka měla oči přišpendlené k bílé obloze.

„To je nádhera. Na takových oblacích by se dnes mohli prohánět i jednorožci,” vzdychala nadšeně. „Myslíte, že Ježíšek jezdí na jednorožci? Ne, určitě lítá na pegasojednorožci!”

„Tsss, ten má přece vlastní křídla, nepotřebuje k tomu žádné lítací koně,” protestovala mladší sestra.

„Nemá.”

„Má.”

„Nemá!”

„...”

„Holky, nechte toho,” ukončila spor maminka a důležitě si přiložila prst před našpulené rty. Stály před mosaznými dveřmi kostela, odkud se ven hrnula sladká vůně myrhy a kadidla. Uvnitř na ně čekalo sto padesát dva schodů vinoucích se na vrchol zvonice. Když se s funěním vydrápali nahoru, Adélka už držela v ruce připravenou sváteční skleničku polepenou zlatými a stříbrnými hvězdami. Julinka nesměle vyndala z kapsy svou prázdnou sklenici a zůstala stát stranou, protože věděla, že se jí stejně opět nic chytit nepodaří. S obdivem sledovala svou starší sestru, jak se s nataženou rukou naklání z okna a zatímco ji táta pevně jistí, snaží se dosáhnout co nejdál. Z náměstí sem doléhala malebná melodie koled a hlasitý smích. A v bílých mracích se odrážely tisíce světel z okolních výloh a stromečků. Když tu se v dálce mezi těmi světly něco mihlo. Prolétlo to kolem… Byl to jen okamžik. Mlhavý záblesk. Mohl to být on? Bílý jednorožec s roztaženými křídly a drobnou postavou na zádech?

„Taaamhle!” vykřikla Adélka zvučně jako kostelní zvon, čímž vyplašila spící hejno holubů, kteří se v chumlu rozvířeného peří vznesly oknem ven. Jeden z nich ale mohutným máchnutím vyrazil nebohé dívence z ruky připravenou skleničku. Ta zmizela hluboko pod nimi, kde se o kamennou dlažbu roztříštila na tisíc střepů. Oba rodiče si nejdřív oddechli, že se nikomu nic nestalo. Když ale uviděli zoufalý výraz své dcery, věděli, že je zle.

„Né! To jsou ty nejhorší Vánoce na celým světě. Teď nemám nic. Nesnáším kostely a nesnáším holuby,” plakala a zajíkala se nešťastná Adélka v maminčině objetí, které nedokázalo zmírnit její utrpení.

„Na, vem si tuhle. Mně stejně k ničemu není,” uslyšela hlásek svojí sestry a cítila chladné sklo skleničky, kterou jí Julinka vložila do dlaně.

„Ale…”
„A pospěš si, ať doma před večeří stihneme Elsu,” usmála se Julinka, kterou tatínek něžně pohladil po hlavě. Adélka se znovu vyklonila z okna zvonice. Přesně věděla, kam se pro mrak natáhnout, jak naklonit skleničku a kdy pohotově zavřít víčko. Barevná oblaka se jí začala stáčet kolem ruky, jako kouzelná cukrová vata na špejli. Voněly perníkem a skořicí a stříbřitě se leskly. Máma s tátou tu podívanou sledovali s údivem a patřičnou hrdostí. Jakmile jeden z obláčků vklouzl do pokreslené skleničky, víčko se za ním zaklaplo a desítka byla na světě. Ježíšek všem toho večera přinesl spousty dárků, včetně tančící lamy pro Julinku. Nikdo ho ale neviděl, takže otázka, zda přiletěl na pegasovi nebo má vlastní křídla, zůstala bez odpovědi. U Adélky doma navíc všechny dárky zastínila blyštivá sklenička posetá malůvkami červeným fixem, ze které sálalo hřejivé teplo. Adélka ji nezařadila na konec své sbírky, jak původně zamýšlela. Postavila ji na prázdnou poličku nad Julinčinou postelí, odkud nejdřív sundala všechny obrázkové knihy.

„To je číslo jedna. Je tvoje. Ta sklenička se ti moc povedla,” řekla sestřičce, která stála uprostřed pokoje s pusou dokořán. „A naučím tě chytat mraky,” dodala Adélka.

„Mamííí, tatííí,” vyjekla nadšením Julinka, která se potřebovala o své štěstí podělit. Vtom se z druhé stěny dětského pokoje ozvalo rachtání. Šestka se opět snažila vybouřit ven.

„Julko, řeknu ti tajemství,” zašeptala Adélka. „Já tenhle mrak moc nemám ráda, pořád zlobí,” dodala s obrovskou úlevou, že se může někomu svěřit.

„Třeba je mu tam smutno nebo se nudí.” Julinka se na chvíli zamyslela a pak se šibalsky usmála. „Pustíme ho!” Obě sestry si vylezly na postel a otevřeným oknem pozvaly dovnitř mráz. Společně pak odšroubovaly víčko s jednorožcem a poslaly bouřkový obláček nad střechy paneláků.

„Pa pa,” rozloučily se s ním. Zachumlané do deky pak sledovaly jeho blikající světlo mizet v okolních mracích. Když je maminka s tátou přišli uložit, už se jim zavíraly oči. A vtom se najednou obloha rozzářila, ozval se dunivý hrom a z nebe se pomalu začaly snášet první sněhové vločky.

 

Autorka Monika Nováková se dříve věnovala dabingu (Hvězdné války, Jumanji, Tajemná zahrada, Lví král). Pracovně se věnovala hlavně médiím a neziskovému sektoru (Člověk v tísni...). Nyní je s dětmi doma na rodičovské dovolené, a když je trocha času, píše. Pár jejích povídek mělo úspěch v literárních soutěžích a povídka Nový nájemník byla zpracována v audio podcastu Klekání.

Poznámka redakce: Do soutěžních textů autorům nijak nezasahujeme a zveřejňujeme je v původní podobě.

Zdroj obrázku: Pixabay