Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Přátelé, je mi moc líto, v úterý 7. dubna ráno byla nalezena mrtvá Tereza Spencerová, zřejmě srdíčko, se kterým byla dlouhodobě nemocná. Na tváři měla klidný výraz, jakoby spala. Zemřela v pondělí 6. dubna doma kolem desáté večer u cigárka v posteli se svými milovanými fenkou Chelsie a kočičkou Prckem Feliz. Myslím, že si to objednala hezky, ale moc brzo...

S Terkou byla legrace, někdy i vášnivé debaty o geopolitické situaci ve světě, byla svá, chytrá, vášnivá, rebel a přitom citlivá. Byla jednou z těch novinářek/novinářů, kteří neseděli v hotelu u rautu, ale šli do města a zjišťovali v místních ulicích od lidí, jaká je situace. Ne vždy to bylo bezpečné. Právě proto se v roce 2015 stala první českou novinářkou, jíž poskytl rozhovor syrský prezident Bašár Asad. Často to byla právě ona, která přinášela nejaktuálnější informace o tom, co se kde skutečně děje, na Blízkém východě, který cítila jako svůj druhý domov, stáří si plánovala dožít tam.

Asi před čtrnácti dny jsme měly jednu z vášnivých debat o migrantech, nakonec jsme se obě zasmály, pochopily, přátelsky objaly a respektovaly, protože Terezka byla v jádru bodrá a přátel si cenila, stejně jako já. Sama se rozmluvila o tom, že už viděla hodně, ale co ji dostalo nejvíc, byl jeden záchytný tábor, kdysi před lety, a že nikdy nepochopí, co jsme my lidi zač. Říkala o tom, jak se tam cítila jako v říši mrtvých v jednom z táborů, do kterého utekli lidé před válkou, většina o někoho přišla a měli strach, že si pro ně přijdou.

Dojaly ji ženy, které přišly o děti a muže a samy se ujímaly a objímaly děti, které přišly o své rodiny. Jak se tulily v hadrech, na sobě a při sobě neměly skoro nic, ležely v noci v klubkách na zemi na kartonech papíru, aby jim bylo teplo. A tenkrát někdo od teplé večeře u stolu rozhodl zabránit humanitární pomoci tomu místu. Říkala, jak se cítila, když je polonahé ve sněhu opoušťěla, protože jí vypršelo vízum. Bolelo jí srdíčko z toho, jaký je svět.

Moc doufám, že dojde tam, kde je doma a že se tam všichni jednou setkáme a povíme si to. Terezko, přeju ti rovnou stezku a světlo na cestě domů.

Tereza Spencerova - životopis
Narodila se v roce 1965. Studovala žurnalistiku na Karlově univerzitě. Poté sedm let působila v zahraniční redakci České tiskové kanceláře (ČTK), mimo jiné letech 1991–1992 byla v Egyptě zpravodajem ČTK pro Blízký východ. Poté pracovala v nakladatelství Reader's Digest Výběr. Psala sloupky pro časopis Reflex. V letech 2003–2005 byla redaktorkou týdeníku Mladý svět. Byla také editorkou časopisu MF Plus,v letech 2013–2016 psala i pro magazín Lidé a země.

Nejpozději od června 2009 působila jako redaktorka, komentátorka a editorka v Literárních novinách. Ty opustila v polovině října 2018. Od té doby známe její ranní kávičku, kvůli které vstávala každý den v pět hodin a "šmejdila" několik hodin po zprávách z celého světa, aby nám přinesla nejaktuálnější info, ať už právě byla doma nebo na cestách.

V roce 2016 obdržela Krameriovu cenu, kterou vyhlašuje Asociace nezávislých médií (ANM).

Soukromý život a aktivismus
Z přelomu 80. a 90. let má syna. V roce 1998 podstoupila operativní změnu pohlaví. V roce 1998 stála u zrodu občanského sdružení TransForum, první oficiální organizace svého druhu ve východní Evropě. V roce 2003 o ní Andrea Majstorovič natočila díl z dokumentárního cyklu společnosti Febio Zpověď – Zpověď matky, která byla otcem.

Literární dílo
Spencerová, Tereza: Jsem tranďák! (2000)
Feinberg, Leslie: Pohlavní štvanci (G plus G, 2000, překlad)

P.S.: Četla jsem knihu "Jsem tranďák" a byla velmi zajímavá, dozvěděla jsem se mnoho zajímavých věcí  - o vývoji přístupu společnosti k transgender lidem napříč kulturami až po osobní pocity Terezky. Knihu vřele doporučuji, je moc dobrá, skvěle a čtivě napsaná. Otevírá oči v pohledu na to, co je to vlastně menšina.

Hezkou cestu domů, Terezko. Martina

Foto: Facebook Martiny Landergott