Pepa Pohádkář

Pepa Pohadkar Vlak se dal do pohybu, to je vždycky takový pomyslný druhý odstavec víkendového příběhu, protože ten první je vítací pivo u stánku na nádraží. Sešli jsme se načas, stihli vyhlédnutý spoj, paráda. Jeli jsme jen kousek, ale i tak jsme vybalili aspoň jednu kytaru, aby ta cesta byla taková, jak se patří.

Zrovna jsme měli přestávku mezi osvědčenými vlakovými písničkami, když se z druhé strany vagónu ozval radostný hlas:
„Ahój, klucí!“
„Ježiši,“ pokřižoval se Kuba, „Pepa jede taky.“
Pepa se přihrnul k nám, hodil batoh na hromadu a culil se jak měsíček na hnoji.
„Miluju vlaky!“
„No jasně, Pepo, to my taky,“ kývnul jsem a vyzval Kubu, ať radši hrábne do strun.
„Mám doma čtyři motorky,“ zaslechl jsem Pepu mezi slovy další vlakovky, „ale vlak je vlak.“
Holky se rozchechtaly a Kuba zesílil hlas.
Pepa byl totiž pohádkář. Kdykoliv jel s námi na vandr, oblažoval nás historkami ze svého bohatého a patrně vyfantazírovaného života. Neměli jsme vůbec šajnu o tom, jestli je to pořád ještě dítě, nebo třeba jen láká holky, jeho pohádkám nebyl konec. Jinak to byl obyčejný kluk, nijak se nelišil od ostatních. Nevím, jak to dělal, ale měl pořád dobrou náladu, nenadával ani v dešti, ani ve vedru a měli jsme ho vlastně rádi. I ty jeho nekonečné příběhy. Každý máme nějakou mouchu, jsme svým způsobem střelený, Pepa se ale určitě kamarádí i s muškou zlatou a asi i s Ferdou Mravencem.
Od vlaku jsme putovali cestou mezi poli k lesu a Pepa vyprávěl. Jak jinak. Nejen čtyři motorky, ale teď má i nového bavoráka, skoro veterána. Uvažuje o stavbě sauny na zahradě, ale teď v létě a horku se o tom prý přemejšlí špatně. Bla bla bla.
Zastavili jsme se u řeky, abychom se osvěžili po namáhavém pochodu, voda byla příjemná a kupodivu docela čistá. Zamávali jsme na vodáky a z legrace pohrozili, že převrhneme jejich lodě, vtipe hop!
„Je fajn mít u baráku bazén,“ vykládal náš neúnavný fantasta po pás ve vodě, „ale řeka je řeka. To je furt hlídání pé há, čistit filtry, tuhle mi tam vlezla žabka. Naštěstí přežila. Zazimovat, odzimovat…“
Šla nám z něj hlava kolem. Ale koupel a radost z volného víkendu nás uchlácholila, a tak jsme nechali Pepu povídat a užívali si léto. Potom zmlknul i on. Rozložili jsme se na břehu do trávy a poslouchali řeku, všelijaká hmyzí cvrkání, vlaštovky nad hlavou a nechali se osušit příjemným vánkem.
„Hele, Méďo,“ zašeptala Mája vedle mě, „nejni von tak trochu mešuge? Ty jeho pindy, to nemůže myslet vážně, ne?“
„Ále, nech ho, Májo, pohádky nikomu neškodí. Asi by chtěl bejt něčím jiným, než je. Uvidíš, je pracovitej a nezkazí žádnou legraci.“
Pokrčila rameny, utrhla stéblo trávy a strčila do pusy. Zamyšleně ho žvýkala a hleděla do mraků. Líbila se mi. Líbila se mi i její kamarádka Pusinka. Jedna blond, druhá jako kaštánek. A nemohl jsem si vybrat. Obě veselé, pohodové, krásné. Nenápadně jsem se kouknul, koukaly se. Ne nadarmo dřu v posilce, letos se mi podařila i pěkná bronzová barva. Konkurence jsem se nebál. Jenda je zamilovanej do svojí Katky, co si s ním zrovna něco špitá, vousáč Padre furt jen čte a přemítá, Kuba je janek jankovitej, preferuje sport, muziku a na holky nemá čas.
Slunce se sklonilo k obzoru, a tak jsme se sbalili, naházeli zavazadla na záda a pokračovali dál. A aniž bychom se domluvili, na rozcestí jsme zamířili doleva, na cestu sice méně pohodlnou a delší, ale věděli jsme, že vede přes okraj městečka kolem bývalého fotbalového hřiště. Na jeho údržbu prý jaksi došly prachy, ale zůstala tam hospůdka, která se však zatím drží zuby nehty, protože se stala cílem výletů, rodinných setkání a podobně. Dobře jsme to tam znali a těšili se na místní specialitu, nakládaný sýr. Hospodský ho dělá osobně, je pyšný na svůj tajný recept.
Stoupali jsme do kopce a těžce dýchali. Zmlknul kupodivu i náš drmola. O to více jsme se těšili na orosené s pěnou.
Pivo bylo přesně takové, jak jsme si představovali. A specialita podniku taky. A jak jsme se tak usadili, vrostli jsme do židlí. Hledat flek na spaní jsme nemuseli, už mockrát jsme se svalili pod bývalou „tribunou“ čili polorozpadlým přístřeškem na hřišti. Kuba vybalil nástroj, a tak já taky, protože každá zbraň je dobrá. Holky si ke mně sedly každá z jedné strany, to bylo příjemné. A velmi slibné.
Zahájili jsme hudební produkci, zanedlouho jsme si vysloužili rundu panáků. Pusinka s Májou se snažily, šlo jim to pěkně. O ó, mám dívčí sbor!
Hospoda byla docela plná a radostný hospodský zatopil v očouzeném krbu, čímž nastolil pěknou atmosféru. Koneckonců plameny jsou plameny, navíc bezpečně zkrocené mezi pevnými kameny. A tak jsme hráli, hodovali, užívali si náladičky a já se hřál na výsluní pozornosti obecenstva a hezkých dívek. Kuba byl fajn parťák, dopřál mi to. Jeho kytara dobře ladila s mojí. Pepa zpíval trochu falešně, ale jeho radost byla opravdová a nakažlivá. Pobryndal si pivem vybledlou zelenou košili, ale jen mávl rukou.
„To nevadí,“ pravil, když mu Pusinka podávala ubrousek, „horší by to bylo u mých montérek.“
„Cože?“ divila se zrzka.
„Nosím do práce kvádro. Mám ve skříni šest značkových obleků a fůru košil, v čistírně mě už důvěrně znají. Ha ha ha!“
„Kecáš.“
„Nekecám. Máme to v práci přísný.“
„Copak jsi nějakej prezident?“
No veselo bylo, veselo. Jenže pak se hosti začali vytrácet, připozdívalo se, a přestože byl pátek a léto, hospodský si nenápadně odkašlal. Bylo čas jít zaujmout pozice v hledišti bývalého sportoviště.
První odešel kupodivu Pepa, asi potřeboval čerstvý vzduch. My ještě balili kytary, dopíjeli, platili a tak.
A najednou se rozrazily dveře a Pepa se vrátil. Měl podivný výraz ve tváři a do nastalého ticha pronesl:
„Kamarádi, venku je velbloud a tři zebry.“
Napočítal jsem pověstných pět vteřin, než všichni začali řvát smíchy. Jak jsme měli upito, přestali jsme se ovládat a smích byl spíš záchvat hysterie. Holky kejhaly jako husy a křížily nohy, aby se nepočuraly. Trvalo to poměrně dlouho a docela nás to vyčerpalo. Nakonec jsme se škytavě omluvili hospodskému a trousili se ven.
A tam, na zarostlém neudržovaném hřišti se ve svitu měsíce poklidně popásal velbloud obklopený třemi zebrami. Pruhy jim zářily, zdálo se, že se nám smějí. Výjev jako z obrázkové knížky pro děti. První myšlenka, co se vylíhla v mém chorém mozku, byla: probůh, co jsme to pili?
Chvilku to sice trvalo, ale pak nám došlo, že kromě zvířat jsou nedaleko i maringotky, zkrátka přijížděl cirkus. Vybavilo se mi, že nějaké pestré plakáty jsem zahlédl cestou z nádraží. Trochu se mi ulevilo, že nemám vidiny a všechno je v pořádku, ale pak Mája vyslovila větu napříč vší logice:
„Když měl teda Pepa pravdu s velbloudem a zebrama, tak ty štyry motorky a bavoráka má taky vopravdu?“
Pusinka se na ni nejdřív nechápavě podívala, ale když jí to docvaklo, zvedly se jí koutky úst do širokého úsměvu. Obě pohlédly na našeho pohádkáře novýma očima a ve mně se začaly rodit obavy o svou pozici alfa samce. Přestaly mi dělat sladkou čestnou stráž a vydaly se trávou po boku Pepíka.
A tak mě pár cirkusových zvířat připravilo o iluze o ženách. Jsou to bytosti přelétavé a jejich myšlení nepředvídatelné. A málo stačí, aby své city a zájem náhle přenesly úplně jinam.
Dodnes vlastně nevím, jestli je Pepa manažer všech manažerů, nebo opravdu jen pohádkář. Když je s námi, je to pořád ten kluk, co se rád směje. A vypráví.

leto s kulturou