Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Slunce stálo vysoko nad Dubrovníkem a voda v přístavu se třpytila, jako by někdo rozsypal po hladině hrst drobných mincí. Autobus se s tichým zasyčením zastavil na okraji promenády a Eleanor vystoupila jako poslední. Teplý vzduch jí ovanul tvář. Voněl po soli, opalovacím krému a grilovaných rybách z nedalekého stánku. Přesně takhle si představovala začátek léta.

V kapse bílých šatů nervózně svírala omšelý dopis. Papír byl zažloutlý, inkoust na některých místech téměř vybledlý. Jedno slovo zůstávalo pořád čitelné.

MORRIGAN

Jméno lodi, na které před sto lety plula praprababička Eleanor, její jmenovkyně. Podle historiků se tato loď dávno potopila. Přesto se její jméno objevilo týden zpátky v novinách.

A tak Eleanor vyrazila.

Pomalu se vydala po promenádě mezi turisty. Široká dlážděná cesta byla lemována stromy, jejichž koruny poskytovaly příjemný stín během slunečných dní. Mořský vítr jí při chůzi cuchal rusé vlasy.

Na molu se tlačily davy lidí s fotoaparáty a ukazovaly někam k vodě.

Eleanor to přimělo zastavit se.

A tam byla, loď Morrigan.

Vysoké stěžně se zvedaly k nebesům, trup štíhlý, plachty majestátní.

Loď, která měla být už dvě století na dně oceánu.

Pokud je skutečná, pak moje praprababička mluvila pravdu.

Eleanor nečekala ani vteřinu. Rozběhla se po molu k vysoké lávce, vedoucí přímo na palubu, když ji zastavila natažená dlaň a výhled jí zastínila široká hruď.

Zvedla oči k obličeji tmavovlasého námořníka, který si ji zamyšleně prohlížel.

Usmála se na něj a pronesla: „Hlásím se do služby.“

Kolem ní to zašumělo. Posádka se na ni podívala s překvapením.

Ona se nepohnula.

Stála rovně, ruce podél těla. Věděla, že je to její jediná šance.

Kapitán ji pozoroval z můstku. Jeho výraz vážný, zvyklý na disciplínu.

Nepůsobil jako muž, kterého by bylo snadné přesvědčit, ale musela to zkusit.

Z podpalubí přiběhl usměvavý zrzek se zlatou náušnicí v uchu a náramky, které o sebe tiše cinkaly při každém pohybu. V očích mu jiskřila zvědavost.

„Kapitáne, vypadá odhodlaněji než kdokoli předtím.“

Ten k němu otočil hlavu. Stačil jediný pohled a mladík ztichl.

„Žádáte o práci?“ zeptal se kapitán.

„Ano,“ odpověděla Eleanor klidně. „Na Morrigan.“

Vítr se opřel do plachet a paluba lehce zavrzala.

„Nebojím se dřiny a vy jí tu máte dostatek,“ dodala rychle, když cítila, že ji kapitán hodlá odmítnout.

Zrzek se naklonil o kousek blíž. „A já dodám, že další ruce by se hodily.“

Kapitán si podrážděně povzdechl.

Očima hlubokýma jako moře se zahleděl na Eleanor a pozorně ji zkoumal, jako by zvažoval nejen její žádost, ale i to, jak stojí, jak se dívá a dýchá.

Její zelené oči si ho měřily zpátky.

Nakonec promluvil: „Dereku, co si myslíš?“

Muž, který jí dříve zastoupil cestu, pokrčil rameny. Napětí povolilo.

„Vítej mezi námi,“ řekl kapitán a sestoupil o několik schodů níž.

Zrzek se zazubil, jako by právě vyhrál malou sázku.

„Výborně,“ podotkl nadšeně, „tohle léto bude zajímavé.“

Eleanor strávila první den seznamováním se s posádkou. Ptala se na všechno.

Jak dlouho je loď na moři? Kolik členů má posádka?

„Odkud jste připluli?“ zeptala se jednoho z mužů.

„Ze Španělska,“ odpověděl bez zaváhání.

„Byla to klidná plavba,“ přikývl další. Eleanor se usmála.

Už chtěla znovu promluvit, když se vedle ní opřel o zábradlí Oscar.

Usměvavého zrzka si okamžitě oblíbila.

„Hodně se ptáš,“ poznamenal pobaveně. „To je na lodi užitečná vlastnost.“

Přikývla, zatímco ji zpovzdálí sledoval kapitán.

Ještě než se stihla doptat na vše, co ji zajímalo, přiblížil se.

„Zajímá vás moje loď?“

Otočila se k němu s lehkým úsměvem.

„Ano. Každá loď má svůj příběh a tenhle mě přitahuje.“

Zavládlo mezi nimi ticho, překvapivě klidné a vítané.

Následující tři rána byla podobná. Eleanor nosila zásoby, přebírala bedny s ovocem a rychle se učila.

Brzy ji posádka začala brát jako součást týmu.

Muži zpočátku působili opatrně, ale nakonec roztáli a všichni se zapojili do příprav na večer před odplutím.

Někdo přinesl pestré stuhy, jiný zase světelné řetězy. Loď hýřila barvami a odrážela se na tmavé hladině jako ohňostroj.

Na můstku vznikl improvizovaný bar.

Eleanor vzala batoh, hozený u jejích nohou, a vytáhla z něj telefon. Položila ho na stůl a začala vybalovat sklenice a ovoce na koktejly.

Posádka sledovala každý její pohyb, ale nejvíce byla zvědavá na přístroj, jako by ho viděli poprvé.

„Co s tím?“ zeptal se Oscar. Eleanor na něj mrkla a zmáčkla tlačítko play.

„Potřebujeme hudbu!“

Reproduktor v telefonu ožil, a s ním i paluba. Smích, tanec a jásot. Už na nic nečekala a začala míchat koktejly.

„Tady máš Sluneční úsměv,“ podotkla a podala Oscarovi drink.

„Moc poetické,“ zachechtal se.

„Jsi sluncem této paluby. Bez tebe by byla moc tichá,“ vysvětlila a její pohled sklouzl ke kapitánovi, který stál na svém obvyklém místě.

Oscar se teatrálně uklonil a zvedl drink k nebesům. „Tak na slunce!“

Posádka se k nim s veselým výskotem a smíchem přidala.

Eleanor se otočila zpět k baru, když si všimla Dereka, tichého důstojníka, který jí dříve zastoupil cestu.

Jeho pohled se na okamžik upřel na kapitána a pak zpátky na ni – jako by si všiml něčeho, co ostatním uniklo. Eleanor mu podala drink s vůní citrusů a lehkým bylinkovým nádechem. „Jmenuje se Tichá síla.“

Derek přikývl a odešel.

V tom okamžiku se kapitán pohnul.

Hudba na okamžik zazněla hlasitěji. Světla se zaleskla v jeho modrých očích a on přešel k baru s jistotou člověka, který se už rozhodl.

Zastavil se až před ní.

„Jdu si pro svůj drink,“ pronesl klidně.

„Samozřejmě,“ odpověděla Eleanor a pohledem setrvávala na jeho tváři déle, než by se slušelo. Černé vlasy měl na zátylku svázané do nepořádného copánku, prameny spadající do čela prokvetlé stříbrem.

Zvědavě ji pozoroval.

Rychle se vzpamatovala, otočila se k policím a začala připravovat drink. Vzala vyšší sklenici, nasypala led a naplnila jí jemným jantarovým základem. Kapka něčeho tmavého, která se na dně rozlévala jako stín nad mořem při západu slunce. Nahoru přidala plátek citronu a malý kousek pomerančové kůry.

„Horizont,“ zašeptala.

„Proč?“

„Protože horizont je místo, kam se dívá kapitán. A také místo, kde něco začíná.“

Jejich prsty se téměř dotkly, když mu Eleanor vložila drink do dlaní.

Derek, sedící na můstku, je přitom s jemným úsměvem pozoroval.

Noc nad Dubrovníkem se rozprostřela pomalu. Většina posádky usnula tam, kde ještě před chvílí tančila.

Eleanor stála u zábradlí, ztracená v myšlenkách, a ruce měla položené na dřevě.

Za ní se ozvaly tiché kroky a vedle ní se objevil Derek.

Poté ukázal k lodi a na její srdce. Eleanor přikývla.

„Dá se říct, že jsem se o vás dozvěděla náhodou,“ odmlčela se na okamžik. „Myslela jsem si, že jste jen příběh.“

Derek dál poslouchal.

„Musela jsem se přesvědčit, že je loď skutečná,“ pokračovala potichu.

Derek přikývl, stiskl mladé ženě rameno a odešel.

Bouře přišla druhý den uprostřed odpoledne. V jednu chvíli byl vítr nepříjemný. O hodinu později už se vlny zvedaly vysoko a paluba se změnila v kluzké bojiště.

Posádka pracovala rychle a koordinovaně. Eleanor stála u hlavního lana a držela ho s ostatními.

Vítr jí rval vlasy a konopí jí dřelo kůži. Cítila se živá jako nikdy.

„Drž!“ vykřikl někdo.

„Mám!“ houkla nazpět.

Oscar jí hodil další lano. „Neříkal jsem ti, že tu nebudeš jenom na koktejly?“

„Tohle je mnohem lepší než koktejly!“ zasmála se skrz rachot hromu a šumění deště.

Oscar zavrtěl hlavou, než se vzdálil pomoci dalšímu námořníkovi. Loď se v tom okamžiku prudce zhoupla a voda se převalila přes palubu. Eleanor se snažila čehokoliv zachytit, ale voda ji smetla.

Popadly ji silné paže. Kapitán. Držel ji proti sobě a déšť kolem nich padal jako stříbrná clona. Jeho ruka kolem jejího pasu. Její dlaň na jeho hrudi.

Na zlomek času svět zmizel a byli jen oni dva uprostřed bouře.

A pak se realita vrátila. Jeho paže ji stáhly zpátky dřív, než skončila v hlubinách rozbouřeného moře. Oba bez dechu tvrdě dopadli.

Bez váhání ji popadl a strčil ji do náruče Oscarovi.

„Odveď ji!“ přikázal skrz hukot větru.

Oscar přikývl.

Eleanor vykřikla do deště: „Buďte opatrný!“

Kapitán se otočil. Na okamžik se jejich pohledy spojily a on přikývl.

Oscar ji doprovodil do kapitánovy kajuty a Eleanor zůstala sama. Promočené šaty se jí lepily na tělo, třásla se zimou.

Kajuta byla menší, než čekala, dřevěné stěny voněly po terpentýnu.

Rozhlédla se kolem sebe.

Na stole ležela rozložená mapa. Kontinenty byly vykresleny s jemnou nepřesností, pobřeží se vlnilo jinak, než jak jej známe. Oceány byly označené znaky a na nich stály figurky lodí, jedna z nich přímo nad Španělskem.

Eleanor se neubránila úsměvu. Takže přece nelhali.

Zvedla pohled ke stěnám, na kterých viselo několik obrazů.

Moře v klidném světle. Zatažená obloha nad horizontem.

Plachetnice. A pak... ten poslední. Portrét ženy.

Měla na sobě bohatě zdobené šaty s úzkým pasem. Její tvář byla klidná a něco na ní bylo znepokojivě známého. Eleanor se k obrazu pomalu naklonila.

Žena na obraze měla její oči, úsměv... ale nebyla to ona. Srdce se jí sevřelo. Pod portrétem bylo jméno a rok.

Eleanor, 1926

V tu chvíli dveře kajuty zavrzaly. Prudce se otočila a pohlédla na kapitána. Déšť a slaná voda z něj kapaly na podlahu.

Sundal si mokrý kabátec a pověsil ho na hák. Pohyboval se pomalu, jako by měl všechen čas světa, poté vzal láhev rumu, nalil do dvou sklenek a jednu podal Eleanor.

„Na zahřátí,“ řekl tiše.

Přijala sklenku, sedla si na postel a zabalila se do deky, kterou jí nabídl. Kapitán se posadil do křesla.

Chvíli mlčeli.

Jeho pohled se na okamžik zastavil na portrétu za jejími zády. Pak se obrátil zpátky k ní.

„Ptala jste se na loď,“ začal klidně, „na to, odkud připlula.“

Eleanor přikývla.

„Morrigan není obyčejná loď,“ odmlčel se, jako by zvažoval, kolik pravdy unese.

„Když se loď setká s bouří, která přijde jednou za čas, může se stát něco neobvyklého.“

Naklonila se dopředu.

„Co se stane?“ vydechla.

„Morrigan klouže časem.“

Dívka mlčela.

„Posádka to ví?“ zeptala se nakonec.

„Nejsou hloupí.“

Sevřela sklenku pevněji. „Proč jste mě sem vzal?“

Pokrčil rameny.

„Lehněte si. Zítra budete potřebovat síly.“ Nebyla to prosba.

Světlo lampy na něj vrhalo ostré stíny a zvýrazňovalo únavu v jeho tváři. Svezl se do křesla u stolu.

Eleanor zavřela oči. Trvalo dlouho, než oba usnuli.

Ráno přišlo brzy. Moře bylo klidnější, ale bouře pořád hrozila na obzoru. Nebe mělo barvu oceli a na horizontu se pomalu převalovala mlha. Posádka už pracovala.

Eleanor zamířila přímo ke kapitánovi.

Oscar ji zahlédl jako první.

„Dobré ráno,“ zvolal, hlas tišší než obvykle.

Kapitán stál na můstku. Ruce na kormidle, pohled upřený k obzoru. Podíval se na ni.

„Připravujeme se na návrat,“ řekl klidně.

„Ne.“

Všechno na palubě ustalo.

„Celý život jsem čekala,“ řekla pomalu, „až vaše loď připluje.“

Kapitán na ni pohlédl. „Na Morrigan nepatříte.“

Eleanor vytáhla dopisy své praprababičky. „Patřím.“

Kapitánův pohled na okamžik ztěžkl.

„Moje praprababička je schovávala celý život.“

Vítr zesílil a zalomcoval plachtami. Kapitán se zhluboka nadechl.

„Možná víte všechno o moři,“ pokračovala, hlas pevnější. „Ale jednu věc nevíte.“

Krátce se odmlčela. „Bohyně Morrigan měla dítě. Dítě s člověkem.“ Ticho se kolem nich táhlo.

„Ta dívka zemřela mladá,“ dodala tiše. „Ale podle mojí praprababičky její duše nikdy nezmizela. Vrací se, když se časy protnou.“

Moře pod nimi zaburácelo, hluboké a neklidné. Eleanor se pomalu nadechla.

„Nepřišla jsem sem náhodou.“

Kapitánův pohled se v ní na okamžik ztratil, než se vrátil k obzoru.

„Bouře ještě neskončila. Doufal jsem, že budeme mít víc času.“

V dálce se zablesklo.

„Až přijde,“ pokračoval, „Morrigan se znovu propadne časem.“

Jeho hlas byl pevný. „A pak už nebude cesty zpátky.“

Dívka se nepohnula. Nedívala se na bouři – jen na něj.

Kapitán zavřel oči.

 

O několik dní později

Denní noviny – Dalmacija

Turisticky oblíbená brigantina Morrigan, kotvící poslední týdny v přístav Gruž u Dubrovníku, byla včera oficiálně prohlášena za ztracenou.

Na palubě byla podle svědků také žena, která se k posádce připojila krátce před vyplutím.

Mezi místními se šíří mýtus: loď se údajně na Jadranu objevuje jednou za čas. Úřady však tyto spekulace odmítají a připomínají, že jde jen o námořnické pověry.

Takovému příběhu by přece nikdo nevěřil.

 

Karolína Kohoutová, 30 let

Začínající autorka ze severních Čech. V jejím životě se protíná kreativita s profesionalitou – jako vystudovaný zubní technik doslova vrací lidem úsměv a svými texty se snaží o totéž. Když zrovna netráví čas rozplétáním zápletek, věnuje se své milované zahradě, vychutnává si šálek čaje, a jelikož je maminkou dvouletého syna, nic neocení tolik jako chvilku ticha. Rodina je ale samozřejmě důležitou součástí jejího života i velkou inspirací – i když je to někdy složité, ví, že každá složitá situace je překonatelnou výzvou na dráze života.

Další >