Kultura21.cz

DETAIL. Výtvarná krása vás dovede až k detailu. Stane se pak čímsi samostatným, vlastně mnohdy přímo objevem. Může být součástí rozsáhlého celku, stavby sousoší, obrazu, ale i portálu, sloupu, fasády, mřížoví, mozaiky, náhrobku. Detail je svým způsobem fenomén.

V počínající křesťanské době udivují tváře a hlavy na stavbách, hlavice románských sloupů neznají hranice pro tvůrčí fantazii. Opakování by byla potupa a tak na nich defilují nejen svaté výjevy, ale i zdánlivě rouhavé obrazy a symboly i scény později asi pohoršlivé. Ani ďábla všelijakého nevynechávají.

Miluji DETAILY, je v nich ukryt základní princip tvoření. Gotické katedrály si na detailech zakládají. Čeasto zůstávají přímo ukryté před očima diváků. Nebyly určeny pro ně, v záhybech opěrných zdí, pilířů a oblouků. Vysoko, blízko k nebesům. Mají je trifolia a záhyby klenby.

Zdá se, že pro tehdejší kameníky a sochaře byla krása vedlejší a přitom samozřejmá. Naše doba obchází vše jinými cestami, často jako by se krásy štítila. Někteří tvůrci se přímo pitvoří ošklivými výtvory a čekají potlesk. Smutné je, když i doprovodná myšlenka chybí.

Nemohu vynechat geniálního Gaudího v Barceloně. Jeho fantazie nebyla překonána. Zdá se, že mistr svá díla přímo slepuje z detailů. Zavedu vás do císařského parku v Schönbrunnu. Na rozsáhlé ploše lze nalézt DETAIL mnohokrát a právě ten nám pomůže být tu neztracen. Jen na fontánové kompozici je detailů nepočítaně. Celkový obraz vás zahltí a detaily potěší.

V dnešní době často DETAILY marně hledáme. Stěny a stěny a na vikýř nezbylo místo. Skleněná zrcadla oken se dokáží měnit se světlem, ale více nedokáží. Snad symbolizují marnost jedince, něčeho mimo celek zanedbatelného. Krásná vrata chybí, ostění rovněž, natož portálek.

Není a vlastně, proč by měl být. Dnešní člověk je nastaven jinak. Lhostejnost vyrůstá i z jednotvárností a je to ošklivá nemoc. Dokáže zamořit mnohé. Málo si jí všímáme. Před očima se nám svět míhá v rozmazané podobě. DETAIL tu však je.
JEN SE MUSÍME ZASTAVIT A VIDĚT!

VNÍMÁNÍ A TVORBA
Současnost je jako krabice, je v ní všechno možné. Těžko nalézáme něco neotřelého, nového a jedinečného. Mizí prožitek okamžiku. Některé myšlenky umírají ne, že ztratily cenu, ale nedozvíme se je, zapadly v mumraji bezcenných sdělení. Lhostejnost je povodeň, všechno jí stojí v cestě. Vzdělanost zahrnující širší a hlubší pohled na svět mizí. Zůstáváme stále na počátku.

Kouzlo setkávání s něčím pozoruhodným je odstrčeno vykřičenými výzvami, halasnými projevy a opakováním znovu a znovu ubohých báchorek. Nehledáme krásu, ale dokážeme sledovat ničemnosti sestavené do příběhů. Vraždění je zábava. Od poezie jsme se vzdálili k hororu. Nevkus je ceněn, sebevědomě odstrkuje ostatní. Naše snažení se smiřuje s bulvarizací, naše vize dostávají jinou úlohu. Mají nás jen uchlácholit, abychom nekřičeli. Jak je možné snášet a někdy se i radovat z neladu a zkázy?

Tatop výstava připomíná, co bylo vytvořeno před námi a jak je to i dnes úžasné a inspirující. Pozvedám hlas – NEZAPOMÍNEJTE! HLEDEJTE! NALÉZEJTE! VIDĚT JE TŘEBA! HARMONIE A KRÁSA TU JE! CELÝ ŽIVOT LZE S NÍ ZAPLNIT! A HLEDAT!

Výstava úmyslně srovnává odlišnosti, byla snesena z 37 zemí. Jen se musíme zastavit. Nejsou jen obyčejné domy. Krásné štíty a jedinečné portály lze hledat a objevovat. Pokora i exaltace chrámů připomíná, že lidé vždy toužili pochopit, co je přesahuje, co bylo a co bude. Někdy si lidé považují podivných stvoření, která je přemluvila a očarovala, ale míjejí ty, kteří se snaží zastavit čas a svým dílem hledat východiska. Namluvili jim, že vyzáblé modelky jsou krásné. Někdo řekl, že na domě nezáleží, jen když drží pohromadě a můžou se v něm přehrabovat ve svém bohatství či veteši.

Bývalý prezident se pohoršil a musel to říci: „Artefakt pana Kaplického se mi zdá být nesmírně nepokorný, svévolný, až arogantní. O autorovi nevím nic.“ 

Podstatu vystihl psycholog Slavomil Hubálek: „Dědictví starých časů… Už jako kluk jsem v České Lípě miloval secesní domy a měl jsem zvláštní zálibu – prohlížel jsem si na nich dveře a jejich kliky. Libily se mi ty, z nichž doslova dýchaly dějiny a tradice… - žasnu nad mozaikových chodníkem, nad kamennými kostkami, poskládanými do obrazců…“

ZDENĚK POKORNÝ (1932)
Pedagog, publicista, fotograf, organizátor kulturního života, 1990-1997 starosta České Lípy.

Autor se od dětství s výtvarností setkával. Historický dům na kolínském náměstí i samo náměstí a dóm sv. Bartoloměje měly mnohá kouzla. Dlouhá léta měl na něho vliv strýc Otakar Štorch – Marien, jeden z tvůrců moderní krásné české knihy v nakladatelství Aventinum. On přivedl do českého povědomí mnohé umělce, Zrzavého, Šímu, Špálu a další.

Za studií v Praze Zdeněk Pokorný pravidelně navštěvoval galerie, výstavy a hledal tolikerou krásu především staré Prahy. Vydával se na tulácké výpravy po celé republice. Cílem byly především objevy krásy, i když tehdy zanedbané a zapomenuté minulostí. Jako pedagog programově zařazoval a propagoval výtvarné dědictví věků a přibližoval je studentům exkurzemi i bohatým ilustračním materiálem.

Řadu let na českolipském gymnáziu vedl Kruh přátel umění (997 setkání a zájezdů za uměním). Za léta měl stovky přednášek s výtvarnou tématikou. Jako starosta České Lípy se především snažil zachraňovat výtvarné a historické hodnoty města ( vodní hrad, starý židovský hřbitov, Unionku, novorenesanční vstupní budovu hřbitova, historický mechanický jez a další). Mezi jeho priority patřila celková regenerace vzhledu města – opravy domů (sám navrhl řešení mnoha fasád), ulic i historického náměstí. Inicioval parkové úpravy před Kulturním domem Crystal, rozšíření a rehabilitaci Křížového parku, úpravu Mariánského parku i založení parku dětí. Navrhoval výtvarně zajímavá dláždění i barevná řešení plotů a kandelábrů.

Do činnosti Zdeňka pokorného patří i jeho 22 témetických fotografických výstav v České Lípě i v jiných městech: HLEDÁNÍ KRÁSY TOHOTO SVĚTA I-IV, ITÁLIE LÍBEZNÁ PANÍ, DETAIL FENOMÉM UMĚNÍ, VYZNÁNÍ, (PANÁTKY) PAMĚŤ ČASU, ESEJ: OKNA, PODOBY A HLAVY a další.