Kultura21.cz

K hudbě jste se dostal na základní škole, když jste ve třetí třídě začal hrát na klavír. Pak vás zaujala kytara a později jste na ZŠ se spolužáky založili kapelu Demon, která fungovala tři roky. Jak na ten čas vzpomínáte a jak jste prožíval svá klukovská léta?

Vzpomínám na to s úsměvem, ale klavírní začátky byly krušné, nešlo mi to, nebavilo mě to a často jsem cestou do „hudebky“ v Ostravě Porubě přemítal: Co je horší? Hudebka anebo zubař? Taky jsem si dlouho přál k Vánocům jediný dárek – abych už nemusel do hudebky chodit. Pak jsem někde zkraje druhého stupně „objevil“ kytaru, a to už bylo lepší. A na školních výletech jsem zjistil, že díky těm mým třem akordům si mě dívčí část třidy začíná přece jen víc všímat. Pak jsme začali ve dvou, ve třech hrát na španělky. Basu jsme vyřešili tak, že jsme přenosku z gramofonu přilepili pod strunu E. To byl už jenom krůček k založení Démonů. Pořídili jsme si elektrické kytary Alfa a Typhoon, a když bubeník vyměnil krabice od margarínu a plechový tác jako činel za opravdovou bicí sadu, naše štěstí neznalo mezí. Jeden z prvních koncertů na základce v tělocvičně ovšem ani ne v půlce rázně utnula učitelka vytržením prodlužovačky ze zásuvky s tím, že takový rámus nebude poslouchat… Později jsme už hráli s lepším vybavením na různých tancovačkách a zábavách. Byla to pěkná doba, bylo nám patnáct.

Na gymnáziu jste podlehl jazzu a se spolužákem Borisem Urbánkem jste založili akustické duo (kytara – klavír), které jste nazvali Jazzová laboratoř a během let 1980 – 1985 jste hráli na domácích festivalech. Přitom jste studoval hru na kytaru na Lidové konzervatoři a na Pedagogické fakultě v Ostravě český jazyk a hudební výchovu. Proč jste si vybral tento obor? Uvažoval jste o učitelství?

Už v éře Démonů jsme hráli kromě obligátního big beatu i třeba Stevieho Wondera nebo „Tříšť“ Martina Kratochvíla – tedy jazzrock. Tyto dva kusy jsem hrál na elektrické varhany, jejichž značku už si nepamatuji, ale ten bzučivý zvuk ano. Nutno dodat, že už od mala jsem byl odkojen jazzovými standardy, které ve stylu George Shearinga doma hrával můj táta, a taky jsem byl obklopen tátovými jazzovými elpíčky. Poslouchal jsem je s uchem přilepeným na reproduktoru gramorádia a při hře Oscara Petersona si představoval, že to na školní předehrávce hraju já a učitelka klavíru nevěřícně kroutí hlavou a následně padá do mdlob.

Dva spolužáci, kteří absolutně propadnou jazzu, se na jednom, „gymplu“ byť s dvouletým věkovým odstupem, nemůžou minout. Inspirováni duetem Viklický - Andršt jsme s Borisem Urbánkem založili původně akustické duo, které se pak rozrostlo na kvartet a se kterým jsme hráli na jazzových festivalech a samozřejmě hráli v klubech v Ostravě a okolí. Rád vzpomínám na projekt „Kinokavárna“, kde jsme živou hudbou doprovázeli němé filmy. To už jsem přešel z kytary na baskytaru.

Co se týká studia, v Ostravě byly tenkrát dvě vysoké školy: Vysoká škola báňská a Pedagogická fakulta. Pro ty, kterým nešla matematika, a to byl můj případ, byla volba jasná: Pajdák! Ale nějaké úvahy o učitelské kariéře tenkrát nepadaly v úvahu a vida, dnes učím a moc mě to baví.

Po Jazzové laboratoři jste hrál v dalších kapelách jako Mikro, Framus Five, Skupina Petry Janů, Binder Konrád Blues Band, Orchestr Sester Havelkových, Petr Kroutil kvintet, Petra Ernyei kvintet nebo Palazzo orchestra. Většinou to byly jazzové skupiny, ale vyzkoušel jste si také hraní v rockové kapele Michala Prokopa Framus Five nebo ve Skupině Petry Janů. Jaká to byla zkušenost hrát ne blues nebo jazz ale přímo rock? Co vám to coby hudebníkovi dalo?

Všechny kapely, kterými člověk projde, vás obohatí, něco se naučíte, pochopíte, poznáte skvělé kolegy muzikanty, a když chcete, od každého si něco vezmete. Mikro - setkání s legendou jazzových houslí a kytary Richardem Kroczkem starším, ale i se skvělým Radkem Pastrňákem – to bylo ještě před vojnou, kterou jsem si „odkroutil“ v AUS VN, tedy v armádním uměleckém souboru - to byla taky zajímavá zkušenost… Po vojně jsme tři „vojáci“ z AUSu nastoupili do Prokopova Framus Five. To bylo v roce 1988 moje první profesionální angažmá, které po necelých dvou letech přerušila revoluce a Prokopův vstup do politiky. Pak kapela Petry Janů, což byl vlastně Framus, mě v podstatě taky obohatila. Přinejmenším v poznání, že pop nemůžu a nechci hrát. Orchestr sester Havelkových bylo poměrně dlouhé období. Kromě kapelničení to byla výborná aranžérská zkušenost - napsaná aranžmá hned slyšíte a učíte se, co zní dobře a co ne. Blues band – setkání s výbornými muzikanty Františkem Kopem a Petrem Binderem a navíc žánr blues mě vždycky bavil. A pak všechna ta jazzová tria, kvartety i větší party, kdy často hrajete s někým novým poprvé a pak se vaše cesty protnou anebo ne. To je na jazzu moc osvěžující a zdravé, totiž s kým si nesednete, s tím prostě nehrajete a naopak.

Od klavíru, přes kytaru jste přešel na kontrabas, na který hrajete jak ve vlastní kapele Jaroslav Šimíček Quartet, tak v Prime Time Voice a Shadde Yadda. A propracoval jste se k elitě tuzemských jazzových kontrabasistů. Čím vás jazz tak zaujal a čím právě kontrabas?

Ke kontrabasu jsem se dostal přes baskytaru a čím dál víc mě ten zvuk začal zajímat a bavit. Než na kontrabas rozezníte tón, musíte vynaložit větší fyzickou sílu než na jiné strunné nástroje a on tu energii pak vrací, to mě na kontrabasu baví. Na kytaru u táboráku pořád něco zahraju, a kdyby se hrálo u táboráku na klavír, taky bych to zvládl. V současnosti se kromě manželčina projektu Shadde Yadda, který je zaměřený na swing třicátých a čtyřicátých let, opravdu věnuji především autorským projektům. Prime Time Voice je vokální trio doprovázené triem instrumentálním, je autorské zčásti a dokonce autorská píseň Nevadí se stala absolutním „Hitem roku“ v hitparádě Českého rozhlasu Dvojka v roce 2018, a to psát hity rozhodně není mou ambicí. Jaroslav Šimíček Quartet je naopak výhradně autorský projekt. Kvartetem prošla řada skvělých hráčů (Roberts, Zapadlo, Benko, Sýkora, Hobzek, Mikeš, Černák) od každého jsem si něco odnesl. V posledních letech se kapela ustálila na zatím nejvíce sevřeném obsazení: Se skvělým saxofonisou Davidem Fárkem spolupracuji ve všech jmenovaných souborech, to, myslím, hovoří za vše. Pianista Vít Pospíšil je ve hře inovativní, překvapuje a vnáší do hry nové přístupy. S bubeníkem Michalem Hejnou nás pojí spolupráce a přátelství už z dob Jazzové laboratoře. Když na našich pravidelných koncertech v domovském jazz klubu Agharta hrajeme náš nejstarší kus „Ježek v kleci“ rádi publiku připomínáme, že tuto skladbu jsme s Michalem natočili ve studiu ostravského rozhlasu už v roce 1984.

Jste nejen interpret, ale také skladatel a aranžér. Která z vašich profesí je vám bližší? Nebo se v každé cítíte fajn, protože vás baví? A jak se vám dělají skladby na texty vaší manželky, zpěvačky Dáji Šimíčkové?

Všechny tyto jmenované činnosti mě skutečně baví a navíc se doplňují, nehledě na to, že když se chce člověk živit hudbou, je to pro muzikanta mého typu nezbytnost. Spolupráce s mou ženou - textařkou se nejvíce rozvinula, když jsme vytvářeli repertoár Prime Time Voice a je výhodná i nevýhodná zároveň. Výhoda je v operativnosti všech možných změn a úprav a nevýhoda je právě v té emocionalitě manželského vztahu.

Vydal jste několik alb jako Hudba z paneláku, Orinich Mamirach, Mloci a Čolci a jiné písně, Cesta domů, Quartet/Quintet nebo Putování zemí Ra. Připravujete nové album?

Pokud se nerozhodneme natočit s kvartetem nové album, což zatím není v plánu, průběžně píšu a nahrávám hudbu ve svém domácím studiu, a když je těch kusů víc a začnou mi dávat dohromady smysl, vytvořím album. V tuto chvíli pár nových kusů mám, ale na album to zatím není.

Jako pedagog působíte na ZUŠ Biskupská, kde učíte Jazzovou improvizaci a Elektronické zpracování hudby. Co vás baví na práci pedagoga? Čím vás tato profese naplňuje?

S přibývajícím věkem jsem začal čím dál víc přemýšlet o tom, že bych rád to, co jsem pochopil, naučil se, naposlouchal v hudbě, rád předal. Situace v pražských ale i středočeských hudebních školách byla a je pro hudebníka usilujícího o místo už delší dobu dost beznadějná a já jsem se o jakékoli místo neúspěšně ucházel. Pak ale a shodou okolností na Štědrý den přišel mail od Milana Tolknera, že se jeho kolegovi líbilo provedení našeho vánočního cyklu „Ať rosa s nebes sestoupí“ dobřichovickou „zuškou“ a jestli souhlasím s provedením „Rosy“ jeho školním big bandem. Rád jsem přikývl a po další konverzaci jsem zjistil, že Milan Tolkner je ředitelem ZUŠ Biskupská, tak jsem vznesl dotaz na místo a ono to klaplo.

Prvního září jsem si cestou do školy připadal jako prvňáček první den školy. Nevěděl jsem, co mě čeká, jak zvládnu subordinaci, jací budou kolegové, jestli nebude každý týden nějaká schůze a podobné otazníky a pochyby se mi vznášely nad hlavou. Po roce a půl praxe se všechny obavy rozplynuly. Škola, kolegové, ředitel a vedení školy jsou přátelští a empatičtí. Školnímu big bandu jsem loni pomáhal natočit album, které vyšlo na CD i vinylu! Letos uplynulo 80 let od založení ZUŠ Biskupská a byl jsem pro tuto příležitost pověřený napsat skladbu, kterou momentálně natáčíme v profesionálně vybaveném školním studiu. K tomu mám velmi talentované žáky, se kterými v tomto studiu vytváříme a natáčíme jejich první „skladatelské“ pokusy, anebo se v nové, nadstandardně vybavené učebně pokoušíme o jazzové improvizace. A i ty si pak natáčíme. Tak jsem moc rád, že to poznání přece jen můžu předat.

Čím je pro vás hudba dnes? Jakou hudbu rád posloucháte v soukromí?

Poslouchám hudbu už od dětství hodně a často. Mám pocit, že pro moji generaci byla hudba větší součástí životů, a to i „nemuzikantů“. Byla životním stylem. Ale zase se dnes raduji z mladých nesmírně talentovaných osobností jako Pasquale Grasso nebo Jacob Collier. A poslouchám toho opravdu hodně, byl by to dlouhý seznam jazzových osobností, ale i klasických skladatelů.

A co váš syn Matěj má rád také hudbu nebo se vydal úplně jiným směrem?

Vůbec ne, posloucháme v podstatě totéž. Často mi Matěj posílá odkazy na klasiky typu Wesse Montgomeryho, Clifforda Browna stejně jako na nový počin někoho z našich současníků jako je John Scofield nebo Brad Mehldau. Orientuje se velmi dobře. Jediné v čem se rozcházíme, je rap, ten mě minul.

Dočetla jsem se, že rád rybaříte. A co další zájmy a koníčky, máte na ně čas?

Baví mě malování a na něm je pro mě asi nejzajímavější ten proces samotný. Při malování se mi občas stane, že ztratím pojem o prostoru a čase. Proberu se z toho malovacího „rauše“ a zjistím, že už je venku tma a uplynulo pět hodin a já ani nevím jak. To se mi stávalo v mládí při hraní. Obrazy pak doma buď pověsím, schovám na půdě nebo je rozdám přátelům. Dva z mých výtvorů použili kolegové na titulní stranu svých alb. Své obrazy taky používám při audiovizuálním zpracování své hudební tvorby. Na malování mám čas hlavně v létě na chatě, chatu máme u řeky a já mám k tomu malování ještě nahozeno. Co můžu chtít víc.

Ukázka skladby včetně výtvarného zpracování obrazu

Zdroj foto: Archiv Jaroslava Šimíčka

Jaroslav Šimíček:

Narodil se v roce 1962 v Olomouci.
Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě (český jazyk a hudební výchova).
Působí jako skladatel, kontrabasista a aranžér.
Hrál v řadě kapel. Vystupuje s vlastní kapelou Jaroslav Šimíček Quartet a také ve Shadde Yadda a v Prime Time Voice.
S manželkou zpěvačkou a textařkou Dájou Šimíčkovou mají syna Matěje.
Web