Jak ideologie pronikaly do filmu

Jak ideologie pronikaly do filmu

Tisk

Film Europe PEREXDistribuční společnost Film Europe, ačkoli na takovém podnikání sotva může něco vydělat, už drahnou dobu zásobuje českou i slovenskou veřejnost legendárními, ještě v dobách předzvukových vzniklými filmy, od jejichž natočení mnohdy uplynulo více než století. Už tehdy byly celovečerní.

 

V minulých letech jsme mohli spatřit klasická díla skandinávská i historické velkofilmy z Hollywoodu, dodnes ohromující svou výpravností. Nyní přišly na řadu snímky, které položily základ šíření nejrůznějších ideologií, vnucovaly – a to nanejvýš působivě – ostře vyhraněné pohledy na uspořádání tohoto světa. Vesměs se jedná o tituly slavné, ba se zakladatelským významem, i když zájem kin o ně je samozřejmě minimální.

Zrození národa nabádá: černochům a míšencům se vyhni

Pokud se přidržím chronologické posloupnosti, nejstarším je americké Zrození národa (1915, již v době vzniku označené za rasistické. Rekonstruovaná kopie předkládá více než tříhodinovou podobu tohoto filmu, asi nejbližší tvaru, jaký režisér David W. Griffith (1875-1948) zamýšlel. Je opatřena virážemi, jejichž barvy věrně odpovídají významovým konvencím (např. rudá signalizuje oheň atd.).

logo Film Europe

Film opravdu odpovídá tvrzením, která kdy byla zveřejněna. Vyjádření rasistických postojů je nepominutelné, tendenční pojetí otrokářského Jihu jako země zaslíbené, jejíž porážkou byl zničen ráj na zemi, čiší z každého záběru. V druhé části, kdy se k moci dostávají dosud ujařmení černoši, zneužívající ji k násilnickým činům, je vysloven jednoznačný postoj - černoši jsou méněcenní, a proto jim žádná práva, která by je zrovnoprávnila s bělochy, nelze nikdy poskytnout. Vystřízliví i zprvu naivní seveřané, kteří věřili v rovnost všech lidí. Oslavován je Ku-klux-klan jako organizace, která byla založena proto, aby zachránila bělošskou civilizaci a její vymoženosti. Černoši, tupá, snadno ovladatelná masa, jsou představeni jako proradní, násilničtí, chlípní (touží po spojení s bílou rasou - a to zejména černošští míšenci, kteří jsou nejzákeřnější).

Úsvit filmové řeči

Novátorské jsou vypravěčské prostředky, střihová skladba a jejím prostřednictvím vyjadřované významy. Tyto aspekty zde nebudu podrobněji rozebírat. Griffith, jehož vzápětí proslavila ještě velkolepější Intolerance (1916), splétající čtvero příběhů o nesnášenlivosti v lidských dějinách, v řadě scén zdůrazňuje historickou věrnost, neboť je inscenoval podle dochovaných záznamů a rekonstrukcí (různá vládní zasedání, ale zvláště Lincolnovo zavraždění). Celé dílo má do značné míry charakter kroniky. Zejména první část mapuje události občanské války, druhá část pak ukazuje zhoubné rozlézání černochů k moci, čemuž učiní v okamžiku největšího existenčního ohrožení až Ku-klux-klan.

plakat Zrozeni naroda

Mimořádná je sugestivita vyprávění, které si i v hereckých výkonech udržuje střízlivost a přirozenost. Většinou nezaznamenáme směšně přemrštěné pohyby a gesta, snad jedině emočně vypjaté scény jsou poznamenány teatrálním lomením rukou. Třeba v okamžicích, kdy bílá dívka prchá před černochem, který na ni dostal chuť (ale přece jen jí nabízí manželství, čehož se ona upřímně zděsí), lomí v marném volání o pomoc rukama, než v sebevražedném úmyslu skočí se skály, nebo když další dívku přesvědčuje zlotřilý míšenec, aby se za něho provdala, a pro větší pádnost svého naléhání ji přiváže k židli.

Stále přetrvávající úcta

Griffith překonává i divadelní půdorys a zvyklosti, při natáčení v exteriérech využívá nejrůznější druhy záběrů, od detailů po velké celky, jak zejména dokládá mistrně nasnímaná i sestříhaná scéna bitvy u Gettysburgu. Zrození národa je opravdu první svrchovaně umělecké dílo, které hledá možnosti, jak filmem opravdu vyprávět, nikoli jen mechanicky řadit nehnuté záběry.

Není divu, že dodnes zůstává v povědomí bezmezný podiv, jaký v dubnu 1915 vzbudilo premiérové uvedení – stačí si vybavit Bogdanovichův snímek Bijásek (1976), věnovaný průkopníkům filmového podnikání a zábavy, kde se hlavní hrdinové téměř jako v transu dívají na první vskutku umělecké dílo. Do českých kin se Zrození národa dostalo až rok po skončení první světové války, aniž by rasistické podloží kohokoli vzrušovalo, jak dokládají i první česky psané, víceméně však propagační materiály o Griffithovi, které zveřejnil časopis Biografia (1919, č.2).

Film Stávka rozvrací státní zřízení, a proto se musí zakázat

Zatímco meziválečné československé cenzuře Zrození národa nevadilo, výpovědi, které šířily ideje komunistické nadvlády, často narážely na razantní krácení a vynechávání sporných míst, případně rovnou na zákazy. Výzvy k odstranění vykořisťovatelského systému byly vnímány jako nepřípustné. Podezíravost cenzury postihla i Sergeje Ejzenštejna (1898-1948). Jeho první režijní počin nazvaný Stávka (1924), záhy zastíněný daleko slavnějším Křižníkem Potěmkinem, se v Československu nikdy nepromítal. Pisatelé, kteří film posuzovali, jej zpravidla spatřili v Moskvě. Vesměs patřili mezi přesvědčené komunisty.

plakat Stavka

Například Karel Teige Stávku označil za nejdůslednější a nejdokonalejší moderní film, který kdy viděl: „Je to film bez scenária, tj. bez literárně románového děje a bez individuálního hrdiny /…/ Jako byste se probírali kronikou novin z oné doby.“ (Reflektor, 1926) A ještě o čtyři roky později vzpomíná na „dojem překvapení a mocného úžasu“. (Tvorba, 1930) Jenže bezvýhradný příklon k tzv. socialistickému realismu vedl k odsouzení všemu, co se s jeho poučkami míjelo, zvláště požadavek srozumitelnosti.

Nesnášenliví komunisté

V tuzemských poměrech se potlačování každé výlučnosti projevilo záhy po převzetí moci komunisty. Např. v knize Vítězný film (Praha 1950) vyslovil Vsevolod Pudovkin, sám kdysi ceněný filmař, tehdy obvyklé obvinění z formalismu: „Třebaže děj filmu vyprávěl o vážném a důležitém období v dějinách ruského dělnického hnutí, formalistická kouzla odváděla diváka od skutečného života, mátla ho a někdy dokonce porušovala historickou skutečnost.“

Ačkoli komunisté (a spolu s nimi široký okruh sympatizantů politické levice i středu) protestovali proti zásahům cenzury vůči sovětským filmům, sami se chovali stejně nesnášenlivě. Již z počátku 20. let minulého století jsou doloženy výhrůžky, že způsobí výtržnosti, pokud budou kina uvádět z jejich pohledu protisovětská díla jako Rozvrat nebo Ruská pravda, a někdy dosáhli toho, že majitel kina takové tituly raději stáhl z programu, než aby riskoval potyčky. (Zpravodaj Zemského svazu kinematografů v Čechách, 1922)

Muž s kinoaparátem – když v Sovětském svazu ještě kvetla avantgarda

Než byl v Sovětském svazu prosazen požadavek socialistického realismu jako jediný přípustný způsob nazírání, rozmohlo se formální experimentování, tvůrci čerpali podněty z evropských avantgard. Jedním ze špičkových výsledků je Muž s kinoaparátem (1929), zachycující nikoli realitu samotnou, ale realitu ztvárňovanou filmovou optikou, střihově upravovanou a poté předváděnou na filmovém plátně. Režisér Dziga Věrtov (1896-1954) vede nejdůležitější paralelu mezi zobrazením a vznikem tohoto zobrazení - jednak sledujeme dění, jednak sledujeme kameramana, jak toto dění natáčí. Svět tak vnímáme jakoby prostřednictvím filmového přístroje, který jakoby nadán nezávislým životem pozoruje ranní vstávání mladé dívky (obléká si punčochy a poté se myje v umyvadle) i práci v továrnách či dolech.

plakat Muz s kinoaparatem

Věrtov své vyprávění zahajuje pohledem na kinosál, nejprve prázdný, poté zaplňovaný diváky, orchestr se připravuje k hudebnímu doprovodu a do promítačky se zakládá film a začíná představení. V závěrečné pasáži se promítání v kině na plátně prolíná s přímo zobrazovanou realitou, která je takto ukazována. Vyprávění je členěno do pěti kapitol, které zachycují nejrůznější aspekty velkoměstského života. Patrné je členění do časové posloupnosti - od ranního zahájení k polednímu odpočinku či zábavě až k večerní návštěvě kina, kde návštěvníci jakoby uvidí průřez dnem, který právě prožili.

Jak zaujmout všedností

Sledujeme vstávání bezdomovců na lavičce v parku, obchody jsou ještě zavřené a ve výkladních skříních jsou vidět nehybné figuríny. Věrtov užívá detaily ještě stojících strojů, sledujeme průhledy do továren i nezvykle skosené pohledy na domovní fasády. Jako první snad vyráží auto s kamerou, která bude všudypřítomně zaznamenávat, co se kolem ní děje.

Scény vstávání a zahajování obsahují jak jednotlivce (mladá žena, která byla přítomna od samého počátku filmu ještě jako spící), tak kolektivní či celospolečenské - vyjíždějí tramvaje, autobusy, otevírají se letecké hangáry. Kameraman sleduje pouliční ruch, ježdění tramvají i řízení dopravy strážníkem, spouštění nejrůznějších strojů, vylézá na vysoký komín. S oblibou leze pod koleje vlaků, aby "zespoda" zachytil jeho jízdu. S oblibou si stoupá mezi dvě tramvaje. S oblibou zachycuje ruch na širokém velkoměstském prospektu, plném lidí, aut i kočárů.

Film zachycuje tvoření filmu

Postupně se však začíná akcentovat, jako kdybychom byli přítomni samotnému procesu této reportáže. Zrychluje se tempo vyprávění, Věrtov zapojuje některé důležité akty, které se dodržovaly jako zvyklost - svatbu, rozvod i pohřeb, později prozrazuje, že chrámy byly přeměněny na kluby. Obrazy se začínají prolínat, zmnožují se, případně se jeden obraz rozlamuje do dvou stále více zkosených částí. Kameraman sfárá do dolů, navštíví hutní provoz nebo přehradní hráz.

Spatříme, jak se realita vyvedená do filmového zpodobnění zastavením obrazu prolíná do filmových pásů, stříhaných a lepených střihačkou. Kontrapunkticky k tomu je akcentována rychlost pohybu jak strojů, tak mravenčího pohybu mas (pohyb je navíc uměle zrychlován posunem filmu), střihová skladba nabývá na agresivitě, stále rychleji se střídají jednotlivé motivy, až se posléze slévají v jeden celek.

Film zbavený prvoplánové ideologie

Film líčí život v Sovětském svazu jako činorodý a šťastný, i když nikde nepadne zmínka o budování socialismu, vedoucí úloze bolševické strany nebo třídním boji. Jen v několika záběrech probleskne Leninův portrét či jeho jméno v nápisu, ale je to jen součást přinášené dokumentace. Cílem je zde postižení každodenního tepu velkoměsta ve vší jeho rozmanitosti a také narůstající rychlosti, kterou není schopno zachytit nic jiného než oko kamery. Ostatně nikoli náhodně se do záběru objektivu prolíná lidské oko. Věrtov se i čistě vizuálními prostředky snaží vyjádřit, že z rozhlasu se linou zvuky: do reproduktoru rozhlasu vkopírovává jak záběry na hudební nástroje, na něž se hraje, tak záběry naslouchajícího lidského ucha.

Věrtov natočil vynikající, mnohavrstevný dokument, který však sugeruje stav, jaký v Rusku té doby sotva existoval - vnucoval ideu rozvinuté industriální společnosti, která pokojně pracuje i baví se, aniž by byla spoutávána nějakou diktaturou proletariátu. Patrná je i jistá erotická uvolněnost, naznačená jak ranním zapínáním podprsenky nebo později ženami na pláži, které si obnaženou hruď pokrývají černou mazlaninou.

Nikoli náhodou ruský avantgardní malíř Kazimir Malevič prohlásil: „V tomto filmu lze nalézti veliké množství elementů (obrazů) kubisticko-futuristického rázu. Kdo viděl Člověka s kinoaparátem, zapamatoval si celou řadu momentů stupňovaného pohybu ulice, tramvají, se všemožným sesouváním věcí v jich různých směrech pohybu,kde stavba pohybu jde už nejen v hloubku, k horizontu, ale rozvíjí se podle vertikály.“ (ReD, 1929/1930)

Ohlasy vypovídají o uhrančivosti

Film sice československá meziválečná cenzura povolila, ale přesto se dočkal jen dvou veřejných představení, v prosinci 1931 v Brně a v lednu následujícího roku v Praze. Komunista Vlado Clementis (později jedna z obětí politických procesů z 50. let) napsal: „Člověk s kinoaparátem není pouhou reportáží, ale v první řadě kinovou analýzou práce operatéra a samého režiséra montážníka.“ (ReD, 1929/1930)

Uznání připojili i pisatelé jiného politického zaměření. Pozdější teoretik a pedagog FAMU Jan Kučera připojil: „Řekl bych, že tento film je albem časově výtvarných a záběrových možností filmu. /…/ Je to jen sled variací na téma skutečnost, uzpůsobených v čase /…/ Odvažuje se obnažit podstatu kinematografie: filmuje vyvolaný pás filmu, statický, v němž je zachycen nějaký výjev, aby ho vzápětí spojil s běžícím filmem v nový význam“. (Literární noviny, 1932) Spisovatel i nakladatel v jednom Otakar Štorch-Marien ocenil, že režisér se dotkl všedních věcí, „viděných objevitelskýma očima, nezaujatýma třídností ani politickou tendencí. /…/ Není tu herců ani titulků, kaleidoskop mluví sám.“ (Rozpravy Aventina, 1931/1932)

Každá výlučnost se musí zakázat

Jenže jak píše Antonín Navrátil v monografii Dziga Vertov (Praha 1974), v Sovětském svazu byl film záhy zatracen jako „formalistická krkolomná akrobacie“ a odsouzen k zapomnění. Oficiální výklad shrnul svého času uznávaný režisér Vsevolod Pudovkin, jenž film odsoudil, aniž jej v již připomenuté knize Vítězný film jmenovitě zmínil: „Je třeba říci, že povaha a methoda Věrtovovy práce přivedly umělce na nesprávnou a zvrácenou cestu, která způsobila jeho zásadní omyly a neúspěchy.“

Znovu objeven a doceněn byl Muž s kinoaparátem až po odsouzení Stalinova kultu osobnosti a rehabilitaci ruské umělecké avantgardy. U nás byl od roku 1964 uváděn v rámci filmových klubů. Znovu se do kin vrátil až nyní.

Čím uzavřít? Všechny tři filmy vzbudily notné polemiky, stíhal je obdiv i odsouzení. Ale ani plynoucí čas jim neubral na věhlasu. Patří k těm dílům, která prošlapávala nové, byť někdy úzké a do spletitých zákrut vedoucí stezky, které přesto ovlivnily celosvětovou kinematografii. Mimo jiné odrážejí myšlenkový obzor svých autorů, kteří hledali svébytnou výpověď, a nikoli zisky, jak je tomu dnes.

Zrození národa / The Birth of a Nation
USA, 1915, 190 min
Scénář a režie: David W. Griffith
Předloha: Thomas Dixon Jr. (kniha The Clansman / Člen klanu)
Kamera: G.W. Bitzer
Hrají: Lillian Gishová, Mae Marshová, Henry B. Walthall, Miriam Cooperová, Mary Aldenová, Ralph Lewis, George Siegmann, Walter Long, Robert Harron, Wallace Reid
Premiéra: 28.10.1919 (Biografia), 12.10.1995 (Česká televize), 9.2.2023 (Film Europe)

Hodnocení: 100 %

Foto: Film Europe
Zrození národa (1915) | ČSFD.cz (csfd.cz)

Stávka / Стачка
Sovětský svaz, 1924, 82 min
Režie: Sergej M. Ejzenštejn
Scénář: Sergej M. Ejzenštejn, Grigorij Alexandrov
Kamera: Eduard Tisse
Hrají: Grigorij Alexandrov, Alexandr Antonov, Vladimir Uralskij, Maxim Štrauch
Premiéra: 17.11.2022 (Film Europe)

Hodnocení: 90 %

Foto: Film Europe
Stávka (1925) | ČSFD.cz (csfd.cz)

Muž s kinoaparátem / Человек с киноаппаратом
Sovětský svaz, 1929, 68 min
Scénář a režie: Dziga Věrtov
Kamera: Michail Kaufman
Střih: Jelizaveta Svilovová
Premiéra: 6.12.1931 (Lyra Film),1964 (Ústřední půjčovna filmů),12.1.2023 (Film Europe)

Hodnocení: 100 %

Foto: Film Europe
Muž s kinoaparátem (1929) | ČSFD.cz (csfd.cz)


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Jan Bendig: „Myslel jsem, že si minimálně do září nezazpívám. Ale naštěstí se to všechno změnilo a jenom v červnu mám přes 11 koncertů.“


bendig 200Jan Bendig má za sebou stěhování a je velmi aktivní na YouTube. Nedávno začal opět koncertovat a chystá nové písně i videoklipy. Zjistěte o něm více v našem rozhovoru!

...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Čtěte také...

Do kina Ponrepo přicházejí slavné dokumenty Tráva a Čang

trava cang 200Pražské kino Ponrepo, studnice nedávných, dávných i pradávných filmů, otevírá nový cyklus nazvaný vizuální antropologie. Hodlá v něm představit proslulé dokumenty o zvycích a obyčejích exotických národů, přinášející svědectv...


Literatura

Nejosobnější případ Matěje Mynáře

hrichy-otcu200Martin Stručovský patří mezi mé oblíbené české spisovatele a jak už jsem uváděla v předchozích recenzím, jsem ochotná díky němu číst dlouho do noci. Proto jsem měla velkou radost, když se konečně objevila další kniha s Matějem Mynářem.

...

Divadlo

Velký Gatsby v režii Petra Gábora poprvé na českém jevišti

Gatsby 200Soubor činohry Národního divadla moravskoslezského čeká v divadelní sezóně poslední titul – česká premiéra dramatizace jednoho z nejslavnějších románů moderní americké literatury Velký Gatsby. Očekávaná inscenace, kterou připravil kmenový režisér a...

Film

Do dávných tajemství není radno vstupovat

ztracena branaS policejním komisařem (Jiří Dvořák) a jeho kolegyní (Anna Geislerová) jsme se setkali už v Ďáblově bibli, kde společně s odborníkem na náboženství (Ivan Trojan) řešili s...