Jak probíhalo natáčení dnes již kultovních francouzských komedií Uprchlíci, Otec a otec či Blbec k večeři? Jaký je ve skutečnosti Pierre Richard, Gérard Depardieu nebo již zesnulý Lino Ventura či Marlene Dietrichová? Francis Veber, známý francouzský režisér a scénárista, na všechny tyto otázky odpovídá ve své právě vydané biografii. Už její název - Ať to zůstane mezi námi – o stylu jeho vyprávění leccos prozradí.
Celá biografie je od začátku do konce napsána velice svižně a vtipně. A autor, který “nečekaně” začíná popisem svého dětství a dospívání, si tuto laťku drží od samotného začátku. Jindy většinou méně zajímavá část všech biografií zde naopak pobaví, neboť rodinné vztahy a charaktery členů rodiny zachycuje Veber způsobem, který by vydal na samostatnou knihu – netradičně, všímavě a především s nadhledem. Stejně pokračuje i s popisem svých ne moc povzbudivých pracovních začátků. Než začal režírovat sám, napsal celkem osmnáct scénářů a často se musel smiřovat s tím, že jeho dílo bylo přepisováno či jinak upravováno i proti jeho vůli. Režisérskou stoličku si prvně vyzkoušel až v roce 1976 u filmu Hračka, ke kterému zároveň napsal i scénář. I když film nakonec příliš úspěšným nebyl, stal se odrazovým můstkem k jeho kariéře. Poprvé se zde také setkal s Pierre Richardem, svým dvorním hercem a nejčastějším představitelem dnes již kultovní postavy – roztržitého chlapíka a věčného smolaře Françoise Pignona. A jak přišel Veber právě na toto jméno, které, i když v menších obměnách, používá většinou pro všechny své hlavní postavy? Žádná veselá historka se za tím kupodivu neskrývá: “Proč jsem se rozhodl říkat mu François Pignon, nevím. A proč jsem se k tomuto jméno připoutal tak, že jsem z něho udělal hrdinu dalších sedmi komedií, pro to také neexistuje žádné vysvětlení. I když je Pignon imaginární a nestejnorodou postavou, zastává v mém životě důležitější místo než řada “reálných” postav.”
Veber postupně vzpomíná na všechny své více či méně úspěšné filmy, ať už se jedná o ty, které sám zrežíroval – například Kopyto, Uprchlíci, Blbec k večeři, Jaguár, KOndoMEDIE či Drž hubu!, nebo ty, ke kterým “ pouze” dodal scénář - Velký blondýn s černou botou, Muž z Acapulca, Klec bláznů… Barvitě popisuje svá setkání s tehdejšími i současnými hereckými hvězdami – Linem Venturou, Marlene Dietrichovou, Jeanem Reno, Gérardem Depardieuem, Pierre Richardem… Vzpomínky na poslední dva jmenované jsou převážně úsměvné. Patří mezi ně i ta na jejich první společné setkání, ke kterému došlo při přípravách k filmu Kopyto. Režisér si oba herce pozval na večeři, aby poznal, jak na sebe vzájemně reagují: “Když Pierre Richard jí, nejenže strašně pokecá sebe, ale v zápalu diskuse pokecá i toho, kdo sedí naproti němu. Na konci večeře byl Depardieu pokrytý rajskou omáčkou a vajíčkem natvrdo a poprvé vrhal Campanovy nevěřící pohledy na Perrina (Perrin – zdejší obměna jména Pignon). Zrodil se můj pár.” Další jejich snímky – Uprchlíci nebo Otec a otec jsou toho důkazem.
Protože však svou biografii pojímá velice otevřeně a nebojí se na rovinu mluvit jak o sobě, tak o ostatních, nejedná se vždy o vzpomínky pouze veselé. Osobní pasáže bere místy jako zpověď, kdy se nesnaží ukázat svoji osobnost jen v dobrém světle, ale neváhá odhalit i temnější stránky své povahy. Svěřuje se s výčitkami svědomí vůči své matce, manželce, kterým ne vždy byl dobrým synem a manželem. Mluví dokonce i o určité duševní nevyrovnanosti, která více či méně provází všechny talentované tvůrce. Servítky si nebere ani ve chvílích, kdy mluví o svých kolezích a známých. Ať už jde o lidi, která má či nemá rád, práskne na ně, stejně jako na sebe, cokoli (což je samozřejmě velice atraktivní pro čtenáře, méně už pro osoby, o kterých píše).
Kniha je doplněna filmografií, která přehledně mapuje všechny autorovy tvůrčí etapy – tedy psaní scénářů, divadelních her a následně i režie. Je však velká škoda, že neobsahuje více fotografií. Snímků z Veberova osobního života se nedočkáte vůbec a těch pracovních, zachycujících natáčení, je zde jen malá hrstka – přesněji řečeno osm. Nezasloužila by si tak dobrá kniha, jakou Ať to zůstane mezi námi bezpochyby je, i trochu vizuálně okrášlit?
A proč si tedy přečíst Veberovu biografii? Budu stručná. Její autor umí báječně psát. Je originální. Je vtipný. Ale tohle fanouškům francouzské komedie jistě nemusím vykládat…
Ať to zůstane mezi námi
Autor: Francis Veber
Žánr: biografie
Vydáno: 2012
Stran: 344
Vydalo nakladatelství: XYZ
Hodnocení: 90 %
Zdroj foto: nakladatelství XYZ, Gaumont
| < Předchozí | Další > |
|---|
Hraje na hoboj, na anglický roh, působí jako sbormistr, dirigent, také je dramaturgem mezinárodního hudebního festivalu Plzeňský podzim. Založil několik hudebních souborů, a jak sám Vojtěch Jouz...
Rok co rok se Česká televize snaží přijít se zajímavým podzimním schématem, které by uspokojilo nejednoho, více či méně reptajícího diváka zatěžkaného odváděním koncesionářských poplatků. Avšak stejně jako člověka tak a...
Mám ráda knihy, které dokážou překvapit. Ta, která mě šokovala snad nejvíce v životě, je malebná a neskutečně emotivně silná publikace Ztracená duše od držitelky Nobelovy ceny za literaturu Olgy Tokarczukov...
Závislost. Máte taky na něčem závislost? Možná nějakou, která není škodlivá pro vaše okolí – dezert po obědě? Ranní káva? Že nesmíte chybět na žádné premiéře filmu, divadelní hry…? A co ty horší formy závislosti, které už ovli...
Navždy spolu je až neuvěřitelně klasický romantický film. Člověk by řekl, že už musí být americké publikum takovýmito filmy nasyceno, ale kdyby tomu tak bylo, tvůrci by se nejspíš tvorby dalších a dalších romanti...
