Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

47. ročník MFF Karlovy Vary se chýlí ke svému závěru a filmoví publicisté i diváci mohou začít bilancovat. Tohoto úkolu se nyní zhostí i K21, a sice očima redaktora, který navzdory tomu, že se festivalového dění účastnil pouze prvních pár dní, odjížděl i tak pln hlubokých dojmů. Ačkoli mnohým statistikám budou dominovat údaje o počtu hvězd, které se prošly po červeném koberci, mejdanech pořádaných pod hotelem Thermal nebo prodaných lázeňských oplatkách, samotný festival splnil své poslání a nabídl očím divákům přehlídku oceňovaných titulů z evropských festivalů, několik filmových poct a především dlouhou řadu děl mladých ambiciózních tvůrců. Čím letos Vary filmového diváka opravdu zaujaly?  

Hoří, má panenko (režie: Miloš Forman)
V počtu digitálně restaurovaných filmů nám sice trochu ujel vlak, ale nakonec se jedno z nejvýznačnějších děl československé nové vlny přece jen dočkalo digitální kopie. Hoří, má panenko je vrcholnou ukázkou filmařské originality, kterou Miloš Forman stihl naplno rozvinout před tím, než odešel natáčet do Spojených států. Snímek, odehrávající se v prostředí hasičského bálu, se elegantně vozí po jalové duši národa, hýří trapnými dialogy a zobrazuje ten nejspodnější typ maloměšťáctví, jaký vůbec může být terčem umělcovy kritiky. Kulisu trapnosti tvoří banální dechovková hudba, dokresluje ji episodka s volbou královny krásy a korunu jí nasazují závěrečný požár statku a „odměna“ pro zasloužilého člena požárnického sboru. Ačkoli se dlouho zdálo, že na rozdíl od pana hasiče ve výslužbě se Formanův film odměny skutečně dočká, nakonec jej cena pro divácky neúspěšnější titul letošního ročníku pravděpodobně mine.    

Hon (r. Thomas Vinterberg)
Vedle „panenky“ si na zisk divácké ceny brousilo zuby drama dánského „dogmatika“ Thomase Vinterberga s názvem Hon (Jagten). Ve Varech jej ve Velkém sále Thermalu uvedl představitel jedné z rolí, Thomas Bo Larsen, a na jeho konci sklidil od diváků mohutný aplaus. Hon maximálně sugestivně vypráví o moci pomluv a lží dopadající na nevinného člověka. Hlavní hrdina Lucas (v podání skvělého Madse Mikkelsena) se stane obětí vlny davové hysterie, kterou vyvolá pár ledabyle vyřčených slov rozzlobené čtyřleté holčičky pod vlivem oplzlého žertíku staršího sourozence a rozhádaných rodičů. Kdekoli jinde by počáteční podezření ze sexuálního obtěžování záhy vyprchalo, na dánském venkově se však celá záležitost nafoukne do gigantických rozměrů. Lucas přijde o práci, z jeho přátel s rodičovskými povinnostmi se přes noc stanou nepřátelé, je vyslýchán policií a obecně brán jako „úchyl“. Atmosféra Lucasova domova krátce před Štědrým dnem a jeho nevítaná přítomnost na půlnoční mši, když děj vrcholí, taky nejsou úplně „vánoční“. Spor o to, nakolik příběh působí uvěřitelně, se nejspíš nedotkne širokého konsensu nad znamenitými hereckými výkony a nervy drásajícím zpracováním.

Na druhé straně kopců (r. Cristian Mungiu)
Rumunský tvůrce Cristian Mungiu, držitel Zlaté palmy z Cannes za film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, znovu dokázal, že se neštítí kontroverzních témat. Stejně jako předchozí oceněný snímek, je Na druhé straně kopců (După dealuri) příběhem o dvou dívkách a vzájemném přátelství, které upevnil mnohaletý společný pobyt v sirotčinci. Po jeho opuštění se jejich cesty rozejdou: Voichita se stane řádovou sestrou pravoslavného kláštera, zatímco Alina odejde pracovat do Německa. Když se po letech obě znovu setkají, rozehrává režisér Mungiu dvouapůlhodinový emocionální koncert, jenž se, bohužel pro Alinu, odehrává právě v klášterní osadě na kopci. Alina přemlouvá Voichitu, aby s ní odjela do Německa, ta se zdráhá, zatímco ostatní jeptišky tuší v Alinině impulzivní povaze hrozbu. A jelikož Alinina diagnóza zní „posedlá“, představený kláštera se rozhodne vykonat mši za vyhánění zlých duchů, známou jako exorcismus. Aby nedošlo k mýlce, Na druhé straně kopců není jen „další“ historkou o vymítání, ale především úvahou nad konfliktem mezi volností a poslušností, potažmo střetem dvou radikálně odlišných kultur, leč nikdy ne nápadnou či prvoplánovou. Ne náhodou se mezi kritiky začíná o Mungiově filmu mluvit jako o mistrovském díle filmového realismu.

Láska (r. Michael Haneke)
Vysoká očekávání naplnil také čerstvý držitel Zlaté palmy z Cannes, film Láska (Amour) rakouského režiséra Michaela Hanekeho. Tentokrát jde o komorní drama kultivovaného manželského páru, Georgese a Anne, kteří si užívají poklidného stáří, jsou navštěvováni úspěšnou dcerou a z vděku bývalými žáky, které kdysi učili hře na klavír. Od okamžiku, kdy Anne postihne mozková mrtvice, je hospitalizována a umístěna na invalidní vozík, se Georges rozhodne vynaložit veškerou láskyplnou péči, jíž může své ženě poskytnout jedině on sám. Neváhá přitom vzdorovat zmatené dceři ani vyhodit namyšlenou ošetřovatelku. Láska je pomalu plynoucí, leč zdrcující snímek, jehož autor si pro diváky opět připravil jedno až dvě leknutí, třebaže ne tak brutálních jako ve filmu Caché z roku 2005. Ačkoli se Hanekeho filmy vystříhávají očekávaného „artového“ zpracování, většinou v divákovi zanechávají mnoho nedořečeného, znepokojivého, až kontroverzního. K celkovému dojmu z Lásky navíc přispívají svými výkony hodnými hlubokého respektu oba hlavní protagonisté, dvě vrásčité ikony francouzské filmové a divadelní scény, Jean-Louis Trintignant a Emmanuelle Riva; v roli dcery Evy vystupuje Isabelle Huppert.

Vrásky (r. Ignacio Ferreras)
Nevšedním zážitkem byl španělský animovaný film Vrásky (Arrugas), vzniklý na motivy oceňované komiksové knihy Paca Rocy. Zařazen byl do sekce Deset evropských režisérů očima Variety a jeho uvedení i diskuse s diváky po projekci se osobně zúčastnil argentinský tvůrce Ignacio Ferreras, jenž mezi své vzory řadí například japonského animátora Isao Takahatu (Hrob světlušek). Vrásky zanesly převážně mladé festivalové publikum do exotického prostředí domova důchodců, kam přichází bývalý ředitel banky Emilio odložený svými dětmi jako „přítěž“. V novém domově se setkává s chronickým vtipálkem Miguelem, pro něhož je zdejší pobyt nejlepší příležitostí, jak vyzkoušet na svých senilních kamarádech pár kanadských žertíků nebo se na jejich úkor finančně obohatit. A právě obava ze ztráty svého nového přítele Emilia, kterého začne pronásledovat démon Alzheimerovy choroby, donutí Miguela vydat se spolu s ním na útěk před nemilosrdně tikajícími hodinami. Vrásky nespadají do škatulky „laciného dojáku“, naopak jsou hozenou rukavicí pro české distributory, kteří by pro jednou mohli dát šanci méně ambicióznímu anime, zvláště má-li téma rezonující i v naší společnosti.  

Zdroj foto: kviff.com