Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Italské režiséry známe útržkovitě, a navíc spíše ty z dřívějších dob - Rosselliniho, De Siku, Felliniho, Antonioniho, Pasoliniho. Zajisté k nim můžeme přiřadit také Ermanna Olmiho, jakkoli setrvává v jejich stínu. Zpravidla totiž nenatáčel filmy vnějškově provokující, naopak z nich prýštila smířlivost a vyrovnanost. Nejznámějším je rozlehlá venkovská kronika Strom na dřeváky (1978), odehrávající se na sklonku 19. století; zvítězila na festivalu v Cannes a připomíná ji i připojený záběr. Nyní se ke čtenářům (a také vděčným divákům) dostává kniha Ermanno Olmi - Rozhovory, která přiblíží nejen okolnosti vzniku jednotlivých děl, ale také životní zákruty samotného tvůrce, jenž loni oslavil osmdesátiny.

Je to vůbec první knížka, která u nás o Olmim vychází. Dosud z důvodů ne zcela pochopitelných - možná si jej oblíbila jeho "dvorní" překladatelka Eva Zaoralová - převažoval Fellini, o němž za poslední půlstoletí vyšlo hned několik publikací, a to včetně několika svazků se scénáři. Další filmaři (Pasolini, Rossellini, De Sica) se dočkali nanejvýš útlých brožurek a zbývající umělci (nalezneme mezi nimi jména nejvýznačnější, utvářející podobu současné italské kinematografie - Bertolucci, Scola, bratři Tavianiové...) měli prostě smůlu, nikdo si na ně ani nevzpomněl.

Filmy Ermanna Olmiho se do českých kin dostávaly nárazově: v 60. letech to byla díla ovlivněná neorealismem, civilistně prostá a zkoumající svět chudých lidí, ať již to bylo na stavbě, při nástupu do prvního zaměstnání nebo vůbec uhájení skromné existence (Čas se zastavil, Místo, Snoubenci), poté následovala více než desetiletá průrva, než jsme se seznámit s dalšími tituly (Sapéři, Strom na dřeváky, Ať žije paní).

V posledním dvacetiletí nás však Olmi oslovuje výhradně skrz televizní obrazovku - viz Genesis nebo Sto hřebů. Určitě si z toho snímku pamatujete ony úžasné záběry se vzácnými knihami přibitými ke stolu nebo k podlaze, jak připomíná i připojené foto... Olmi, jenž několikrát zpracovával vysloveně náboženská témata, bývá mnohdy vnímán jako autor "duchovních" filmů, které mají hodně společného s křesťanskou pokorou - a nevyvrací to. Jen dodává, že je ochoten považovat se toliko za aspiranta nejen křesťanské víry, ale i ostatních náboženství, pokud slouží posvátným cílům, a nikoli získávání mocenské nadvlády.

Pro toho, kdo by chtěl nahlédnout do Olmiho myšlení, poznat, jak prosazoval své projekty, je kniha rozhovorů určena především. S Olmim rozmlouval Charlie Owens a věru, nejsou to zdvořilostní hovory. Autor je podrobně obeznámen s Olmiho tvorbou i ohlasy na ni, zjišťuje nejen, jak se rodil samotný námět, ale také se táže na různé podrobnosti a detaily, z režiséra mámí, proč upřednostnil určitý motiv na úkor jiného a tu či onu scénu natočil právě tak, jak ji natočil. A několikrát se neopomene zeptat, zda by svá díla pojednal stejně nebo jinak, kdyby dostal příležitost realizovat je znovu. Srovnává režisérovy záměry s konečným výsledkem, neustále si upřesňuje jeho náhled.

Owens se svými dotazy zadírá do tkáně jednotlivých filmů, odkrývá skryté či ne zcela zjevné významy, ale nikdy nepostupuje hrubě či konfrontačně, neútočí ani nezpochybňuje - prostě se táže, očekávaje režisérovu spolupráci a otevřenost. V tom se hodnota výpovědí blíží jiné pamětihodné "rozhovorové" knize, a sice mnohaletým hovorům, které s americkým mistrem hrůz Alfredem Hitchcockem vedl François Truffaut, jenž předtím, než zazářil jako režisér, se uplatnil jako obávaný kritik.

Kniha je ovšem cenná i pro svou "přidanou hodnotu": obohacují ji původní české texty, které čtenáře provázejí až k Olmiho nejnovější tvorbě. Petr Slinták, jenž knihu přeložil, totiž sepsal jak rozsáhlou úvodní studii, která zasvěceně rozebírá Olmiho umělecký zjev, tak závěrečnou kapitolu, jakési post scriptum v podobě dodatečného rozhovoru s ním. Slinták se za Olmim vypravil do Itálie, aby si s ním povyprávěl o jeho názorech na film, na zpracovávaná témata a koneckonců i na české filmaře, které však Olmi nezná. Neviděl ani Formanův debut Černý Petr, který byl tuzemskými recenzenty přirovnáván právě k Olmiho Místu.

Příbramské nakladatelství Camera obscura jako vždy zajistilo vzornou redakční práci, text je pro případ potřeby opatřen vysvětlivkami; ostatně stejnou pečlivostí se vyznačují i předešlé publikace (například o Tarkovském, Godardovi či Jarmuschovi). Takže jako samozřejmost - která ovšem vůbec samozřejmá není - přijmeme i podrobný výčet děl, na nichž se Olmi podílel, nechybí ani rejstřík a seznam literatury, která se k Olmimu vztahuje. Zvlášť cenné, protože dosud nebylo nikde zpracováno, je podchycení českých položek, ať již jsou to recenze jednotlivých filmů nebo výňatky ze scénáře.

Co ke knize ještě dopovědět? Setkání s mimořádnou osobností skýtá šanci uměnímilovnému čtenáři - a vlastně každému vnímavému člověku - zase si o něco více rozšířit vlastní obzory. Zbývá upozornit, že distribuci této výjimečné knihy, která se sotva stane bestsellerem, mohou provázet potíže. Zcela určitě by měla být k sehnání ve specializovaném knihkupectví Terryho ponožky v pražském kině Světozor, za východní hranicí ji nabídne bratislavská prodejna Slovenského filmového ústavu.

Ermanno Olmi - Rozhovory
Autoři: Charlie Owens, Petr Slinták
Překlad: Petr Slinták, Martina Mezírková
Vydalo nakladatelství Camera obscura, Příbram – Svatá Hora 2012. 332 stran.

Hodnocení: 100%

Zdroj foto: Camera obscura, tutankemule.net, cinefestival.blogosfere.it, slowfoodonfilm.it