Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Před dvěma desetiletími si zjednala pozornost komedie Bolka Polívky a Věry Chytilové Dědictví anebo Kurvahošigutntag. Příběh poněkud lemplovitého vesničana Bohuše, jenž k velkému jmění přijde, aniž s ním umí zacházet, proslulá režisérka opentlila vizemi i trochu naivistickým okouzlením, když hlavnímu hrdinovi vtiskla rozměr velkého dítěte, stále hravého a bezelstného, které si začíná plnit své celoživotní sny. Nyní se Polívka k témuž protagonistovi vrátil, tentokrát podepsán pod scénářem už sám, hlavní roli si opět rezervoval pro sebe. Název zvolil obdobný: Dědictví aneb Kurvaseneříká. Režie se ujal Robert Sedláček. 

Volné pokračování zachycuje Bohuše stále bohatého, ukazuje, jak v rázovitém moravském venkově, hudbou, mlékem a strdím oplývajícím, obývá procovsky přepychovou farmu - a jeho chování nadále zůstává buranské, navíc ovlivněné alkoholismem. Vše se počne odvíjet od okamžiku, kdy Bohuš, náhle bezradný a lítostivý, pohřbívá svou ženu (Dagmar Havlová), aniž tuší, že počne zjevovat jako káravý a nabádavý duch. 

Charismatu zbavený Polívka se vyžívá v roztlemené modelaci své postavy, která valíc oči se opilecky potácí a plete jazykem, vnucuje se do přízně karikovaných žen-umělkyň. Neohrabaně si počíná ve "vybrané" společnosti, která ovšem souzní s podvodnickou spodinou, čímž Bohuš získává jakousi gloriolu jediného spravedlivého a současně chudého duchem, jehož jest, řečeno slovy bible, království nebeské. 

Místy prostoduchý humor těží z Bohušova spontánního porušování očekávaného chování, z porušování bontonu, jak naznačují výjevy z natáčení kteréhosi historického filmu, ochutnávky vína či posezení v luxusní restauraci, nemluvě o Bohušově svérázném zásahu do televizní taneční soutěže vysílané v přímém přenosu. A Polívka doluje veselí i z nápadů velice pochybných, třeba při Bohušově pobytu v "blázinci" (neboli protialkoholní léčebně) se v jeho blízkosti vynoří nesnesitelně zapáchající spolupacient. 

Polívka, jehož podnikatelské záměry zkrachovaly, možná příběh vnímá jako svého druhu (auto)terapii, na Bohuše se totiž přilepí slizcí vydřiduši (Ivana Chýlková, Karel Heřmánek), kteří se chystají zneužít jeho důvěřivosti - nejenže mu chtějí prodat zchátralý, jen pro filmařské potřeby nakašírovaný zámeček, ale hlavně vymáhají olbřímí, byť neexistující, protože už dávno splacený dluh. 

Jenže podoba příběhu, jak jej Polívka sepsal, je doslova neumětelská: nejenže rozmluvy trpí tupohlavostí, schází tu provázanost jednotlivých zápletek, převažuje vrstvení izolovaných scének, které by snad mohly fungovat v kabaretním pořadu, ale sotva v dramaticky uceleném díle. Scénáři zjevně chybí jakékoli dramaturgické opracování. 

Některé výjevy se mění v pouhé atrakce bez jakékoli motivické souvislosti (lety vrtulníkem, ale zejména výskyt Karla Gotta, jenž si dokonce zazpívá moravskou lidovou), jiným schází jakékoli syžetové ukotvení, neboť ani v nejmenším nevyplývají z předchozího dění. Připomenu aspoň vskutku nenadálý příchod po dlouhá léta nezvěstného příjemce oné dlužné částky (představuje ho Miroslav Donutil), jenž doloží Bohušovu nevinu - takové nevysvětlené, shůry vnesené rozuzlení se v antickém divadle nazývalo deus ex machina. Nebo když Bohuš jmenuje svého oblíbeného rádce (Arnošt Goldflam) zámeckým správcem, ačkoli zámeček odmítl koupit... 

Dědictví coby komedii mravů pohřbívá především absence zábavnosti, vyprávění je totiž nudné, nedokáže si zjednat pozornost. Režisér (od Sedláčka, původně dokumentaristy, jsme viděli žánrově různorodé filmy jako Pravidla lži, Muži v říji, Sráči, televizní cyklus České století) jako by si vůbec nevěděl rady s přijatým scénářem. 

Prostě ho nezáživně, snad až rezignovaně inscenoval jednotlivé obrázky, které kameraman Michal Krejčí bez valné invence nasnímal, a poté je mechanicky poskládal do stávajícího tvaru, ačkoli jako zkušený profesionál musel nikoli tušit, ale přímo vědět, že se pohromě nevyhne. Jako kdyby Polívku i ostatní herce v podstatě nechal, ať si počínají, jakkoli se jim zamane. 

Ve filmu nenacházím žádný jeho hmatatelný vklad. Zmrazilo mě hned při neumělém postsynchronu jedné z prvních scén, kdy spatříme krojovaný ženský sbor, jehož dvě členky během zpěvu komentují události: slyšíme sice, co si říkají, ale nikoli, že by také byly účastny zpěvu, který zní, jako kdyby byl v nahrávacím studiu uměle naroubovaný... 

Dědictví považuji za odstrašující ukázku totálního nezdaru, protože není nic děsivějšího než zábava, která nepobaví. Film je ještě příšernější než Kameňáky nebo Babovřesky, protože ty skrze svou primitivitu aspoň směřují k (ne)vkusu konkrétního diváckého segmentu a oslovují jej. Dědictví v tomto ohledu zcela selhává. 

Dědictví aneb Kurvaseneříká
Premiéra 6.2.2014 

Česká republika 2013, 106 minut
Režie: Robert Sedláček
Scénář: Bolek Polívka
Kamera: Michal Krejčí
Hudba: David Rotter
Hrají: Bolek Polívka (Bohuš), Anna Polívková (jeho dcera), Dagmar Havlová (duch jeho manželky), Arnošt Goldflam (Arnošt), Jitka Čvančarová (herečka), Ivana Chýlková, Karel Heřmánek, Marian Roden, Ivana Uhlířová, Miroslav Donutil, Karel Gott, Milan Lasica, Jiří Pecha, Michal Pavlata, Jaromír Dulava
Distributor: Falcon.
Hodnocení: 20% 

Foto: Falcon

www.falcon.cz