Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Občas se i mezi režiséry vyskytne takový, který zatouží svým divákům sdělit, co všechno prožil a jak se kdy zachoval, zpravidla s výraznou tendencí hájit svá někdejší rozhodnutí a počiny. Tak si počínali pánové Jiří Weiss, Otakar Vávra i Juraj Jakubisko. Nyní k nim přibývá Jiří Menzel (oproti Weissovi či Vávrovi přinejmenším o generaci mladší, nicméně pětasedmdesátiny oslavil již loni!). Sepsal vzpomínkovou knihu Rozmarná léta.  

Název odkazuje na jeden ze slavných Menzelových filmů ze 60. let, přepis Vančurovy předlohy, který se jako jeden z mála děl té doby opakovaně uváděla i veskrze znormalizovaná Československá televize během 70. a 80. let. Při psaní si vybavuje šťastné dětství ("první příznivou okolností bylo, že jsem se narodil do slušné rodiny a že v mém dětství a jinošství neexistovala televize") i to, jak byl jako zcela nejmladší v ročníku - například spolužačka Věra Chytilová byla o devět let starší - přijat na FAMU, do třídy Otakara Vávry, na něhož nenechá podnes dopustit. Tvrdí, že všechno, co umí, ho naučil právě on.  

Jiří Menzel ovšem přibližuje i další osobnosti se školou spjaté, ať již to byli pedagogové (učil to třeba i Milan Kundera) nebo spolužáci, později vesměs proslavení - vedle již zmíněné Chytilové to byl Evald Schorm nebo Jan Schmidt. Později následovali spolupracovníci, najmě Bohumil Hrabal, jenž se svými náměty zasloužil o vznik Menzelových nejvýznamnějších filmů, nebo Rudolf Hrušínský.  

Právě takovým lidem rád zasvěcuje drobnou "monografickou" kapitolku, od ostatního textu odlišenou modrým zbarvením písmenek. Ale zařazuje sem i úvahy o dalších tématech, o vztahu literatury a filmu, o divadle Semafor, o vlastních vlohách, třeba o herectví, které nikdy nestudoval, ale přesto v něm prokázal mimořádnou vynalézavost. Pochvalu si rovněž zaslouží bohatá fotografická příloha, prokládaná přetisky dopisů, úředních dokumentů.

Jiří Menzel postupuje víceméně chronologicky, jen občas zasune odkaz na budoucí události, které nějakým způsobem souvisely právě připomínanou minulostí. Probírá okolnosti vzniku jednotlivých filmů, počínaje těmi školními (pod laskavým, ale přísným Vávrovým dohledem) a konče jednotlivými díly natáčenými na Barrandově - jeden za druhým následují pověstné tituly, milované tuzemskými diváky a uznávané i v mezinárodním měřítku. Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Skřivánci na niti, Postřižiny, Vesničko má středisková...  

Menzel měl štěstí i smůlu současně: svou prvotinu Ostře sledované vlaky natočil tak dokonale, že za ni sklidil Oscara. Nasadil si uměleckou laťku tak vysoko, že ji v příštích letech bude jen obtížně přeskakovat - ostatně v  podobné situaci se o čtvrtstoletí dříve ocitl Orson Welles s Občanem Kanem. Také už nikdy nevytvořil nic, co by věhlas tohoto filmu přesáhlo.  

Pan režisér líčí se stejným zaujetím události jak prkotinné, tak závažné. Pokaždé však nesou nějakou cennou informaci, prozrazují střípek dobové mentality i autorových očekávání. Upozorním aspoň na takový podružný detail, kdy Menzel popisuje, jak rodiče překvapeně reagovali na jeho první autor (trabant kombi). Nebo jak jeho matka svým smýšlením o sexualitě přesně zapadala do mantinelů upjaté středostavovské morálky. Pisatel se totiž svěří i s tím, že vlastně nevěděl, jak se děvčaty sblížit - "maminka mi vštěpovala, že správná dívka 'to' nemá ráda a která 'to' ráda má, je špatná osoba."  

V knize nalezneme zajímavé pasáže o Menzelových setkáních s rozličnými řediteli a producenty doma i v zahraničí, všímá si, jak měnící se politické poměry dokázaly rychle měnit i lidské charaktery, s trochou alibismu se zabývá rovněž tím, co vše musil učinit, aby odčinil své provinění v podobě Skřivánků na niti i postojů v osudném roce 1968 - a směl režírovat svůj první normalizační film, budovatelské dílo o správné socialistické morálce Kdo hledá zlaté dno. A jak musel shýbat hřbet i později.

Přiznává se ke své naivitě: když natáčel Skřivánky na niti, věřil, že komunisté přiznali svoje chyby a poučili se z nich. To ještě netušil, že právě tenhle snímek spadne mezi díla trezorová, která se k divákům dostanou až o dvacet později po pádu režimu - a že bude muset zdolávat obavy svých nadřízených, zda zase nechystá nějakou protisocialistickou výtržnost. Proto se uchyloval i k bezpečné minulosti starého mocnářství (Báječní muži s klikou, Postřižiny).  

S gustem jmenuje někdejší papaláše, kteří rozhodovali, co kdo natočí, ale přitom i mezi nimi dokáže přesně rozlišovat (místy vstřícný Jiří Purš v protikladu k jednoznačnému padouchu Ludvíku Tomanovi), jmenuje lidi statečné i prospěchářské (v televizi převzal Menzelův projekt naprosto bezostyšně Antonín Moskalyk, zatímco jiní solidárnější kolegové to odmítli učinit). 

Ale dosti nepochopitelně skrývá za pouhou iniciálu H. televizního režiséra, jenž v srpnu 1968 vyzýval ruské vojáky, aby odjeli domů, zatímco o několik let později již zastával tvrdou prorežimní linii - je to neblaze známý Jaroslav Hužera, pod jehož vedením povstaly jen zploštělé politické agitky. A také si musím postesknout, že marně jsem hledal jediné slovo vysvětlení, proč Menzel přestal obsazovat Vlastimila Brodského, ačkoli tento herec byl v 60. letech účastný na všech jeho filmech.  

Jiří Menzel svou knihu, psanou během loňského léta, dovedl k roku 1989, kdy se režim, který i jeho tolik dusil,  konečně zhroutil. Pokud napíše další knihu, hodlá v ní postihnout, co následovalo poté. Těmito slovy ("Jestli ji napíšu") se snad jen prozatímně loučí se čtenářem...  

Jiří Menzel: Rozmarná léta

Vydalo nakladatelství Slovart, Praha 2013
423 stran
Hodnocení: 80%  

Foto: kniha, www.2011.alekino.com

  

    

    
1
    
2
    
3
    
4
    
5
  

  ( 0 hlasů )