Kultura21.cz

Dávný bonmot praví, že film šíří politiku, i když dává okatě najevo, že s politikou nemá nic společného. Stačí si vybavit české protektorátní komedie, které dodnes rozdávají zábavu plnými hrstmi. Zejména ty zasazené do přítomnosti se zpravidla odehrávají „mimo čas a prostor“ v jakémsi idylickém společenství, z něhož ani na okamžik neprosvitne náznak skutečného stavu – tedy zvěst o německé nadvládě, potažmo probíhající válce. Došlo k naprostému rozpojení reality a filmové fikce, které sice užívá některé vnější atributy této reality, avšak naprosto pomíjí, co diváci vnímali kolem sebe. Podobný princip byl později užit například za normalizace – a dodnes zůstávají v povědomí ta díla, které se proti vnucovanému „bezčasí“ bouřila. A tato slova lze zajisté vztáhnout na jakoukoli únikovou produkci, ať již vzniká kdekoli na světě.

Protože natáčení filmů nepatří mezi levné záležitosti, výrobci se snaží udržet si kontrolu nad vyráběným zbožím – ať již je vnímáno jako nástroj propagandy nebo výdělku. V zásadě lze rozlišit dvoje cenzurní opatření, které zajistit zamýšlenou účinnost (jak ideologickou, tak finanční): buď tvůrcům předepisuje, co a jak mají zpodobnit, nebo naopak přikazuje, co zobrazit nesmí. Pokud se vzepřou, hrozí jim, že nejrůznější restrikce – od střihových zásahů (západní režiséři pak často stáhli své jméno a nahradili je jakýmsi společným pseudonymem „Alan Smithee“) po úplný zákaz.

V českém prostředí se teprve v příštích letech chystá na toto téma další díl sborníku Film a dějiny, na Slovensku byli čilejší. Tlustý odborný pololetník KINO-IKON (číslo 2/2016) přinesl hned několik textů, které se vztahovaly k propagandistické funkci pohyblivých obrázků. Například Miloslav Novák nevydržel nekonečné čekání, které provází vydání knihy o legendárním špionážním thrilleru Král Šumavy a svou studii, věnovanému skladebnému pojetí tohoto filmu, otiskl právě zde.

Další texty (Petry Hanákové, Evy Vžentekové a Martina Ciela) zkoumaly jednak uvádění německých, případně italských filmů - někdy vysloveně propagandistických, protižidovských, protianglických, protiruských - v době prvního samostatného slovenského státu (1939-1945), jednak obraz tohoto období v pozdějších československých filmech. Dovíme se zajímavé údaje, třeba že navzdory protičeské rétorice nejen vládních míst si diváckou oblibu trvale udržovala české filmová produkce, ať již starší (např. Fričův Janošík) nebo novější protektorátní.

Příspěvek Martina Ciela se věnuje jedinému celovečernímu filmu, který za válka na Slovensku vznikl – a sice dokumentu Od Tatier po Azovské more (1942). Ten oslavuje odhodlání slovenských vojáků, kteří po boku německých jednotek bojovali proti zlořečeným židobolševikům – a svým manipulativním uchopením, vedoucím k jednostrannému či jedinému možnému výkladu jistě obstojí, jak se autor domnívá, vedle podobně koncipovaných (byť ideově protilehlých) výpovědí ruských, amerických i anglických, které vznikaly v téže době. Ať takové filmy sdělovaly cokoli, způsob prezentace zůstával obdobný. A tento postřeh lze úspěšně vztáhnout i na současnost, která také řeší „škodlivé“ informace, valící se ze všech možných stran, oproti těm „správným“.

V rozšířené verzi zařadil Ciel tuto studii do knihy FILM A POLITIKA, mapující ideologické průsaky ve slovenské kinematografii během let 1939-1989, tedy za dvou totalitních režimů, jak fašistického (luďáckého), tak komunistického. Jaká hesla provázela slovenskou novinařinu i filmovou tvorbu – téměř výhradně tvořenou aktivistickými týdeníky Nástup – v době druhé světové války? Bylo by možné je vtěsnat do dvou sousloví: Za Boha! Za vlast! Po roce 1948 vlast přetrvává, jen Boha nahradí třídní boj. Všímá si, jak v 50. letech už oblečení signalizovalo politické zařazen: „Všetky kladné postavy chodili buď vo zväzáckom, v kroji, alebo v monterkách.“ Funkcionáři, kteří úspěšně rozlouskávali problémy, s nimiž si prostí pracující nevěděli rady, zpravidla nosívali oblek, avšak s rozhalenkou a zásadně bez kravaty. Ta už patřila buržoazním zakuklencům nebo přímo nepřátelům…

V jedné z dalších kapitol ideál společenského poklidu Ciel nahlíží skrze postavu uniformovaného policisty, řečeno dobovým termínem příslušníkem Sboru národní bezpečnosti. Zejména v době normalizace zajišťoval žádoucí pořádek (klid na práci, řečeno dobovým termínem) a znemožňoval jakýmkoli živlům je narušovat. Ještě ve snímku Iba deň, jednom z posledních slovenských filmů dokončených před pádem komunistického režimu, spatříme policisty, jak na rockovém koncertu kontrolují občanské průkazy účastníků. Podle Ciela je symbolika jasná: policejní stát. Všímá si zápletek slovenských kriminálních filmů nebo detektivek, zkoumá politické zakotvení pachatelů – často to bývali odpůrci státního zřízení a zločinů se dopouštěli z nenávisti vůči němu, zatímco vyšetřovatelé zosobňovali ušlechtilou spravedlnost. Ciel sumarizuje vyznění takovýchto filmů: „Žije sa nám tu dobře, ak poslúcháme a nepokukujeme po Západe. V tom nech nám pomáha dobrý Zbor národnej bezpečnosti.“

V další kapitole Ciel obhlíží, jak se realita odrážela ve filmových týdenících (na Slovensku zvaných Týždeň vo filme) – od prvopočátku měly podporovat duchovní přerod společnosti ve smyslu „nového člověka“ vyzbrojeného komunistickým smýšlením. V obraze i komentáři převažoval důraz na třídní vyspělost a uvědomělost, na kolektivní činorodou práci, která jediná zajistí pocit uspokojení a štěstí. A toto zaměření, s dočasným zpochybňujícím výkyvem v období 1968-1969, zůstávalo trvale platné.

Cielovy texty jsou psané srozumitelně, autor se vyhýbá (pseudo)vědecké hantýrce, nezastírá jejich publicistický původ. Vyznačuje se sklonem hájit a ospravedlňovat i průměrná, dobovým konvencím a požadavkům poplatná díla, nacházet v nich stopy vzdoru a nesouhlasu – mám na mysli tituly z druhé půle 80. let, tedy již přestavbového období. Cenné jsou jeho příspěvky už v tom, že jen nepopisují vnější vzhled, nýbrž se snaží postihnout také mechanismus propagandistického působení. V tom se význam Cielových zamyšlení překlápí až k dnešku.

Jako vhodný doplněk k Cielově knize, který z lokálního zaměření cílí na velmocenské špičky, lze doporučit zhruba stostránkovou brožuru THE POLITICAL PROPAGANDA IN THE AMERICAN AND SOVIET FEATURE FILMS 1939-1970. Dorota J. Wędrowska tu s důkladnou znalostí materiálu líčí, jak se navzájem podezíraly (ojediněle též obdivovaly) nejpřednější světové mocnosti, případně jak vnímaly své přednosti oproti těm protivníkovým. Zasvěceně popisuje, jak američtí filmaři vnímali komunistickou hrozbu, jak filmaři v Sovětském svazu nahlíželi ohrožení imperialismem, a to vše v globálním měřítku, mnohdy zástupně v dění na jiných kontinentech. Bohužel pojednání je příliš stručné, což vede ke zbytečně zjednodušujícím, povrchním charakteristikám. Spisek můžeme tudíž vnímat jen jako jakýsi úvod do zvolené problematiky, náčrt základních obrysů nežli vyčerpávající rozkrytí.

Kino-ikon 2/2016
Šéfredaktor Martin Kaňuch
Vydaly Asociácia slovenských filmových klubov, Vysoká škola múzických umení a Slovenský filmový ústav, Bratislava 2017.
306 stran.
Hodnocení: 90 %

Martin Ciel: Film a politika. Ideológia a propaganda v slovenskom filme 1939-1989.
Vydalo nakladatelství Vlna /Drewo a srd, Bratislava 2017. 148 stran.
Hodnocení: 75 %

Dorota J. Wędrowska: The Political Propaganda in the American and Soviet feature films 1939-1970.
Vydala Oficyna Wydawnicza ASPRA-JR, Warszawa 2016. 108 stran.
Hodnocení: 60 %

Foto: knihy