Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Zuří první světová válka. Rakouské impérium se pomalu, ale jistě blíží k svému konci. Komisař Mondl přijíždí z Vídně do malého českého městečka, aby vypátral pachatele vraždy mladého důstojníka, kterou místní četníci považují za rituální zločin ze msty a obviňují z ní židovského řezníka Kacova.

Těmito několika větami začíná synopse k novému televiznímu filmu České televize Zádušní oběť, jenž vznikl na základě scénáře Vladimíra Körnera. A přestože dramaturgyně Marča Arichteva vyslovila názor, že by se měly veškeré Körnerovy texty zrežírovat, tak k realizaci tohoto filmu vedla od roku 2012 velmi spletitá cesta. Výsledek navíc vyvolal rozpačité dojmy. Jak je tedy možné, že se úsilí tvůrců setkalo jen s minimální kladnou odezvou od diváků i kritiky?

Literární i scénáristické texty Vladimíra Körnera mají totiž svá specifika, a proto vyvíjí určitou míru náročnosti na čtenáře a posléze také na diváka, pokud je tedy text dobře adaptován do filmové podoby. Körner i jeho tvorba disponují tragickým pohledem na svět, a tudíž je jeho dílo tolik ponuré a kruté. Spisovatel si navíc vybírá historická období, ve kterých byl lidský úděl omezován a nezainteresovaný jedinec byl těmito „velkými“ dějinami fatálně semlet, aniž by se o to sám zasloužil. Další devizou Körnerovy tvorby je také podrobné psychologické prokreslení. Těmito charakteristikami a tísnivou atmosférou rovněž oplývá Zádušní oběť a tím získává na kvalitě. Vladimír Körner zde rovněž klade palčivé otázky, ohledně pomsty, odpuštění, spravedlnosti či v jakém momentě jsme ochotní připustit, že člověk vraždí ve věci dobra a oslavujeme ho za to jako hrdinu a kdy toho samého člověka považujeme za vraha a zrůdu. Kde, jak a kým jsou nastoleny hranice mezi hrdinstvím a padoušstvím a my jsme ochotni je tolerovat? Lze tyto postavy tedy snadno odsoudit? Jak bychom se totiž zachovali v jejich situaci my? Tyto apely mířící na divákovo vlastní svědomí jsou ale bohužel upozaděny na úkor oblíbenějších témat, a tak Zádušní oběť částečně ztrácí na svém smyslu a originalitě a stává se poněkud mainstreamovou záležitostí.

Tvůrci Zádušní oběti se totiž pokusili udělat z Körnera českého Eca, který nasytí náročné i méně náročné diváky. Tato snaha by možná vyšla v knižní podobě, ale nikoli v té televizní. Čtenář se totiž daleko snadněji a flexibilněji rozhodne vydat po určité příběhové linii. Bohužel divák musí přetrpět další a především méně povedené a propracované dějové linky jako například tajemnou dámou s jejím společenstvím, u které zcela chybělo jakékoli vyústění. Volba tohoto multižánrového formátu mě překvapuje o to více, když se režie ujal Jiří Svoboda, jenž má se Körnerovým scénářem bohaté a především úspěšné zkušenosti, neboť dal v 80. letech minulého století filmovou podobu Zániku samoty Berhof. V Zádušní oběti si režijně již tak dobře nepočínal. Körner velmi rád pracuje se symbolikou a Svoboda jedné z těchto symbolik, přesněji přesah válečného řádění do dnešních dnů, dal jasnou podobu. To mu bohužel nabouralo koncepci. Druhý problém vidím ve znázornění samotného antisemitismu, se kterým se Svoboda pravděpodobně vyrovnává od jeho předchozího televizního filmu Poslední cyklista. Hon na židovského řezníka Kacova navíc v mnoha divácích evokuje vzpomínky na další televizní film z produkce České televize Zločin v Polné. Je velká škoda, že z jejich strany dochází k tomuto srovnání, neboť Zádušní oběť nabízí mnohem víc. Co se ale Svobodovi rozhodně nedá vytknout, je zachycení syrové a kruté dobové atmosféry a výběr herců a dalších spolupracovníků.

Na vykreslení potřebné atmosféry má velkou zásluhu také kameraman Vladimír Smutný, jenž také spolupracoval na Zániku samoty Berhof, a autor hudby Michael Kocáb.

Hlavní úlohu komisaře Mondla svěřil režisér Svoboda Milanu Kňažkovi, který se rovněž podílel na Zániku samoty Berhof. Kňažkův detektiv je stylizován kostýmově i charakterově jako naprostý kontrast vůči okolí a ostatním postavám. Nese si auru nezainteresovanosti, nadhledu a racionality. Funguje jako jedinec, jenž nevynáší zbrklé soudy a jedná bez citové hysterie. Tato rozumová vyspělost a pokrokovost se mu ale nakonec stane osudnou. Třebaže Milan Kňažko pracoval s výrazovými prvky velmi minimalisticky, dokázal naprosto přesně vystihnout všechny povahové rysy, rozpoložení své postavy a zároveň ji ponechat určité tajemství. Přesto si ale nemohu odpustit jednu drobnou estetickou výtku. Protože se herec svěřil, že má kladný vztah k češtině a rád se v ní také vyjadřuje, měl by více dbát na dodržování správné výslovnosti krátkého a dlouhého i. V jednom momentu totiž jeho artikulace zásadně pozměnila smysl repliky.

Další slovenskou, nebo lépe řečeno maďarsko-slovenskou, posilou je herečka Ági Gubíková, jež měla ztvárnit citově komplikovanou Almu. Užívám zde minulého času záměrně, neboť původní úmysl ukázat spletitý charakter této postavy se nakonec nepodařilo dostatečně zrealizovat. Gubíková se při načrtávání jednotlivých charakterových tahů nechává až příliš unášet sexuálním puzením své postavy, které nakonec přehlušuje mnohem zajímavější povahové linie. Nejenže Alma z tohoto důvodu v některých okamžicích vystupuje až příliš lacině, ale dává tak příběhu zmatené proporce, jež do dané koncepce vůbec nezapadají a zbytečně ruší. Ačkoli Gubíková spolupracovala se Svobodou již podruhé (poprvé to bylo na dvoudílném televizním filmu Poslední cyklista), tentokrát jeho filmu udělala spíše medvědí službu. Ne vždy a vše je z dovozu záruku kvality…

Trojlístek hlavních postav uzavírá Eva Josefíková coby labilní houslistka Lea. Josefíková si s omezenými vyjadřovacími možnostmi své postavy a hrou na housle poradila na výbornou.

V zádušní oběti na sebe strhávají značnou pozornost také epizodní role, jež jsou na naše poměry velmi kvalitně obsazené. Herci Petr Vaněk, Vilma Cibulková, Adrian Jastraban, Václav Neužil či Kryštof Hádek tak dokázali na malém prostoru přesně vykreslit své postavy a díky tomu také vytvořit potřebnou atmosféru. Po pětileté pauze se před kamerou navíc objevila Klára Trojanová. A přestože bývají dlouhé pauzy pro mnoho hereček a jejich herecký růst devastující, u Trojanové je tomu naopak. Její herectví i tvář velmi příjemně zrají a i díky tomu její scény, ve kterých nemluví a jen existuje, nesou silnou emoci a hloubku.

Televizní film Zádušní oběť disponuje mnoha zajímavými momenty a myšlenkami. Kvůli zalíbení se všem divákům má však také mnoho nešvarů a slabých míst, která jeho hodnotu sráží a dělají z něj průměrnou televizní podívanou. Česká televize by se proto měla přestat zavděčovat mainstreamovému divákovi, který snahu stejně neocení, a scénáře vystavěné pro náročného diváka by v tomto duchu měla také realizovat.

Zádušní oběť
Režie: Jiří Svoboda
Námět a scénáře: Vladimír Körner
Výroba: Česká televize
Hrají: Milan Kňažko, Eva Josefíková, Ági Gubíková, Vilma Cibulková, Klára Trojanová, Petr Vaněk, Tomáš Töpfer, Petr Motloch, Adrian Jastraban, Kajetán Písařovic, Václav Neužil, Kryštof Hádek, Igor Bareš, Václav Jiráček, Viktorie Čermáková, Jan Hájek a další
TV premiéra: 9. dubna 2017
Hodnocení: 73 %

Foto:  www.ceskatelevize.cz