V Karlových Varech se představí Kendži Mizoguči

V Karlových Varech se představí Kendži Mizoguči

Tisk

Mizoguci perexLetošní 52. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (koná se ve dnech 30.6. – 8.7.2017) nabídne průřez tvorbou japonského režiséra KENDŽIHO MIZOGUČIHO (1898-1956). Tento - bohužel až na sklonku svého života - proslavený tvůrce patří mezi osobnosti japonské kultury, které tamní kinematografii zprostředkovaly Evropě, když počátkem 50. let se svými filmy uspěly na prestižních soutěžních přehlídkách, zejména v Benátkách.

 


Mizoguči není prvním Japoncem, kterého Karlovy Vary připomínají: již v minulosti se této pocty dočkal jiný velikán japonského filmu Jasudžiro Ozu. Jednu okolnost mají tito tvůrci společnou - před českým publikem byli téměř dokonale utajeni. Jestliže od Ozua jsme až po mnoha desetiletích spatřili jen jeho nejslavnější dílo Příběh z Tokia, od Mizogučiho se už v 50. letech promítalo ve zdejších kinech historické drama Ukřižovaní milenci. Ovšem režisérovy asi nejzdařilejší položky, Povídky o bledé luně po dešti a Život milostnice Oharu, zprostředkovala teprve Česká televize.


Jestliže Ozu vstoupil do dějin jako autor citlivě vyprávěných rodinných příběhů ze současnosti, Mizogučimu jsou připisována historické témata. Je sice pravda, že právě skrze ně dosáhl mezinárodního věhlasu, avšak povětšinou se zabýval rovněž látkami ze současnosti. Vždyť ze zhruba sta titulů, v mnohých případech nedochovaných, vstoupilo do širšího povědomí až několik posledních děl (převážně historických), podle kterých byl Mizoguči posuzován i jakoby zpětně.

Mizoguci zivot milostnice o-Haru


Přitom se opakovaně se vracel k trudnému údělu žen, smířených nejen s podřízeným, upozaděným postavením v rámci rodiny a jejích mužských představitelů, ale také nejsilněji zasahovaných společenskými pohromami. Upozorňuje, že jejich pokora a (sebe)obětavost se téměř nikdy nedočká ocenění, přesto si - mlčky a s očima sklopenýma - uchovává duchovní sílu i odhodlání nepřízni osudu vzdorovat. A to se týká příběhů současných i těch zasazených do vzdálené minulosti. Zbývá ještě upozornit, že Mizogučiho odkaz přiblížil jiný proslavený japonský mistr Kaneto Šindó, jenž o něm natočil celovečerní dokument, ve Varech rovněž uváděný.


I.
Spatříme desítku zřejmě nejoceňovanějších Mizogučiho snímků, jejichž vznik pokrývá zhruba dvě desetiletí - od poloviny 30. let až po režisérův skon. Svůj poslední film Ulice hanby (1956) Mizoguči zasadil do prostředí nevěstince, aby poukázal, že ani pohoršení, ani odsudky nevyřeší smutný, často tragických osud žen, které zpravidla sociální bezvýchodnost donutila, aby se živily prodáváním vlastního těla.


Reaguje tu v téměř dokumentárním stylu, zbaveném dřívější až kýčařsky melodramatické polohy, na rozporně prosazovaný zákon o zákazu prostituce (výňatky z rozhlasových relací se průběžně celým vyprávěním prolínají), aniž by se uchýlil k jakkoli demagogickým, jednostranně přechýleným postojům. Potlačuje rozhořčení, chce udržet nevzrušivý přístup, prostý jakéhokoli dojetí či zbytnělé romantiky.


Ačkoli převažuje komorní ladění se zvýrazněnými průhledy na četná osobní dilemata a zklamání, sociální aspekt rovněž vystupuje do popředí. Selhávají i rodinná pouta. Nejzřetelněji pak tento akcent vyvstává v samotném závěru, kdy nedávno příšlá mladičká dívka, právě čerstvě nalíčená a oblečená, vyděšeně se choulíc ke stěně domu, očekává svého prvního zákazníka - chudobní rodiče ji prodali do veřejného domu...


Režisér zvolené prostředí nijak nedémonizuje. Bordýlek nazvaný "Sen" je téměř rodinným podnikem, kde navenek vládnou bezmála idylické poměry, zaměstnavatelé dokonce děvčatům půjčují peníze. Zdá se, že většinou mírně již postarší prostitutky (s výstižně rozehranými, svébytnými motivacemi opatřenými portréty) jsou smířeny se svým osudem, i když ve skutečnosti mnohé z nich sní o jiné existenci - o vlastní rodině či aspoň penězích, které by pomohly osamostatnit se.


Oceníme, že Mizoguči upřednostňuje "bezdějový" pohled na všední dny, na banální události a jen pozvolna splétá skutečně konfliktní zápletky, které rozbíjejí dosavadní iluze. Ze světa prodejného sexu není úniku, všechna očekávání postupně selhávají, za pokusy vymanit hrdinky platí rozčarováním či dokonce zdravotní újmou.

Mizoguci povidky-o-blede-lune-po-desti


II.
Nejpřitažlivějšími se zřejmě stanou historická dramata, vesměs natáčená podle oblíbených literárních předloh.


Život milostnice Oharu (1952) se zaměřil na tragický osud ženy, která skončila jako bezprávná prostitutka. Její příběh se odvíjí jako retrospektiva: na začátku přihlížíme vyprávění stařeny, která ve svatyni před Buddhovou sochou vzpomíná na zákruty svého trudného života. Pocházela z bohaté kupecké rodiny a jako mladé děvče pobývala na císařském dvoře v Kjótu. Jenže dopustila se osudného prohřešku: její první velká láska skončí na popravišti a ona sama i s rodinou je vyhnána z paláce. A tehdy začíná její putování, diktované i snahou pomoci zbídačené rodině.


Z otcova příkazu slouží kterémusi bohatci jako souložnice, pak je prodána do veřejného domu, její naděje v lásku čestného muže jsou znovu a znovu zklamávány, okamžiky štěstí jsou příliš krátké, než aby je mohla pořádně vychutnat. Zbavena jiné možnosti obživy a opovrhována klesá stále níž a níž, až do podřadných putyk. Když ji po letech vyhledá její již dospělý s ním, odmítá odejít, protože se považuje za ženu, zkaženou, nehodnou jakéhokoli soucitu.


Mizoguči, nejen v tomto filmu poplatný buddhistické koncepci marnosti a pomíjivosti, se inspiroval předlohou Saikaku Ihary, spisovatele z druhé půle 17.století, který silně akcentoval nespravedlnosti své doby. A režisér toto vyznění ještě posílil. Nikoli náhodou vkládá do úst těžce zkoušené O'Haru marný protest: Vždyť milovat přece není zločinem. Ale hrdinka nese svůj úděl statečně, bez odmlouvání, jakoby s pokorně svěšenou šíjí. Přiblížení historické podmíněnosti dívčina osudu je srozumitelné i pro evropského diváka.


Povídky o bledé luně po dešti (1953) zachycují válkami zbídačenými venkov středověkého Japonska - i touhu dvou smolařských vesnických řemeslníků prosadit se ve "velkém světě", aniž si připouštějí, že své rodiny zanechávají v bídě a existenčním ohrožení. Tentokrát se Mizoguči inspiroval povídkou Akinoriho Uedy, z níž převzal i duchařské zakotvení. Avšak záhrobní přízraky, jejich původ je na první pohled sotva rozeznatelný, neovládá nějaká nenávist či snaha ubližovat, spíše je ovládá touha dopřát si nyní to, co jim za života bylo odepřeno.


Ve Správci Sanšó (1954) pak Mizoguči vypodobnil krušné osudy ludumilné místodržitelské rodiny Taira, která upadla do nemilosti a následně do otroctví a sexuálního područí. Právě ženy - dcera i matka, byť smířené s osudem - zosobňují nezlomnost, nepokoří je ani kruté zacházení, zatímco syn málem podlehne démonické přitažlivosti surového dozorce, od něhož začne přebírat vzorce brutálního chování. Avšak šíření zla je přece jen konečné…


Ostatně právě rodu Taira, jenž ve 12. století prohrál válku a skončil rozdrcený, věnovali japonští filmaři řadu filmů, o jeden z dalších se přičinil i Mizoguči, když se uvolil režírovat výpravnou podívanou Nový příběh rodu Taira (1955), a to dokonce barevně, s dominancí světle červené, žluti a zlatavých pablesků.

Mizoguci Novy probeh rodu taira


Snímek vznikl podle novodobého opracování starého eposu, který zachycuje mocenské boje ve 12. století. Centrální moc byla podlomena a zemí se táhlo bezpráví a zvůle. Šlechta byla arogantní, namyšlená na své výsady, a kastu bojovníků-samurajů, kteří zajištovali její mocenské pozice, považovala za společensky méněcennou. Mizoguči rozehrává dvoustranný konflikt, v němž se ocitá samurajský rod Taira: na jedné straně opovržení a dokonce vražedné intriky ze strany šlechty, na druhé strany útoky bojově zdatných mnichů, jejichž klášterům je zabírána půda. Avšak příběh sám postrádá výrazné akční scény - soustředí se na duševní zmatky mladičkého protagonisty, jenž prožívá krizi identity, když zjistí, že není synem muže, který jej vychovával.


Otčím si na příkaz svého pána vzal jeho těhotnou milenku, navíc přistiženou i s jakýmsi tajemným milencem, jemuž se podařilo prchnout. Mladík prahne po poznání pravdy, a když je mu odepírána, zmítá se v pochybnostech a depresích, než si uvědomí, že důležité je jen to, komu vděčí za svou výchovu. Vyrovná se i s odchodem matky, bývalé povolání tanečnice i dvorské milostnice se ukázalo být silnější než rodinná sounáležitost.


Když jeho náhradní otec zemře, bere hájení samurajské cti jako samozřejmost a vede své věrné do rozhodujícího boje proti mnichům (zažene je skvěle mířenými ranami šípem do posvátných insignií na jejich standartách) a poté pronáší s pohrdavou sebejistotou jakési předsevzetí, že šlechta má svůj čas spočítaný, i když si ještě užívá v zábavách.


Samurajové jsou zde pojati jako nositelé žádoucí mravní vyspělosti, jako základ spořádaně fungující společnosti - a uplyne jen několik let, než právě tento samurajský kodex bude napaden jako nelidský (Harakiri, Vzpoura). Tyto filmy hodnotově doslova převrátí vyznění motivů, které Mizoguči opěvuje.


Mizoguči zajisté straní lidství a soucitu, avšak současně velebí řád, jehož narušení mívá nedozírné následky. Kladné i záporné stránky existence tvoří jakoby jednotu a nemá smysl se jim vzpečovat, ovšem strázně osudu je zapotřebí nést s hlavou vztyčenou a odhodlaně, i kdyby pohasla veškerá naděje. Zájemcům o podrobnější seznámení s režisérovým duchovním obzorem a pojetím jeho filmů mohu jedině doporučit příslušnou stať japanologa Antonína Límana uveřejněnou v knize Mistři japonského filmu (Praha 2012), případně studii Ljubomíra Olivy v otištěnou v časopisu Film a doba (Praha 1979). V českém překladu jsou rovněž dostupné některé předlohy, např. Akinari Ueda: Vyprávění za měsíce a deště (Praha 1971) nebo Ihara Saikaku: Největší rozkošnice (Praha 1967 a 1996).


www.kviff.com/cs/program/katalog-filmu/sekce/

Foto: MFF Karlovy Vary


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Rostislav Kafka: Já píšu a tvořím „sobecky" už jen pro svou radost

Slávek KafkaPsaní se začal věnovat již v dětském věku. Jeho velkou láskou byl také film, a to animovaný. Několik let pracoval ve Filmovém studiu ve Zlíně. Později se věnoval výrobě loutek a po letech se vrátil k psaní. Je autorem básnické sbírky a vydal tři e-knihy. Letos se Rostisla...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Z archivu...

Čtěte také...

Madagaskar: Království lemurů 3D v IMAX

Madagaskar 200Tento 39minutový dokument o tvorech, kteří přežili i dinosaury, měl předpremiéru v pražském Cinema City Flora IMAX ve středu 22.10.2014. Dokument se těšil neobyčejné pozornosti a proto byla předpremiéra naprosto vyprodána. ...


Literatura

Nahlédněte do fungování vlčí smečky

okouzlena vlky 200Okouzlena vlky je název nové knihy Moniky Zelinové. Nese podtitul Jak jsem se stala členkou vlčí smečky a přináší mnoho informací jak o vlcích, tak o autorčině změně života.

 

...

Divadlo

Vršovické divadlo MANA slaví devadesátiny a zve na letní divadelní premiéry

Vrsovicke-divadlo 200Silné milostné příběhy plné emocí: Čapek a Olga a Víra! Láska! Naděje? Ale i česká premiéra černé komedie MASH. To jsou tři atraktivní novinky, které Vršovické divadlo MANA chystá na léto. Scéna, která letos slaví 90. výročí ...

Film

Legendární parta aneb Když zeměkouli ovládneme strachem

legendarni partaDalší americký animovaný film, s málo vtipným názvem Legendární parta, je dílem společnosti UP – DreamWorks. Studio, které stvořilo Shreka a Madagaskar se ...