Jak se zrodila idea nového socialistického člověka

SOC perex Téma 50. let, kdy doopravdy platilo heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“, bylo již zpracováváno mnohokrát, ale teprve v poslední době se začínají objevovat úvahy, tak tato doba vnímala sama sebe, jak byly konstruovány její ideály, jak hodlala přetvářet obyvatelstvo k obrazu svému, respektive k obrazu svých model. Víra náboženská byla nahrazena vírou ideologickou, ostatně je doloženo, že mnozí komunisté zároveň chodívali i do kostela, aniž by na tom viděli něco špatného. Dokonce Ježíš mohl být považován za prvního revolucionáře…

Kniha Denisy Nečasové Nový socialistický člověk (vydalo nakladatelství Host, Brno 2018) podrobně rozebírá, jak se utvářela idea komunismu oddaného jedince, jehož síla neměla spočívat v individualitě, nýbrž v dělném kolektivu, neboť jen správnými myšlenkami propojený dav je skutečnou silou. Není samozřejmě první, kdo si takovou otázku klade. Nedávno vyšla například kniha Víta Schmarce Země lyr a ocele, zkoumající obraz takto upředeného člověka v literatuře i ve filmu. Nečasová se chce dopátrat, jak vyhlížely koncepce tehdejších ideologů a politiků ohledně podoby „nového člověka“, jenž by naplnil požadované intence. Podobnými tendencemi se ostatně vyznačovaly snad všechny totalitářské režimy jakéhokoli zaměření, jak dokládá nedávno vydaný sborník Svůdnost sociálního experimentu.

Je jasné, že idea „nového člověka“ byla nejen u nás zdůrazňována po celou dobu nadvlády komunistické strany, i když se poznenáhlu stala pouhou vyprázdněnou frází, které nejspíš nevěřili ani samotní komunisté, avšak nejvíce žádostivosti vyvolávala v dobách, kdy jednoznačně převažovaly stalinistické koncepce – tj. před 20. sjezdem sovětských komunistů, na němž Chruščov odsoudil Stalinovu politiku. Ostatně podtitul Nečasové knihy zvolené časové rozmezí jasně vymezuje – Československo 1948-1956.

SOC 2

Autorka se sice soustředí na vytčené období, avšak svědomitě zjišťuje i jeho kořeny, vrací se do meziválečného období, k bolševickým snům o rovnosti lidí i pohlaví, v případě nutnosti i násilně prosazované. Dovíme se, že už ve 20. letech zazněly požadavky na ženskou emancipaci (parafrázuji jistě provokativní výrok typu „žena, který se nechá svým manželem vydržovat, se chová jako prostitutka“). A že mnozí lidé hlásící se k levici (tedy nejen k té komunistické) odmítali dosavadní měšťanské rozčlenění rolí ve společnosti – že muž má vydělávat a žena se starat o děti a domácnost.

Kniha je ve svém záběru poněkud zúžena: soustředí na typické, příznačné modely, kdy muž coby nový člověk byl dělníkem, měl nějakou dělnickou profesi, zahrnoval v sobě uvědomělost ať již v podobě zodpovědné pracovitosti (což se projevilo v údernickém soutěžení) nebo v podobě revolucionáře, který nové zřízení směřující ke šťastným komunistickým zítřkům účinně bránil. U ženy se přerod v uvědomělost měl odrazit ve všech jejích náležitostech, které byly vnímány jako nezastupitelné: a to jak v jejím veřejném angažmá coby angažované občanky a pracovnice, tak v rodinném působení v trojjediné úloze hospodyně, manželky i matky. Ostatně toto rozvržení bychom nalezli i v dobovém ztvárnění filmovém, literárním i divadelním jako žádoucí vzor – určitě si vybavíte jedno z ikonických děl oné doby, budovatelskou komedii Dovolená s Andělem (na snímku).

SOC

A konečně se Nečasová věnuje i prvotnímu vzoru všech těchto ideálů, jak je v pojmu „sovětský člověk“ stvořili ruští bolševici. Upozorňuje, že ruská mentalita vyžaduje existenci posvátně vnímaného vládce čnícího nad celou společností a vlastně zosobňujícího její vědomé i podvědomé tužby – a nezáleželo na tom, zda to byl car vládnoucí z boží vůle, vrchní bolševik jakoby pověřený svou stranou nebo nyní třeba Putin, ztělesňující sílu i odhodlanost ruského impéria. Sovětský člověk byl ovšem konstruován jako následováníhodný vzor, vyspělejší než všechny jeho klony v poválečných sovětských satelitech. Nabýval rozměru osvoboditele ze jha válečné (nacistické) poroby a rovněž vystupoval jako nezištný přítel a bratr, od něhož se všichni „noví lidé“ v okolních mohli učit. Zdá se, že v Československu, odjakživa levicově smýšlejícím, padaly tyto požadavky na úrodnější půdu než kdekoli jinde.

Knihu sepsala Nečasová přehledně, s důrazem na vstřícnost vůči čtenáři, prokazuje, že se obeznámila s mnoha důležitými prameny a zdroji informací, ať již pocházejí z tuzemska nebo vyšly v zahraničí. Ostatně v úvodní kapitole podrobně sumarizuje výsledky dosavadních průzkumů, aby poté od zevšeobecňujících postřehů přecházela ke konkrétním zjištěním a detailnějším průhledům. Vhodným doplňkem jsou pak reprodukce dobových plakátů, které dokládají nejen hlásané ideje, ale také bezpodmínečně nutný styl socialistického realismu, jak se projevuje ve výtvarném pojetí. Nový socialistický člověk tak dokládá šalebnou přitažlivost sociálního inženýrství, které mělo přerodit celou společnost a podmínit její souhlas s budováním komunistického konceptu. Avšak musím současně zmínit i nedostatek: Nečasová se věnuje teoretickým konceptům převáděným do každodenní reality, ale bohužel se téměř nic nedovíme o tom, jak sami sebe vnímali ti, kteří nabídnuté možnosti přijali za své a uvěřili jim. To možná někdy příště.

SOC 1