Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Když jsem se v rámci naší redakční výzvy zamyslela nad oblíbenými dětskými knihami, nemusela jsem v paměti lovit dlouho. Ostatně nedávno jsem si jednu knihu koupila domů pro mé budoucí děti. Jednalo se o ruské pohádky se zvířátky od Vladimíra Sutějeva.

Se sestrou jsme hodně rády listovaly encyklopediemi se zvířaty, protože jsme potřebovaly v ZOO znát každé zvíře, ale jinak jsme nedaly dopustit na zahraniční pohádky. Nevím, čím to bylo, evidentně to ani nebyl účel, ale bylo to tak. Já jsem měla nejraději právě ruské pohádky od Vladimíra Sutějeva – naše vydání se zřejmě jmenovalo Malované pohádky a podobně jako další knihy jsme jej předali dál do rodiny. 

V knize byly netradiční příběhy, například o Třech koťátkách, Zvířátka pod hříbkem, Kdo to mňoukl nebo má oblíbená o zázračné hůlce. Té jsem říkala hůlka šikůlka a vždy si na ni vzpomněla v lese, když jsem si vyhlédla nějaký klacík. Tady je krátká ukázka s ponaučením: 

To bylo radosti. „Nebýt tvé zázračné hůlky, už bych asi těžko spatřil svůj domek,“ pravil zajíc.
Ježek se smál: „Na, vezmi si ode mě hůlku na památku, možná, že ti bude někdy dobrá.“
„A ty se obejdeš bez ní?“ strnul zajíc.
„Hůlku vždycky najdu,“ odpověděl ježek, „a její kouzlo je ukryto tady,“ poklepal si na čelo.
Zajíc pochopil: „Máš pravdu: rozhodující není hůlka, ale rozumná hlava a dobré srdce!“ (str. 85)

Další oblíbenou knihou byla Rukavička – kniha malého formátu obsahující ukrajinské pohádky. Základ mají všechny pohádky podobný – i tyto vyprávěly například o řepě nebo Špalíčkovi, ale u mě vedla právě Rukavička. Myška Hrabalka, zajíček Ušáček a další lesní tvorové v ní bydleli a bylo jim chvíli dobře.

Pak jsme měli doma ještě dvoje Francouzské pohádky. Jedny měly pochmurný černobílý obal a já se k nim nedostala ani v dospělosti, protože máma (a ta má vždy pravdu) říkala, že jsou moc smutné, depresivní až morbidní. Za to druhými jsem listovala dost často. Šlo o Francouzské pohádky od Václava Cibulky, které vyšly v Albatrosu v roce 1991. Obálku knihy zdobí velký drak a pohádky byly občas spíše bajkami, hemžilo se to v nich princeznami i kouzelnými tvory a stály za to. Navíc jedna z nich byla o „Krásné Janičcce.“ :-)

Není potom divu, že knihou, která se mi také usadila v srdci, a musela jsem si později koupit do knihovničky, jsou Kroniky Prydainu od Lloyda Alexandra. Jedná se totiž o pohádkové fantasy odehrávající se na pozadí velšských mýtů. Podle mě jen škoda, že tato série pěti knih není více rozšířená a oblíbená.