Aniž bychom si to výrazněji připouštěli, i dnes procházíme množstvím přechodových rituálů - či spíše jejich zástupných náznaků: přestože jsou všudypřítomné, beznadějně už vyšuměly. Zpravidla míváme touhu posunout se někam, kam jsme dosud nemohli: narodíme se, nastupujeme do školky a školy, po maturitě jsme uznáni za „dospělé“, vstupujeme do vztahů krátkodobých i dlouhodobých, vcházíme do zaměstnání (či je opouštíme), pobíráme starobní důchod, eventuálně čekáme na smrt.
Kdysi každý „přechod“ musel být provázen zkouškou, ať již dovednosti (u řemesel) nebo odvahy, schopnosti překonat bolest (což posléze degradovalo ve vojenskou službu), změnu stavu provázely rozličné obřady, vycházející z magického vnímání světa. Tam ostatně z jakoby protilehlé strany spadá i tabu, které naopak zakazovalo určité počínání jako krajně nebezpečné.
Není divu, že takové dění, přítomné nejen u tzv. přírodních národů, ale vlastně v každé rozvinutější civilizaci, přitahovalo pozornost badatelů, jakmile zesílil zájem o současné i minulé obřadnosti. Mezi knihy zakladatelského významu se určitě řadí Přechodové rituály, vydané Arnoldem van Gennepem poprvé již v roce 1909. A jeho průzkumy podněcují i dnes, nedávno jsme na těchto stránkách uveřejnili recenzi čerstvé publikace o katolických přechodových rituálech v českých zemích (ZDE). Jak je vidět, ani značný časový odstup není na škodu, pokud kniha dosáhla objevitelských hodnot.
Van Gennep není sám, kdo v době relativně nedávné vyšel i česky – přidat lze další letité tituly, Frazera a jeho Zlatou ratolest, antropologicky zaměřené pojednání o roli mýtů a náboženství, nebo Le Bonovu stále aktuální Psychologii davu. Přitom obě tyto publikace spatřily světlo světa již v 19. století. Z domácí produkce pak lze přidat třeba Zíbrtovo přiblížení lidových obyčejů (mnohdy též nabývají rozměr přechodového rituálu), dodržovaných hlavně na vesnici. Nejnověji jsme si tuto okolnost mohli uvědomit při televizním uvedení drastického polského dramatu Volyň, kde se vyskytlo vzájemné mlácení cepy coby brutální hra dospívajících mládenců, jakkoli jimi vnímaná jako zábavná.
Van Gennep svou práci (nijak rozsáhlou, má kolem 160 stránek) rozčlenil do několika kapitol, v nichž od klasifikace zkoumaného předmětu, zjištění, kdy se jedná o rituál jednotlivcův a kdy naopak skupinový (či dokonce celospolečenský), přechází k vytyčení a popsání jednotlivých fází, které odrážejí průběh lidského života. Zdůrazňuje, že pro rozčlenění není ani tak důležitá vnější jevová stránka rituálu jako pochopení jeho vnitřního mechanismu. Samostatné kapitoly věnuje těhotenství a porodu, poté narození a dětství, velkou pozornost upře na rituály iniciační (zejména se týkající vstupu mezi „dospělé“), všímá si svatebních obřadů a rovněž pohřebních záležitostí. Mezi svatbou a pohřbem – tedy v párovém soužití, ať již je nazveme manželstvím nebo jakkoli jinak - se pak zacykleně odehrávají rituály související s již zmíněným početím i zrozením, eventuálně fyzickým zánikem. A za každou „změnu stavu“ je nutné přijmout plnou odpovědnost.…
V knize si nalistujeme i obsáhlý spisek odkazů na autorem prostudovanou literaturu, zpravidla pocházející z předminulého věku a do češtiny nikdy nepřeloženou, tudíž u nás obtížně sehnatelnou. S jedinou významnou výjimkou – van Gennep znal výše zmíněnou Frazerovu Zlatou ratolest a nejednou na ni odkazuje. Mohlo být tudíž zohledněno, že vyšla rovněž česky. Čtenář by se tak aspoň dověděl, které konkrétní strany by měl prostudovat, pokud by pocítil touhu šířeji se zabývat inspiračními zdroji.
Překlenout více než století, které od sepsání knihy uplynulo, se pak pokouší doslov, v němž Martin Pehal osvětluje nejen dobový kontext van Gennepovy knihy, která narazila i na nesouhlas (ostatně van Gennep si nikdy nevybudoval univerzitní kariéru), ale také načrtává výsledky, kterých v následných desetiletích dosáhli obdobně zaměření vědci – např. Mircea Eliade, Victor W. Turner, Joseph Campbell, jejichž práce byly přeloženy i do češtiny. Pehal dodává, že ozvuky zasvěcení a cesty „tam i zpět“ pronikly také do umění – v případě filmové tvorby třeba do konceptu již legendární série Hvězdných válek (Star Wars) nebo cyklu s Harrym Potterem, a to jak literárního, tak filmového. Vlastně i přečtení této knihy lze vnímat jako drobný přechodový rituál, neboť před čtenářem otevírá nové obzory, ozřejmí mu situace sice možná žité, ale málokdy uvědomované v jejich skutečném dosahu.
Arnold van Gennep: Přechodové rituály
Přeložila Helena Beguivinová, doslov napsal Martin Pehal
Vydalo nakladatelství Portál, Praha 2018. 223 stran
Hodnocení: 100 %
| < Předchozí | Další > |
|---|
Zuzana Součková je česká spisovatelka, která žije se svým manželem a pejskem v západočeském Stříbře. Těsně před padesátkou se rozhodla začít běhat a psát. Od té doby inspiruje své okolí i čtenáře. Říká o sobě: „V den, kdy jsem pochop...
Pohnutý osud hraběnky Barbory Wrbnové zachytil publicista a fotograf Robert Rohál už ve dvou publikacích. Nyní se však rozhodl napsat scénář k dokumentu, který by měl letos natočit mladý režisér a dokumentarista Jakub Krumpoch.
Harlekýn, to slovo se svůdně převaluje po jazyku a přímo evokuje cosi neuchopitelného, až erotického. A přece, název této knihy má mnohem blíž k násilí, než erotice. Nevěříte? Čtěte směle dál!
Jaká byla devadesátá léta pro generaci dnešních třicátníků? Jak jsme prožívali a vnímali dobu, kdy se naši rodiče opět stali dětmi v prchavém ráji divokého kapitalismu? Ondřej Novotný nám ve své nové divadelní inscenaci představuj...
Leckteré přehlídky, když se nemohly konat v kinech, buď byly zrušeny (např. karlovarský festival) nebo naopak byly přesunuty do virtuálního prostoru. To se týká rovněž festivalu 3KINO, pořádaného letos již po sedmé. Stejně jako v m...