Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Nedávno - 28. října - proběhly oslavy stého výročí vzniku samostatné Československé republiky.  Vyšla řada publikací, některé i výpravné, hojným obrazovým materiálem vyplněné (a tudíž patřičně drahé), které z nejrůznějších hledisek – a také s odlišnými záměry – přibližovaly tuto, z hlediska národních dějin dozajista převratnou událost. V tomto článku se zaměřím na dvě z nich.

I.
Nakladatelství Karolinum přichystalo rozšířené vydání jednosvazkových Dějin českých zemí(poprvé vyšly před deseti lety), k nimž přibyla i anglicky psaná verze, cílená na zahraniční čtenáře. Stručně shrnuto, autoři předložili koncept státního útvaru, který v dějinách Evropy má své pevné místo už od raného středověku a který nejen v okamžicích svého mocenského rozkvětu dokázal účinně hájit právo na svou existenci. Každou kapitolu přitom doplňuje seznam literatury, kterou by si případný zájemce o podrobnější seznámení s daným tématem měl prostudovat. Tak třeba hned v úvodní kapitole nalezneme stručné shrnutí krajinných proměn v průběhu dějin, tedy zjištění, která se v takovýchto souhrnných pojednáních obvykle nevyskytují.

Dvacetičlenný štáb autorů (editory celého díla jsou Jaroslav Pánek a Oldřich Tůma) postupuje chronologicky, od nejstarších předslovanských dob až k současnosti, jmenovitě vstupu do Evropské unie roku 2004. Jednotlivé kapitoly – celkem jich je třiadvacet – zpravidla psali na slovo vzatí odborníci, kteří se ve svém bádání dlouhodobě soustředili na to či ono historické období: např. Dušan Třeštík zpracoval začátky českého státu, František Šmahel dobu husitství, Jaroslav Pánek popsal předbělohorskou habsburskou monarchii (ano, Habsburkové nastoupili na český trůn nikoli po bitvě na Bílé hoře, ale již o století dříve – roku 1526!), Jiří Pernes se věnoval prvním desetiletím komunistické nadvlády atd.

Cenná je snaha rozbíjet či aspoň na pravou míru uvádět rozšířené mýty, mnohdy zneužívané v pozdějších – i současných – politických půtkách. Tak třeba v souvislosti se zánikem Velkomoravské říše se dočteme, že „se státem starých Moravanů zaniklo postupně i moravské etnikum. Dnešní etnika, moravské a také slovenské, vznikla až mnohem později bez přímé návaznosti na tyto staré Moravany.“  A stejně jako dnes už před více než tisíciletí i později se domlouvaly sféry politického vlivu, ale také jejich porušování, pokud se některé ze zúčastněných stran hodilo.
Pisatelé se sice opírají o politické dějiny jako páteřní pojidlo, takže se dovíme, co a v jakém roce vladaři podnikali, jak a kde se válčilo, ale současně se jejich pozornost upíná na úlohu církevního uspořádání, právních systémů nebo peněžnictví i na děje hospodářské, na přesuny majetků, na kulturní a vzdělanostní rozvoj, snaží se přiblížit, jak mohl vyhlížet všední život v minulosti.

Polovina téměř sedmisetstránkové knihy se zabývá novodobými dějinami českého etnika, to znamená od revoluce 1848. Dočteme se zde o zostřujícím se národnostním zápolení mezi Čechy a (českými) Němci, kteří se vlastně nikdy nesmířili se vznikem samostatného československého státu.  Tyto aspekty jsou jakoby vytlačovány z povědomí. Ostatně i dnes občas zazní vzývání rakousko-uherské monarchie jako záruky před pozdějšími excesy, třebaže jsou tím ignorovány hrozby, které za 1. světové války reálně vyvstaly – české země se měly stát součástí sjednocené, ovšem veskrze německé střední Evropy, celá habsburská říše by se tak ještě těsněji přimkla k militaristickému Německu.

Ostatně německy jazyčné obyvatelstvo se o dvě desetiletí ve své většině přimklo k Hitlerovým územním nárokům. V tragických mnichovských dnes roku 1938 se žádný z evropských států nepostavil na stranu ohroženého Československa – s výjimkou Sovětského svazu, od něhož byla nabídka pomoci spíše jen propagandistickou akcí, protože s předválečným Československem neměl žádnou společnou hranici (jak dokládá přiložená mapa) a není jasné, jak by ji realizoval; navíc – po masivních čistkách ve velitelském sboru - na válku ani připravený nebyl, jak ukázaly následné roky.

Některé rysy poválečného vývoje nejsou plně domýšlené? Např. měnová reforma z roku 1953 dozajista tíživě dopadla na společnost, kterou ožebračila (tedy s výjimkou těch, kteří žádné peněžní úspory neměli), avšak nebylo by vhodné položit si otázku, zda masivní inflace, která českou společnost postihla počátkem 90. let záhy po pádu komunistického režimu, neměla v lecčems podobný dopad, i když k oficiálně vyhlášené měnové reformě nedošlo?

Dějiny českých zemí mají i cennou obrazovou výzdobu – reprodukce rytin i fotografií zpřítomňují rozličné reálie i osobnosti. Důležité jsou rovněž mapové přílohy: zprostředkovávají měnící se rozlohu českého státu od časů Sámovy říše přes Velkou Moravu, přemyslovské, lucemburské i habsburské državy až k samostatným útvarům za posledních sto let. A pominout bychom neměli ani otisk Klaudyánovy mapy na obálce knihy – letos uplynulo rovných pět století od vzniku první tištěné mapy Čech. Při bedlivějším pohledu snadno zjistíme, že mapa je stranově převrácená: takže Przibram, Piesek i Krumlow bychom museli hledat v její horní části…

II.
Druhá „výroční“ publikace se nazývá Československo. Dějiny státu a vydalo ji nakladatelství Libri. Jindřich Dejmek, jenž se podílel na většině z deseti kapitol, přiblížil i kořeny moderní česko(slovenské) státnosti, jak se utvářely už v posledních desetiletích existence rakousko-uherské monarchie a samozřejmě za první světové války. Na rozdíl od první zmiňované knihy se tato důsledně věnuje oběma národům, českému i slovenskému. Přičemž ten slovenský, jakkoli jazykově příbuzný, zůstával odtržený od českého prostředí, protože byl vždy součástí Uherska, navíc vystaven hrozbě pomaďarštění. Ve společné republice bylo slovenské území (nemluvě o Podkarpatské Rusi) méně vyspělé hospodářsky i politicky. Koncepce jednoho „československého“ národa, se kterou samostatný stát vznikal, však nebyla dlouhodobě udržitelná.

Časově zúžené zaměření devítisetstránkové knihy dovolilo, aby se podrobněji a v obšírnějších náčrtech zaměřila na probírané dění. Větší důraz je položen na hospodářský vývoj, nechybějí ani upozornění na důležité programové stati či novinové texty, pokud se ve sledovaném období objevovaly. Podobně jako v předešlé knize také zde padne upozornění, že Rakousko-Uhersko, pokud by i po válce zůstalo zachováno, stěží zaručí příznivý vývoj: „i pouhá myšlenka na případnou federalizaci narážela na odpor většiny předlitavských – tedy „alpských“ i „sudetských“ Němců, tak Maďarů v Uhersku“.

Jak již jsem zmínil u předešlé knihy, čeští Němci se nikdy nesmířili se vznikem samostatné republiky: ve volbách 1935 bezmála zvítězila Sudetoněmecká strana, netající se příchylností k nacistickému Německu. Prezident Beneš tehdy jednoznačně odmítl řešení česko-německého vztahu formou autonomie či federace, které označil za tendence, které vycházely z uplatnění zásad fašistických, totalitních anebo komunistických. Zřetelně se tudíž vymezuje proti případným zahraničním vlivům či tlakům.

To ostatně platilo i pro poměry na Podkarpatské Rusi, kde požadavek autonomie podporovaly polská i maďarská diplomacie, vůči Československu zaujímající spíše konfrontační, nepřátelská stanoviska. Však také hned po mnichovském diktátu (1938), pod jehož tlakem ČSR přišla o rozsáhlá území osídlená německým obyvatelstvem, se Polsko a Maďarsko zmocňují těch oblastí, na které si tyto autoritářské státy odjakživa činily nárok. Ze Slovenska musely navíc odejít desetitisíce českých úředníků a vojáků. Slovenské obyvatelstvo prý tehdy uvěřilo, že protidemokratická opatření vládního režimu a xenofobní útoky proti domnělým nepřátelům, kteří měli zavinit veškeré tamní nesnáze, se dějí v jeho prospěch.

Polovina knihy pojednává o dění po roce 1945, dovedeném až do současnosti. Vyprávění uzavírá zmínka o Andreji Babišovi, jenž na podzim minulého roku s převahou zvítězil v parlamentních volbách (a jeho „demokratičtí“ protivníci se zděsili, když zjistili, že nejsou schopni jej odstavit, protože ani při součtu všech svých hlasů ho nepřečíslí). Úplně poslední kapitola se týká již samostatného Slovenska: ta naopak už nestihla začlenit úkladné zavraždění novináře Kuciaka a jeho přítelkyně, které mohutně rozbouřilo tamní politickou scénu.

I tato kniha obsahuje cenný obrazový materiál, zejména portréty důležitých politiků. Připojeno je několik tabulek (třeba s výsledky voleb), dále nalezneme obsáhlé seznamy, ať již pramenů či použité literatury; knihu uzavírá stručné anglické resumé. Povšimněme si dále, nakolik toto dílo, na jehož vydání finančně přispěl i Historický ústav, prozrazuje, že by případně mohlo být využito i jako učebnice – přehledně strukturovaný výklad událostí spjatých s česko(slovenskou) státností má navíc tu přednost, že zahrnuje oba národy a souběžné sledování událostí v nich, což většina obdobně zaměřených prací pomíjí.

Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv: Dějiny českých zemí
Vydalo nakladatelství Karolinum, Praha 2018. 676 stran
Hodnocení: 100 %

Jindřich Dejmek a kolektiv: Československo. Dějiny státu
Vydalo nakladatelství Libri, Praha 2018. 952 stran
Hodnocení: 100 %