Je rok 1918 a celý svět zrovna oslavuje příměří. Mnozí to berou jako příslib míru, jiní jsou celkem skeptičtí. Právě hlavní hrdina kapitán Ján Garaja je jedním z těchto skeptiků. Zpráva o příměří jej zastihne v Itálii, ale on radost ostatních nesdílí. Říká, že ačkoliv je vyhráno, teď začne důležitější úkol, a to vybudovat novou republiku z toho, co zbylo po válce z monarchie. A to dle něj nemůžeme brát na lehkou váhu.
Prostřednictvím hlavních hrdinů se dozvídáme nejen o fungování armády, ale také o celkové situaci té doby očima obyčejných lidí. Jedni říkají, že by se republika měla budovat na volném trhu, na kapitálu a osobním vlastnictví. Další – mezi nimi i Garaja – tvrdí opak a staví se na stranu socialismu - tedy, že by se k věcem mělo přistupovat rovným dílem a všichni by měli dostat stejně, teprve pak podle něj bude mít společnost spravedlivé základy. Toto zařízení se mu líbilo na vojně, každý si byl roven a oslovovali se mezi sebou navzájem bratře.
Kromě politických situací tu sledujeme i osobní život Garajův a jeho bratrů. Garaja stejně jako ostatní přemýšlí, jak bude pro něj vypadat život po válce. Nejvíce mu záleží na vztahu s Věrkou, který navázal před válkou, a neví, jestli bude pokračovat i po ní. Rozhodl se jí celou válku nenapsat, kdyby náhodou padl, teď neví, jestli to bylo moudré rozhodnutí. Obává se, že Věrka na něj nepočká, protože si nic neslíbili. Další mají problém se uplatnit v životě po skončení války. Někteří v armádě zůstávají, ale většinou zvažují, co dělat dále.
Garaja se rozhodne z armády odejít, ale nakonec se k ní stejně vrátí. A to kvůli bojům na Slovensku, kdy bojovali s Maďarskou republikou, aby bylo Slovensko přiděleno k Česku. Jinak by se stalo součástí Maďarské republiky a v té době panoval mezi maďarským lidem i takový názor, že Slováci jsou jako národ nijaký a jen díky Maďarsku mohou být silným národem. A tak se stává znovu legionářem. I když, jak je v knize vysvětleno, tohle oslovení nemá rád.
Legionáři jsou totiž příslušníci cizinecké legie a ta nemá zrovna dobrou pověst. Většinou ji tvoří lidé, kteří za sebou nemají zrovna bezúhonnou minulost a legie je pro ně někdy jen jinou variantou, místo vězení. A sám Garaja tvrdí, že vstoupil do armády, a ne do legie. Ovšem jednou už byli takto pojmenování a mezi lidmi se toto pojmenování vžilo, tak i on ví, že s tím mnoho nezmůže. Ať legionář nebo ne, je rozhodnutý bojovat za správnou věc.
O autorovi:
Jeroným Holeček byl do první světové války odveden v březnu 1915 a v červnu 1916 padl do ruského zajetí. V říjnu 1916 vstoupil v Oděse do srbské armády, se kterou v létě 1917 odjel na Soluňskou frontu. Na jaře 1918 byl poslán k čs. vojsku ve Francii, a odtud na podzim téhož roku do Itálie. Spolu s 35. čs. střeleckým plukem se vrátil domů a podílel se na zajištění Slovenska, během bojů s Maďarskou republikou. Na jaře 1919 projevil odvahu a velitelské schopnosti a byl vyznamenán Čs. Válečným křížem. V Čs. armádě sloužil do roku 1925 a dosáhl hodnosti major generálního štábu, poté až do smrti pracoval jako novinář, redaktor a spisovatel.
Ukázka z knihy:
U roty onoho odpoledne se mnoho práce nenadělalo. Zpráva o příměří byla oficiálně potvrzena a cyklista z velitelství s tím byl za rotami zvláště vyslán. Všichni jsme byli přesvědčeni, že když je válce konec, především se musí stát něco s námi. Patrně nás bude použito k obsazení území, které po kapitulaci Rakousko-Uherska bude ještě zabráno, aby se spojencům bezpečněji vyjednávalo o mír. A což kdyby nás poslali do Francie? Tam s Bošem ta patálie ještě není u konce. Na francouzský fort se svým výcvikem byli bychom trochu krátcí. Ale snad to bude přece jen mít rychlejší spád. Nejlépe by bylo, kdyby nás poslali, směrem domů, směrem na Prahu – třeba pěšourem. Takové a podobné myšlenky nás napadaly a vykládali jsme si je velmi horlivě. Výsledek byl, že celý pluk, byl už jednou nohou na cestě. Jen rozkaz k odchodu dostat. V Sossau jsem využíval postavení, které jsem měl jako šéf jídelny. Nechodil jsem ráno k rotě na tělocvičnou půlhodinku a za rotou jsem chodil schválně tak pozdě, abych s ní nemusel do terénu cupat, nýbrž se za ní dostal na vlastní pěst. Na tyhle podzimní samotářské procházky si velmi rád vzpomínám. Patřil jsem chvíli sám sobě a nebyl jsem jen součástkou našeho vojenského organismu.
Název: Návrat
Autor: Jeroným Holeček
Žánr: beletrie
Vydáno: 2019
Stran: 466
Vydalo nakladatelství: Nakladatelství Epocha s.r.o.
Hodnocení: 95 %
Foto: Lenka Kališová
| < Předchozí | Další > |
|---|
Několik zvídavých otázek jsme položili mladému básníkovi Michalu Talo, který je autorem originální a osobité poezie skrývající se ve sbírkách Perly sviním, Jinak řečeno a Rok vepře
Jan Blažej Santini-Aichel byl významný český architekt italského původu. Proslavil se svým jedinečným stylem, který je známý jako barokní gotika. Narodil se 3. února 1677 v Praze a zemřel 7. prosince 1723 tamtéž; bylo mu 46 let.
Málokterá básnická kniha na sebe poutá v poslední době tolik pozornosti jako triptych Dokumenty Kamila Boušky (doprovozený ilustracemi Jana Turnera). Svůj podíl na tom má i nominace na cenu Magnesia Litera, nicméně soubor rezonoval ještě dlouho p...
V tomto týdnu se měly rozeběhnout Letní shakespearovské slavnosti na všech svých scénách v Česku a na Slovensku. Překotná rozhodnutí v Moravskoslezském kraji však aktuálně ostravskou část zastavily, další vývo...
Komedie Což takhle dát si špenát vznikla v roce 1977 a od té doby patří mezi nejlepší filmy, které se u nás vůbec kdy podařilo natočit. Velmi vhodně navržené hlavní postavy, které se dostávají vinou stroje na omlazování do rů...