Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Historiky odjakživa přitahovala druhá půle 18. století, kdy se zvolna prosazovalo národní obrození – po dlouhé průrvě zaviněné bělohorskou katastrofou. Výklady se různily, mnohdy vycházely z právě vládnoucí ideologie. Reprezentativní syntézu dosavadního bádání překládá historička Daniela Tinková (*1973) v rozsáhlé práci OSVÍCENSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH, rozvržené do tří objemných svazků.

O prvním jsme před dvěma lety psali ZDE. Nyní vychází prostřední svazek Osvícenství v českých zemích doplněný podtitulem Formování veřejnosti a informační revoluce (1740-1792). Jak už z názvu vyplývá, autorka zachycuje dění ovlivňované vládou hned tří panovníků – jak Marie Terezie, tak jejích dětí Josefa a Leopolda. Marii Terezii – i díky nedávnému životopisnému televiznímu seriálu o ní – si vybavíme jako ušlechtilou paní provázenou vojenskými nezdary, Josefa II. vnímáme jako dílem směšného uměnímilovného diletanta (ve filmu Amadeus), dílem jako urputného poněmčovatele (proto byly po vzniku samostatné republiky strhávány jeho sochy), i když svými horečně vyhlašovanými státnickými rozhodnutími zásadně ovlivnil dějiny habsburského soustátí i osudy jednotlivých etnik v něm. Konečně Leopold II., jehož si vybavíme hlavně díky pražské korunovaci, jak ji velkolepě rekonstruoval seriál F. L. Věk, vládl pouhé dva roky, takže své politické ani hospodářské vize nestihl uskutečnit.

Odkaz osvícenství

Tinková vytyčuje tři základní osy společenských proměn, které se vzájemně proplétají, zdůrazňujíc, že iniciativa pocházela z nejvyšších míst, takže změny byly vlastně nařízeny. (Tím se poměry u nás výrazně liší dejme domu od situace ve Franci, kde se osvícenské ideály šířily jakoby „zespoda“.) Ne vždy se zaváděná opatření setkala s pochopením, církevní struktury stejně jako movitá aristokracie sotva plesaly nadšením při pomyšlení, jak se dosavadní jistoty drolí, nahrazovány odlišným státoprávním uspořádáním.

Císař Josef II. jako oráč

Autorka vytyčuje několikeré zásahy státu zosobněného panovníkem. Jednak zdůrazní, že ve vztahu mezi vrchnosti a poddanými je zásadní zrušení nevolnictví (záměr zrušit i robotu neprošel, na to se muselo čekat až do bouřlivého roku 1848). Monopol katolického náboženství jako jediné přípustné víry zrušil toleranční patent, i když povolil jen některá vyznání (takže lze spekulovat, jak to dopadalo s těmi prozatím nepovolenými, případně třeba s deistickým či dokonce ateistickým smýšlením). A konečně se dotýká zavedení povinné školní docházky, vymanění vysokých škol z područí církve, případně omezení cenzury, což vedlo k snazšímu šíření informací (i když ani to nebylo bezbřehé, jak dokládají např. odmítavé postoje ke zveřejňování zvěstí o proklamacích či teroru francouzské revoluce).

První generace vzdělanců

Uvolňující se společenské poměry daly vyrůst první generaci vědců, spisovatelů, novinářů, hudebníků, divadelníků – zvažovala se životaschopnost češtiny (v německy psaných studiích), kriticky se zkoumala slavná díla o české minulosti (jmenovitě Hájkova kronika). Dovíme se leccos podnětného o jazykovém rozvržení: vzdělanci se dorozumívali latinsky, společenské elity francouzsky, v úředním styku se prosazovala němčina a konečně obyčejní lidé mluvili rodným jazykem (a jeho dialekty), ať jím byla čeština, němčina, polština nebo jidiš – tím autorka přesahuje předchozí výklady, často zúžené jen na českou entitu.

Náhled do knihy

Tinková píše přehledně, dokáže vybudit čtenářův zájem, její styl není suchopárný – vlastně čtenáře vybízí, aby se jako by účastnil napínavého pátrání po událostech a osobnostech, o nichž si mnohdy pamatuje jen několik zjednodušujících tezí. Už z množství citací i soupisu prostudované literatury vyplývá péče celému projektu věnovaná. Přitom se pisatelka netváří, že by objevovala dosud netušené údaje, spíše se snaží zvažovat jejich kontext, zasazuje je do širokého rámce dobového dění.

Nevynechá ani názory a zjištění svých předchůdců, vlastně se snaží dopídit i toho, jak samotní obrozenci mohli vnímat svou dobu a své poslání. Až bude dokončen i třetí díl, nejen odborná veřejnost získá zásadní publikaci o kořenech, z nichž vyrůstala novodobá národní historie, o hmotných i duchovních proměnách celého středoevropského prostoru.

Daniela Tinková: Osvícenství v českých zemích: Formování veřejnosti a informační revoluce (1740-1792)
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny (NLN), Praha 2024. 868 stran

Hodnocení: 100 %

Foto: kniha

www.nln.cz/knihy/osvicenstvi-v-ceskych-zemich-ii-formovani-verejnosti-a-informacni-revoluce-1740-1792/