Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Lucie Hlavinková se narodila a celý život žije v Brně. Studovala historii a religionistiku na FF MU. Věnuje se výuce, překladům a psaní. Dlouhá léta psala „do šuplíku“, až v roce 2016 zvítězila v literární soutěži nakladatelství Albatros s knihou pro děti s názvem Projekt pes (ten můj), která se dočkala několika pokračování. U knížek pro děti zůstala a navázala neméně úspěšnou sérií Sesterstvo. První kniha pro dospělé s názvem Sestry Foxovy, životopisný historický román o zakladatelkách spiritismu, autorce vyšla v roce 2017. O dva roky později vydala v nakladatelství Motto historický román s detektivní zápletkou Apatykář a román o osudech slavného salonu v 50. letech Kdo šije u Podolské? Jejím posledním počinem je kniha Svátek hada.

Na úvod se zeptám, jak se máte a jak se těšíte na blížící se prázdniny a letní období?

Děkuji srdečně za optání, mám se dobře a doufám, že vy také! Na letní období se moc těším, přestože v posledních letech bývá už moc velké horko, což nemám úplně ráda, pořád mám letní měsíce spojené s pocitem prázdnin a volnosti (i když v dospělém věku už to dávno není pravda). Ale zatímco v dětství mi dva měsíce prázdnin připadaly jako úplně nekonečné, teď bohužel utečou až moc rychle…

Náš web magazín pro vás není neznámý, byla jste patronkou naší literární soutěže i nám přispěla několika texty. V rozhovoru jste tehdy přiznala, že k vám témata přicházejí sama, tak jak to bylo se Svátkem hada?

Téma Svátku hada ke mně skutečně přišlo samo, ale ne úplnou náhodou. Můj tatínek má kamaráda, pana Jiřího Hečku, který odjakživa vyprávěl úplně neuvěřitelné historky ze života svého otce, Michala Hečky. Když si pak přečetl moji knihu Apatykář, napadlo ho, že bych se mohla ujmout literárního zpracování tohoto životního příběhu, zeptal se mého táty, a tak jsme se domluvili, že si vyprávění vyslechnu.

Váhala jste nad tím, zpracovat příběh Michala Hečky nebo jste byla hned rozhodnutá se do něj pustit?

Váhala jsem. I ten nejvíc zajímavý životní příběh nemusí být vůbec vhodný k literárnímu zpracování. Myslím, že rozhodlo, když jsem na návštěvě u Hečků slyšela vnuka, jak říká, že dědeček je něco jako James Bond Východu. To mě moc pobavilo a když jsem si vyprávění poslechla, bylo jasné, že je to velmi dobrý materiál, se kterým se dá dál pracovat.

Uvádíte, že jeho linka je volně inspirovaná jeho životem. Jak moc je složité pohybovat se na hraně reality a fikce?

Reálný životní příběh tvoří něco jako rámec. Většina popisovaných událostí se opravdu stala, ale co si kdo myslel a co říkal, jaké bylo prožívání lidí, to je samozřejmě už mým dílem.

Měla jste od Jiřího Hečky úplně volnou ruku, nebo s vámi například konzultoval výsledek?

Rodina pana Hečky mi dala jeho příběh zcela volně k dispozici, důvěřovali mi a já jsem jim za to vděčná. Upozorňovala jsem je, že v knize stvořím literární postavu, která bude tímto příběhem jen inspirovaná, že tam bude hodně odlišností, ale s tím byli srozuměni. Byla jsem samozřejmě napjatá, jak přijmou hotový text a když mi pan Hečka ml. řekl, že byl dojatý, a že se mu kniha velmi líbí, měla jsem z toho velkou radost.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do příběhu inspirovaného skutečným vyprávěním

Jak se vám psalo zrovna o Podkarpatské Rusi? Bylo to v něčem jiné nebo třeba obtížnější?

Bylo celkem obtížné vyhledávat prameny, je to poměrně opomíjený kus naší historie, dokonce se obávám, že hodně mladých lidí ani neví, že Podkarpatská Rus byla nějakou dobu částí našeho státu. Nastudovat historické pozadí bylo docela těžké, ještě těžší pak vyhledávat reálie. Hodně jsem měla z ústního vyprávění, ale vše bylo potřeba potvrdit a ujasnit. Ale mě zrovna tato část mé práce hodně baví, je to trochu detektivní pátrání.

Bylo něco, co vás při práci překvapilo nebo šokovalo? Nějaká pro vás nová informace, která vás zasáhla?

Šokující pro mě byl počet mladých Rusínů, kteří uvěřili propagandě, a aby se vyhnuli narukování do maďarské armády, kterou nenáviděli, vypravili se přes hranice Sovětského svazu, kde byli všichni okamžitě bez výjimky zatčeni a posláni do gulagů. Byly jich tisíce a zpět se vrátil jen zlomek. Další šokující informace byly zcela malicherné důvody, kdy opravdu stačila jedna věta a člověk byl odsouzen do gulagu, a to ještě měl štěstí, že nebyl rovnou zastřelen, což se týkalo i našich občanů.

Moc se mi líbilo, jak jste do knihy zapracovala motiv hada. Co se vám vybaví, když se řekne slovo had?

Já mám ráda všechna zvířata, k hadům cítím respekt, někteří z nich jsou velmi krásní. Za mazlíčka bych ho sice nechtěla, ale určitě se jich neštítím a nemám ani žádnou fobii. Neprávem se hadi ocitají v příslovích, a ne zrovna lichotivých přirovnáních, přitom se řídí jen zákony přírody, nelze na ně uplatňovat nějaká lidská morální měřítka.

Více o knize najdete v naší recenzi: Svátek hada vás přenese nejenom do Podkarpatské Rusi

V závěru knihy se nachází spousta literárních zdrojů a podle recenzí je tomu tak i u ostatních děl. Zajímalo by mě, zda do nich „chodíte“ pro konkrétní informace, nebo si je načítáte, abyste měla přehled?

Nejdřív si literaturu a prameny přečtu a dělám si výpisky, abych měla přehled, o čem se kde píše. Pak se do nich průběžně vracím, ověřuji, používám je jako pracovní nástroj. Bez pramenů a literatury bych vůbec nemohla psát, je to moje ověřená metoda.

Co vás nejvíce baví a fascinuje na psaní knih s historickou tématikou? Má na to nějaký vliv, že máte historii vystudovanou?

Určitě má vliv, že jsem historii vystudovala. V dějinách je spousta příběhů, spousta z nich ještě nebyla odvyprávěna nebo je známe jen očima vítězů či lidí z vrcholu společenského žebříčku. Mě baví nahlížet do historie z pohledu obyčejných lidí, ono se to vyprávění pak jeví někdy docela jinak. A pořád platí, že historie se mění, ale lidé jsou pořád stejní.

A jaké knihy čtete vy sama? Saháte právě po takovém typu literatury? A máte pro naše čtenáře nějaké doporučení?

Já čtu úplně všechno, opravdu doslova všechny žánry. Od společenských a historických románů po sci-fi a fantasy. V poslední době mě doslova uchvátila trilogie Problém tří těles. Existuje i filmové zpracování, ale knihy jsou naprosto skvělé, líbí se i těm, kteří sci-fi rádi nemají, takže můžu doporučit.

Na závěr se zeptám, jaké máte další literární plány. Bude nějaká další kniha?

Právě píšu další historický román pro dospělé, odehrávající se u nás v 50. letech. Pracovní název je Gottwaldova mumie, ale u něho určitě nezůstane – děj se odehrává v Mauzoleu, kde byl vystavený nabalzamovaný prezident Gottwald až do roku 1962, hlavní postavou bude jedna z uklízeček, kterých tam bylo plno, denně se tam muselo neskutečně pečlivě uklízet, nikde nesmělo být ani smítko. Celé to byl velmi bizarní podnik, což mě inspirovalo k vystavění příběhu z té doby.

Děkuji moc za rozhovor.

Zdroj foto: Jaroslav Fikota