Dějiny s přesahy

Historiografie perex Také do uvažování o dějinách vystupují další obohacující a rozšiřující doplnění, vstupují sem další vědní discipliny, aby skrze své postupy a témata pohlédly na dávné i nedávné události, aby jim vtiskly další rozměr. Přesně takový záměr vstupuje do sborníku HISTORIOGRAFIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA PAMĚTI.

Od někdejšího kronikářského či „objektivně“ popisného přístupu přibyly nové vklady, ať již politické a ideologické (stačí připomenout dlouho závazný marx-leninismus), metodologické (např. v souvislosti se školou Análů) nebo tematické (např. zřetel k hospodářskému pozadí nebo mentalitě), měnilo se zacílení, od nejvyšších vrstev, jejichž skutky jsou nejlépe doloženy, třeba k zájmu o vrstvy nejnižší, chudinské či poddané, které ve své době zůstávaly takříkajíc pod rozlišovací schopností tehdejších pisatelů.

Výklad dějin i současnosti jako názorové kolbiště

Kniha, kterou přichystalo nakladatelství Argo, se skládá ze čtrnácti různorodých přípěvků (ponejvíce zhruba dvacetistránkových), které se zpravidla věnují jednotlivostem, konkrétnostem, určitým omezeným výsekům se širší materie – můžeme je přirovnat k dílkům pestrobarevné mozaiky. Propojení historie a sociologie je sice starého data, ale jejich cesty se stále více rozcházely, než se opět vyskytly pokusy je vzájemně propojit. Díky sociologii si historici uvědomili, že i společenské jevy v minulosti lze vnímat (mimo jiné) jako sociálně konstruované. A politika paměti vychází z toho, co z prožitých zkušeností nebo výkladů, s nimiž jsme se ztotožnili, zakotvilo v našem vnímání jako svého druhu klíč k výkladu těchto poznatků.

Historiografie 1

Editoři Adéla Gjuričová, Martin Nodl a Vladimír Urbánek probíranou publikaci rozčlenili do dvou rozsáhlých oddílů – první se nazývá Sociologie náboženství, symbolická centra a historická paměť, druhý zkoumá vazby mezi historickou sociologií a dějinami dějepisectví. Zařazené studie, často se obracející k ryze současným jevům, se vyznačují nepodbízivou čtivostí, logickou strukturou výkladu opřeného o znalost archivních pramenů. Mnohdy si však uvědomíme, že se jedná o pouhou črtu (možná spadající do hypotetického širšího pojednání). Mám na mysli třeba stať o setrvávání krále Přemysla Otakara II. v české historické paměti, průzkum, jak se úřední i policejní dohled odrážely v cestopisech z přelomu 18. a 19. století nebo dvojici studií o T. G. Masarykovi.

Náboženská víra věc soukromá nebo všemu nadřazená?

Z textů podrobněji upozorním hlavně na ty, které mě osobně zaujaly. Patří mezi ně třeba stať o mizení křesťanství z (evropské) společnosti. Od okamžiku, kdy se náboženské přesvědčení – ve zdejších končinách najmě křesťanství – proměnilo v soukromou záležitost překrytou sekulárním státem, se otázka víry stává pouhou nezávaznou podružností. Trvání na některých tradičních prvcích věrouky vysloužilo věřícím obvinění, že jim vzdorují novým modlám takzvaného pokrokářství.

Ale článek již nedopovídá, že se islám, jenž si bezvýhradně podmanil mysl tařka všech migrantů zaplavujících západní Evropu, stává agresivním světonázorem, který si nárokuje, aby se mu vše „světské“ podřídilo. Je to situace notně obskurní: když z někdejších komunistických zemí prchaly davy lidí, sotva by někoho z nich napadlo nadále prosazovat ideje komunismu coby jediný existenční model…

Dějiny je třeba dekonolizovat!

Další ze vzrušujících článků, která se dotýkají záležitostí veskrze současných (ale přitom nahlížených s jakousi historizující optikou), vychází z jednoho amerického eseje, jehož autor se znepokojením zjišťuje, že historické bádání se smrsklo na taková žádoucí témata jako „sociální spravedlnost“, že vzniká dojem, jako kdyby neexistovalo nic jiného nežli „rasa, tender, sexualita, nacionalismu a kapitalismus“, samozřejmě ve výkladech odsuzujících utlačovatelské projevy bělošské – a přirozeně falokratické – civilizace. Po několika dnech následovala autorova omluva, že lituje, pokud se dotkl svých kolegů, počítaje v to i kolegyně…

Historiografie 2

Spory o výklady novodobé historie postihly také český (československý) kontext, kde se vynořily polemiky ohledně hodnocení „reálného socialismu“ 1948-1989, které sahaly ještě hlouběji do národní minulosti. I tu je zapotřebí odkolonizovat! Stačí si připomenout výstavu o českém cestovateli Emilu Holubovi, jehož počínání bylo dozajista kolonizátorské. Ostatně i sebezpytná kniha Patrika Bangy, který situaci „být Romem“ popsal se všemi protiklady, si vysloužila odsudek proromských aktivistů, že se prý také přidržuje kolonizačních vzorců. Přebírání západního pokrokářství, spjatého (nejen) s tamními univerzitami, se vyznačuje myšlenkovým nihilismem, neboť překonanou tezi o třídním boji jako záruce pokroku nahradila jiná dogmatická doktrina stejně pošetilá.

Historiografie