Knihy nakladatelství Argo vás poučí, jak si žili naši předkové

Argo knihy 200 Teprve na sklonku dubna nakladatelství Argo vydalo tři publikace, které připravilo už v loňském roce (mají ostatně vročení 2012) a které se shodně věnují domácím dějinám, ať již nejstarším z dob úsvitu českého státu (Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek) nebo společenským proměnám na přelomu 18. a 19. století (Francouzský švindl svobody; Zákeřná mefitis).

První ze zmíněných publikací napsal poněkud ztěžkle Tomáš Petráček a zkoumá v ní, jaké sociálně-ekonomické poměry v raně přemyslovských Čechách (od 10. do 12. století) panovaly. Jak to bylo s otroctvím a s nevolnictvím? Písemných dokladů - a to včetně legend a kronik - se totiž dochovalo pomálu a navíc s ne vždy srozumitelnými či jasně definovatelnými latinskými výrazy. Zůstává totiž otevřené, jaký stav tyto termíny, někdy pocházející až z antiky (například "servus" neboli otrok), vlastně zachycují.

Středobodem Petráčkových úvah se stávají darovatelní, osobně nesvobodní lidé, ať již jejich osud určovala světská či církevní vrchnost, ale věnuje se rovněž problematice formálně svobodných sedláků, podřízených jedině panovníkovi. Občas dovoluje nahlédnout do mentality oněch dob: zmiňuje třeba lidumilný počin svatého Václava, jenž přikázal vykupovat v Praze prodávané otroky a křtít je; záhy ovšem pochopíme, že mu šlo toliko o jejich spásu duchovní, nikoli tělesnou, protože odjinud se dovídáme, že otroky (zjevně již pokřtěné) daroval kterýmsi klerikům. Fyzická práce sloužící k obživě byla tehdy i později vnímána jako poddanský úděl, neslučitelný se svobodným postavením, neřku-li urozeností.

Petráček rozčlenil svou práci do několika kapitol. Nejprve shrnuje dosavadní bádání od Palackého po současnost, poté zkoumá jednotlivé atributy raně středověké společnosti a končí cennou přílohou, která komentuje důležité dobové prameny, najmě darovací listiny, jak je shrnula Friedrichova edice Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Otázku darovatelných lidí prověřuje i v kronikách, vedle všeobecně známé Kosmovy zmiňuje také letopisy Vincenciovy a Jarlochovy, které se Argo rovněž chystá vydat.

Vzniklo tak pojednání výsostně odborné, čtenářsky trochu odtažité, které sotva přiblíží raný středověk s touž vervou a názorností, jak se to podařilo Smetánkově poutavé rekonstrukci rolnického života v Legendě o Ostojovi. A navíc se můžeme ptát, zda navržené pojetí raného středověku je skutečně - vzhledem k omezené vypovídací hodnotě pramenů, jakkoli obohacených poznatky z Polska - jediné možné.

Argo knihy Nevolnici

Sborník nazvaný Francouzský švindl svobody postihuje v deseti studiích dopad událostí z revoluční Francie na dění v českých zemích, tehdy součásti rakouského mocnářství. Jednotlivé texty, rozebírající poměry na přelomu 18. a 19. století, se dotýkají jak cenzurních opatření či přímo policejního dohledu nad podezíranými osobami, tak smýšlení obyvatelstva. Dovíme se, že oficiální stanoviska byla samozřejmě veskrze odmítavá - zvláště pak po popravě panovnického páru, avšak protirevoluční smýšlení bylo rozšířené i ve venkovských vrstvách.

Postava vladaře byla totiž vnímaná jako v zásadě nedotknutelná, posvátná, svým způsobem jako poslední instance, na níž se i vzbouřenci, jak to známe z tuzemských selských povstání, s důvěrou obraceli. Ostatně vyskytly se pokusy vést paralelu mezi osudem popraveného krále Ludvíka XVI. a samotného Ježíše, a to včetně "jidášovské" zrady, ponižování i mučednictví. Ještě půlstoletí muselo uplynout, než se Havlíček Borovský odvážil napsat epigram: Řeknu vám, až budu smít - neníť Bůh, a císař nemá být...

Autoři zohledňují i kanály, jakými se tehdy mohly informace šířit. Tištěné noviny, zejména na venkově, byly sotva kde dostupné, takže zprávy, většinou se zpožděním a deformované, se šířily třeba prostřednictvím kramářských písní, mohly se vynořit v kázání duchovních, snad je vrchnost nechávala "vybubnovat". Navíc venkovské obyvatelstvo, niterně spjaté jen se svým bezprostředním okolím a způsobem obživy, zůstávalo netečné ke vzdáleným událostem, které se ho navíc nijak nedotýkaly.

Osobní zkušenost ani ne tak s revolučními myšlenkami jako s přítomností francouzských vojsk mohli mít jedině obyvatelé jižní Moravy, která se v první dekádě 19. století několikrát změnila v bojiště. Jak vyplývá z prozkoumaných kronik té doby, žádné sympatie si cizácké jednotky většinou nezískaly. Knihu proto vnímejme jako zajímavý soubor příspěvků, které osvětlují, proč se ideje francouzské revoluce, hlásající svobodu, rovnost a bratrství, nerozšířily a neujaly v okolních zemích, dokonce snad zůstaly nepochopeny, označeny za švindl.

Argo knihy Fr svindl svobody

Přečteme si například citát, že Francie je země opuštěná Bohem, jíž "zlý duch" vnuknul onu špatnou ideu svobody a rovnosti, jež vedla k zapření přikázání, k neschopnosti smířit se se stavem stanoveným od Boha, od božské Prozřetelnosti. (s. 134) Právě matení pojmů v protirevolučních brožurách, které v duchu osvícenského absolutismu vycházely na českém území, zkoumá Daniela Tinková, která je též autorkou další knihy Zákeřná mefitis.

Co nebo kdo je ona titulová mefitis? Autorka hned v úvodu poskytne citát převzatý z dávného francouzského slovníku - je to bohyně zbožňovaná pohany, která měla na starosti kloaky, místa zamořená nejrůznějšími formami zápachu a jejíž jméno označuje infekci, zkaženost či hnilobu. Už podtitul knihy "Zdravotní policie, osvěta a veřejná hygiena v pozdně osvícenských Čechách" výstižně charakterizuje zamýšlený cíl.

Tinková zkoumá zdravotnické koncepty v rakouské monarchii v druhé půli 18. století i později, všímá si tehdejšího pojetí nemoci i teorií nákazy, vlivu "zkaženého" ovzduší. Zkoumá zrození nemocnice a úkoly "státních" lékařů, tehdy nazývaných termínem fyzikus (toto označení přetrvává hluboko do 19. století, stačí pohlédnout na starobylé hřbitovní náhrobky). Pozornost věnuje zdravotnické osvětě, zvláště pak mezi poddaným lidem, který dlouho zůstával k takovým novotám pochybovačný, ostatně ještě ve dvacátém století se nejen v chudších rodinách (kde nebyla zavedena voda) praktikovala očista celého těla jednou týdně.

Nalezneme sice pasáže nudně výčtové (zvláště v případě učených spisů z 18. století), avšak důležitá je kapitola věnovaná předcházení nákazy a úrazů. Morové rány sice pominuly, ovšem rozličné epidemie (tyfus, úplavice, skvrnivka) provázející válečné konflikty kosily obyvatelstvo dál. Stejný postrach šířila i "mírová" onemocnění, například pravé neštovice, spála, záškrt, nemluvě o psotníku...

Argo knihy Zkarena mefitis

Původ i šíření chorob, neřku-li účinná opatření proti nim, však zůstávaly nepoznané, lidé se odevzdávali v boží pomoc nebo věřili ve všeliká zaříkávání. Jen poznenáhlu se prosazovaly základní hygienické návyky a čistota veřejného prostoru - dosud bylo běžné vylévat splašky na ulici. Až v 18. století se vynořuje idea celoměstské kanalizace.

Obdobný problém vytvářela stojatá tlející voda a rozkládající se živočišné tkáně, související s jatkami a pachem šířícím se z nich. Do popředí vystupovalo i nakládání se zemřelými, pro období mezi skonem člověka a jeho pohřbem se staví márnice. Císař Josef II. dokonce rozhodl, že pohřebiště se musí přestěhovat za obydlená prostranství, tedy za město či vesnici, aby nikoho neohrožovaly "špatné výpary".

V osvícenské době začínají i první pokusy s vakcinací. Pravé neštovice (na snímku) dlouhodobě děsily obyvatelstvo, než byla spuštěna první "očkovací kampaň" - život ohrožující nákazu mělo zastavit preventivní očkování kravskými neštovicemi. Avšak ne všichni byli o bezpečnosti i přínosnosti této metody přesvědčeni, mezi pověrečnou laickou veřejností přežíval názor, že neštovice jsou vlastně vrozené a nelze se jim bránit, že se zasahuje do boží všemohoucnosti. Podrobné vylíčení těchto událostí, proložené statistickými tabulkami, přečteme doopravdy jedním a navíc zatajeným dechem.

Argo knihy nestovice