Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Knih o násilně prosazovaném združstevňování české a slovenské vesnice v průběhu 50. let vyšla řada, nejnověji pak sborník Kolektivizace v Československu. Více než tři desítky studií, ať již poskytují zobecňující nadhled nebo mapují dílčí jevy, tak načrtávají společenské pozadí, jehož znalost potřebujeme, abychom pochopili ideologické požadavky, tehdy kladené na zpodobnění těchto událostí v literatuře, na divadle a zejména ve filmu. Právě pohyblivými obrázky se zabývají Petr Slinták a Hana Rottová v knize Venkov v českém filmu 1945-1969. 

Jak známo, komunistická strana zvítězila prvních poválečných volbách, a to mimo jiné také přispěním vesnice. Rolníci uvěřili komunistickým slibům, že kolchozy podle ruského vzoru určitě zakládány nebudou a naopak všestrannou podporu získá každý poctivě a svědomitě hospodařící rolník. Komunisté to tvrdili ještě v roce 1948, jak názornou rozhlasovou ukázkou doložil nedávno vysílaný televizní dokument Století rádia. A stále se vedou spory, nakolik komunisté mysleli své sliby vážně a nakolik to byly bohapusté lži, které měly jen nalákat důvěřivé voliče.

Například Kamil Nevědický v úvodním textu tvrdí, že zdejší komunisté od počátku směřovali ke kolektivizaci podle sovětského vzoru, protože ani jiná možnost nepřipadala do úvahy - a své cíle jen všemožnými způsoby zastírali. Naproti tomu Jiří Pernes se domnívá, že zdejší komunistická strana skutečně mohla trpět iluzemi o své specifické cestě k socialismu - dokud Stalin v červnu 1948 nevystoupil s jednoznačnými požadavky, kterým se vzepřela jedině Jugoslávie, záhy vyloučená z komunistického společenství.

Všechny ostatní státy včetně Československa se disciplinovaně podřídily, i když třeba ministr zemědělství Július Ďuriš si posteskl, že "bude to těžké, aby titíž lidé, kteří prohlašovali, že nebude u nás kolektivisace, nyní prohlašovali kolektivisaci." (s.35) Avšak přijaté rozhodnutí o zásadní proměně vesnice začala být naplňováno, a to se vší rázností i bezohledností. Rolníci byli nuceni odevzdávat své majetky do zemědělských družstev a v případě odporu je čekala kriminalizace, vystěhování a vězení.

Aby vše probíhalo "podle zákona", bylo nutné výši povinných odevzdávek (co rolník měl vypěstovat a odevzdat státu) navršit tak, aby byla nesplnitelná, do chalup vpadávaly kontroly a hledaly schované zásoby. Pak následovalo stíhání pro sabotáž. Zastrašování dosáhlo masivního rozměru a většina zemědělců se nakonec podvolila, i když se vyskytly případy ozbrojeného odporu. Združstevňování vesnice proběhlo ve dvou fázích, první se odehrávala počátkem 50. let a druhé v jejich druhé polovině.

Jednotlivé příspěvky, pocházející z Česka i Slovenska, podrobně líčí, jak "přesvědčovací" kampaně probíhaly, jak likvidoval odpor, jak se lámaly odvěké tradice. Ale také naznačují, že násilná kolektivizace nevedla jen k devastaci mravů i pracovních návyků, k bezmocné letargii. Jak píše Anna Macourková, dosud soukromě hospodařící rolníci, kteří se vyhnuli negativní zkušenosti s kriminalizací, byli neutuchající propagandou postupně přesvědčeni, že mimo družstvo není naděje na úspěšné hospodaření (s.147).

Některé příspěvky, například Pavla Nováka, Lenky Kaloušové, Marie Jílkové či Anežky Stříbrné, do podrobna a využitím znalosti místní lokality, seznamují s děním v konkrétních družstvech (Hlízov, Veltěže, vesnice na Poličsku, Vranice), která navzdory krušným začátkům pozvolna začínala prosperovat. Do družstev i do jejich vedení postupně vstupovali i ti zemědělci, kteří byli původně ocejchováni a pronásledováni jako kulaci, úhlavní nepřátelé režimu. Knihu uzavírá exilové zamyšlení agrárního národohospodáře Ladislava Feierbenda (z roku 1954), jenž předkládá návrh, jak by se mělo nakládat se zkolektivizovanými majetky, až komunistický režim padne...

Je škoda, že autoři už příliš nenahlížejí za rok 1960, kdy hlavní vlna kolektivizace skončila. Pokud se totiž nějaký soukromý rolník udržel a nepodlehl tlaku, mohl již bez větších obav hospodařit. Ale postihla ho jiná tragédie: když tito houževnatí a nepoddajní lidé (samozřejmě že s výměrou polností jen několikahektarovou) zestárli, jejich děti většinou odmítly pokračovat v jejich šlépejích. V 70. a 80. letech pak i tato hospodářství přebírají družstva. A neméně výmluvné je, že po pádu komunistického režimu se málokdo vrátil k soukromému hospodaření.

Stejně tak lituji, že je dosud opomíjen průzkum vesnické mentality, popis každodennosti, vztahů a obyčejů - možná by se lépe porozumělo zarputilosti a nedůvěře tamního obyvatelstva. Například sociolog Inocenc Arnošt Bláha už v meziválečném období zkoumal poměry na vesnici a dospěl k závěru, že sedlák bývá tvrdý k sobě a bezohledný k okolí, že v jeho myšlení byla obdělávaná půda cennější než člověk. Z toho pak pramenila i sousedská pomstychtivost, která v 50. letech také vyvřela.

Jeden z příspěvků - od Petra Slintáka - se věnuje proměnám filmového zpodobnění kolektivizace a na příkladu tří dokumentů, které vznikly na Slovensku bv průběhu 50. let a týkaly se obce Príbeta, zkoumá vztah mezi propagačním zadáním a (aspoň subjektivně z tvůrcova pohledu) pravdivým obrazem. Tentýž Petr Slinták, navíc ještě s pomocí Hany Rottové, věnoval obrazu kolektivizované vesnice celou knihu Venkov v českém filmu 1945-1969. Autoři se dotýkají jak výsledné podoby těchto filmů, a to od krajně schematické oslavy kolektivizace až k jejímu zpochybnění. Cenná jsou ovšem také nahlédnutí do zákulisí cenzurních připomínek, detailně jsou popsány konkrétní případy mrzačených filmů, ačkoli se snažily vyhovět ideologickým požadavkům.

Autoři zpravidla nepostupují tak, že by izolovaně rozebírali jednotlivé tituly, ale naopak si vytyčují ucelené tematické okruhy, kterými pak prosívají daná díla (například obraz rodiny, úloha folklóru, role mládeže, problém náboženství atd.). A postupně se vydávají i do oblastí obtížněji uchopitelných - jedna z kapitol je nazvána "Temnota v duši venkovana", jiná se zabývá poetickou perspektivou pohledu, samozřejmě v souvislosti s režisérem Vojtěchem Jasným - na snímku záběr z filmu Všichni dobří rodáci.

Kniha je psána přehledně i čtivě, poskytne jasnou představu o filmové produkci zvoleného období (ideální by zajisté bylo, kdyby se čtenář mohl souběžně s četbou seznamovat i s příslušnými filmy). Lze jen litovat, že se uzavírá rokem 1969 a nerozšiřuje svůj záběr ještě dál, ideálně až k dnešku.

Jaroslav Rokovský, Libor Svoboda (eds): Kolektivizace v Československu

Vydal Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2013. 475 stran.
Hodnocení: 90%

Petr Slinták, Hana Rottová: Venkov v českém filmu 1945-1989
Vydala nakladatelství Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2013. 484 stran.
Hodnocení: 90%
Foto: nakladatelství, Česká televize, www.moderni-dejiny.cz