Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

† 31. 1. 2016 Není to ani měsíc, co nás Rene Trossman vyprovázel svým posledním koncertem z klubu Highway 61 a už se mi po té bluesové dálnici stýská. Definitivní tečku pak zapsal v sobotu 16. 1. Roman Dragoun. Hotovo, najíždíme na exit. Dál HWY 61 zatím nevede.

Když jsem po představení Reneho fotil s Pavlem Doležalem u loga ve vstupní hale klubu, měli oba v očích pramínky Mississippi River. Do řeči jim moc nebylo. A nejen jim. Stačilo mávnout rukou vzduchem a cítili jste mezi prsty Blues.   Pokud máte možnost prohodit pár slov po koncertech s tou nekonečnou řadou muzikantů, co tady hráli, tak Vám každý na baru u sklenky štiplavého moku s očima zapíchnutýma do kostky ledu foneticky zašeptá jakoby tajemně to samé. Tady to má prostě bluesové koule jako prase. Ano, i takhle mi to řekla dokonce jedna dáma z kolébky bluesové. Všichni žasli nad tím, jak je možné, navodit naprosto reálnou atmosféru klubů táhnoucích se z Chicaga přes Memphis až do New Orleans. Často mi naznačovali něco v tom smyslu, „nebyl on ten Karel tenkrát s Robertem na té křižovatce 61 & 49? A neupsal se tam taky tomu rohatýmu?“ Já jsem přesvědčen, že ano a že z tohohle klubu tam bylo víc lidí. Každému, koho jsem přivedl na tohle místo vyjmuté z časoprostoru definovaným Albertem Einsteinem a má rád život v taktu „dvanáctky“, spadla brada už jen z interiéru klubu.

Ty vibrace byly už v těch stěnách, všechny ty nástroje, obrazy a fotky bluesmanů na stěnách, tu určitě jamovaly, pokaždé když bylo zavřeno.
Blues. Co to vlastně je? Muzika? Pocit? Nejsem hudební znalec, kritik, historik a už vůbec odborník na tenhle druh hudby. Ale mám ji zažranou hluboko pod kůží. Nevím, jak se tam dostala, prostě tam je, občas svrbí a je třeba podrbat. Kdysi jsem viděl rozhovor s Johnem Lee Hookerem a tam se ho bílá reportérka ptala, jak by definoval blues. On se jen krátce zamyslel, pohladil svou kytaru a bez rozpaků na ní zapěl. „Baby, blues je, když se dobrej člověk cítí mizerně. Je v něm bolest, ale hned vedle stojí neukojitelná radost ze života“. Tahle definice se mi líbí. Ano, spousta lidí mi řekne, „co to posloucháš za smutnou muziku?“ Jo, možná je navenek smutná, ale když se do ní ponoříte, už Vás nepustí. Táhnete se za ní, jako za nohatou sukní a chcete prozkoumat všechny její zákoutí. Každý muzikant do ní vloží tu svou vnitřní bolest a životní příběh. A o tom to je.  Znáte ten pocit, jak Vám vstávají chlupy po těle a zimou to není?! Tak tohle jsem zažíval na pravidelných vyjížďkách po téhle dálnici 61. Chodil jsem tam nejen fotit, ale hlavně sosat plnými doušky tu úžasnou energii nejen z muziky, pivka a rumíčku lékařského, ale i z ikonických postaviček co tam pravidelně docházeli. Žádná velká filozofie. Dát si pivko před muzikou, poklábosit na baru o „ničem“ a počkat si, až se chloupky natáhnou. Prostě pohoda. Opravdová.

Je nás fakt hodně komu to bude chybět. Většina doufá, že to Martina s Pavlem Doležalů dlouho nevydrží a vyasfaltují nám další, již třetí pokračování téhle parádnické bluesové Route 61, na jejímž začátku v roce 2006 stál Karel Machart. Nemůžou nám přeci vzít tu jedinou jistotu v tomhle pomateném světě. Nedopustí snad, že bychom se nemohli scházet a u baru si při produkci porovnávat husí kůži. To přeci není možné!? Bohužel je.  Apropó. Martina a Pavel. Uvědomil si někdo z nás, že v téhle káře, co si tak krásně fičí a občas si dvanáctkrát drcne do taktu po černočerné HWY 61, jsou i věci oku skryté? Že aby to vše klapalo jak má, je zapotřebí dát věci o dost více než je většina lidí si ochotná jen připustit, natož věnovat? Nechodili jsme tam taky, kvůli nim? Nebyl to i ten jejich věčný úsměv za barem, co dělalo tenhle klub tak výjimečným a naplňoval ho něčím specifickým? Ano i oni sami Vám řeknou, že se mohli více věnovat finanční stránce věci a shánět různé dotace jako třeba jazzová sekce klubu. Jenže to by museli opustit místo za barem a přenechat ho nějakým krásným lidským obalům bez uší. Den má totiž stále 24 hodin a to i tady v blueslandu. Jak by to asi dopadlo?!

Když bych přišel ve čtvrtek po sauně na jedno, vinula by se klubem jedna bluesová, rocková pecka za druhou, nebo bych si dal jedno hořké za poslechu rádia s dvoutaktní duc duc muzikou? Pokud by se našel nadšenec, co by byl schopen nasměrovat kanálek zlaťáků tím správným směrem a nechtěl za to jeho polovinu, tenhle báječnej klub by frčel dál. Ale to se nestalo. Ne, opravdu nejsem zastáncem bruselského modelu podnikání. Buď si na to vydělám anebo jdu od válu. To ale funguje jenom tehdy, když to tak dělají všichni. Pokud se však nepřizpůsobíte všeobecným pravidlům společnosti, tak zahynete. I když do věci vkládáte srdce a všechen volný čas. Ukončit jízdu takhle rozjetou si žádá možná větší odvahu, než jí začít. A toho si cením. Myslím, že si Martina s Pavlem zasloužili slýchat to prosté díky. Jsem přesvědčen, že ač jsme to většina tak cítila, málo jsme to říkali. V našich zeměpisných šířkách ostatně platí, že lidé mluví o věcech, o kterých by měli mlčet a o záležitostech o kterých mají co říci, nehovoří, neboť se stydí a nechtějí být za blbce. Přeji jim do budoucna, ať blues poslouchají, ale nežijí. A snad někdy, na další štaci ahoj.

Takže za nás všechny postavičky pravidelné :)
DÍKY!!!!!!
 Martino a Pavle Doležalů