Kultura21.cz

Bez mučení se přiznám, že o této kytarové „čarodějnici“ z anglického hrabství West Yorkshire, narozené v Bradfordu zhruba před čtvrt stoletím, jsem toho moc nevěděl.  Když ale na síti pročítáte její hudební historii, tak při zjištění co vše stihla ve svém mladinkém věku, snadno uvěříte, že máte co dočinění s někým, kdo má budoucnost. Rád si dělám vlastní názor a na hudebníky obzvláště.

Chantel od vystudování prestižní  Leeds College of Music sbírá ve své zemi hudební ceny jak na běžícím pásu. V roce 2011 se jí ujal ostřílený producent a hledač talentů Livingstone Brown a na světě bylo její debutové album Like No Other. Její vlastní věci jak po hudební, tak i textové stránce opravdu nejsou jako žádná jiná. Ale muzikanti hrají především pro lidi na živo a na to jsem byl zvědav především. Taky na to, zda ztrácí kontrolu. Momentálně totiž na svém turné propaguje svůj druhý počin, čerstvou „placku“ Lose Control. Asi nepřekvapí, kdo ho opět produkoval.

Mám takovou obecnou poučku vypěstovanou časem. Čím menší a skromnější aparaturu vidím na klubovém pódiu, tím lepší hudební zážitek na mě čeká. Základní bicí souprava, žádné bedny velikosti skříně na šaty, jedna basa, tři kytary ve stojanu, jedna akustická, Fender a k mému překvapení jedna bělounká od Music Man. Vybaví se mi jména jako John Petrucci, Keith Richards, David Gilmour, Eddie Van Halen, Tony Levin nebo Rob Trujillo.  Taky už jsem dlouho neviděl legendární lampový zesilovač Carvin Lagacy, u jehož zrodu byl Steave Vai. Od jeho „světýlek“ jsem nemohl odtrhnout pohled.

Je to tady. Klasická anglická bledulka (v dobrém) bujných tvarů, v černých, místy průhledných vlajících šatech a na boso. Blůzička s jedním knoflíčkem co jen tak tak drží. Napadne Vás, než „hrábne„ do strun. Ano, podvědomě máme obecně vžito, že na kytaru s „kabelem“ hrají bravurně vesměs muži. Po prvních tónech zapomenete na zmíněný knoflíček a začnete se rozhlížet kolem, jestli jsou na tom ostatní stejně. Asi ano, protože po prvním kousku pěkně od podlahy Freefalling, chtěla Chantel navázat tak trochu nesměle (rozuměj hezky) kontakt s publikem jemňounkým hláskem s dotazem, jak tu říkáme té malé lahvi s vodou, co měla v ruce. Na její hlášku „flašička ?!?“ moc posluchačů nereagovalo a tak se jen usmála na zbytek kapely s poznámkou, že tu asi nikdo nemluví anglicky. Nemyslím si, že nulová reakce měla tento důvod. Prostě byli všichni paf z jejího feelingu. Jak sama na začátku slíbila, následovaly skladby jak z jejího prvního alba, tak i aktuálního. Burn your anger, Caught out, při Southern Belle si vystřihla jedno z dech beroucích sól, po kterém se už obecenstvo probralo z „šoku“ a sborově komentovalo její občerstvení „flaštičkáá“ !!! Na to ona odpovídala kombinací ruštiny a polštiny komicky  „na zdurovjééé“. Ledy byly tímto prolomeny a pak už si to všichni jen užívali !!

Po hodince toku energie s pódia zazněla Lose control a kapela si dala pauzu na flaštičku a pivo. Keith McParthling obrovitý bubeník, řekl bych keltských kořenů, si české pivo vyloženě užíval, stejně tak basák Colin Sutton. Druhou polovinu zahájila Chantel akustickou zasněnou Screams Everlasting sama na pódiu, následovala „předělávka“ Red House. Byla úžasná a jen to podtrhuje její um ! Těšil jsem se i na další bluesové standardy v jejím podání, ale tentokráte zůstalo jen u této jediné. Škoda ? Neřekl bych. Snad jindy. Tady byla sama za  sebe a to se mi líbí.  Fabulous, I’m no good for you, Your fever, Killink time, končila pak Walk on land, kterou věnovala Karlu Machartovi. Nadšené publikum si ještě vyžádalo přídavek v podobě Take the power. Pak už odložila krabičku s odposlechem, odpojila kytaru a pozvala posluchače ke stolu s CD, kde jim ráda podepíše, jak sama řekla cokoli. Taky slíbila, že tu není naposledy. Netrvalo dlouho a už se tvořila fronta nadšených uchazečů. Trpělivě si s každým popovídala (ano, obecenstvo umělo anglicky), když chtěl někdo fotku, neměla s tím sebemenší problém, občas totiž někdo potřeboval více pokusů. Většinou se totiž fotilo „krabičkou od mýdla“ jak říká jeden můj kamarád fotograf a Chantel to přecházela s úsměvem. Když pak vidíte, jak tahle sympatická dáma uklízí pódium, balí si kabely, zvukové krabičky, napadne vás slovo pokora. Téhle blonďaté čarodějnici s hbitými prsty fandím a přeju úspěch.

Už se těším na její příští koncert. Děkuji Martině a Pavlovi Doležalovým (a partě kolem nich), že umí i bez finančních dotací (i když to často není jednoduché), přivést k nám na jih muziku světového formátu a úspěšně tak pokračují v tom, co započal Karel Machart. Přál bych jim, aby si k nim našlo cestu více posluchačů. Jsem přesvědčen, že často ani netuší, jaké hvězdy jim tu hrají pod nosem. A to je škoda.

autor fotografií: Rudolf Hojdar