Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Čtu ráda, čtu hodně a už dokonce pár desetiletí. I když se má paměť dá stěží považovat za sloní, nevybavuji si, že bych s nějakou knihou měla tak prazvláštní vztah jako s Podzemní železnicí od Colsona Whiteheada. Přesto ani na vteřinu nelituji, že jsem měla tu čest celý příběh Cory a Caesara číst. Právě naopak, jsem tak plná dojmů, že ihned po zaklapnutí poslední stránky se s vámi musím o tenhle čtenářský zážitek podělit.

Na první pohled jsem Podzemní železnici v edičním plánu nakladatelství Jota úplně minula. Červená obálka mne sice praštila do očí, ale ty kolejnice tam, to bude asi čtení pro kluky, pomyslela jsem si. Na druhý pohled jsem bleskurychle přelétla očima anotaci a v momentě, kdy jsem zahlédla zmínku o otroctví, bylo jasné, že tuhle knížku si nutně chci přečíst. Vždyť Kořeny nebo Černobílý svět patří mezi mé nejoblíbenější příběhy. Mám ráda knížky, které v sobě nesou nějaké poselství a to by tato určitě mohla splňovat. Začínám se těšit.

Pak mi Podzemní železnice přistane na stole a na mne jdou mdloby. I když se považuji za zkušeného čtenáře, zlaté pečeti National Book Award 2016 a Pulitzerova cena 2017, mne vážně vyděsí. Mám ráda různé žánry, ale nedá se říct, že by má knihovna obsahovala „kvalitní“, odborníky ceněné kousky. Co když tomu, co se v knize píše, nebudu vůbec rozumět, protože bude napsána inteligentněji, než můj mozek chápe?

Další obavy na mne jdou, když se dozvídám pár informací o americkém spisovateli Colsonu Whiteheadovi. Pár děl už má za sebou a mezi nejvýraznější patří Zóna jedna, apokalyptický zombie příběh. No nazdar, zombie jdou absolutně mimo můj okruh zájmů. Co když Podzemní železnice ponese příchuť tohoto žánru?

A třetí mrazení v zátylku přichází, když si skutečně pořádně přečtu oficiální anotaci nakladatele:

Cora je otrokyně na bavlníkové plantáži, kde lidé žijí v příšerných podmínkách. Vede se jí ještě o něco hůř než ostatním, odvrhla ji i černošská vesnice. Caesar, otrok, kterého páni nedávno přikoupili, vypráví Coře o podzemní železnici a přesvědčí ji k riskantnímu útěku na sever. Ve Whiteheadově pojetí nepředstavuje Podzemní železnice jen historický krycí název pro síť tajných cest, dráha tu získává i fyzickou podobu. Strojvůdci skutečně obsluhují ilegální podzemní tratě a tunely. Coru a Caesara odváží na sever zchátralý nákladní vagon, který hluboko pod povrchem země s námahou táhne parní lokomotiva. Whitehead mistrně vykresluje formy násilí páchaného na černoších v období před občanskou válkou a jeho vyprávění postupně přerůstá ve velkou americkou ságu. Podzemní železnice nevypráví jen o zoufalém odhodlání jedné ženy, která touží uniknout hrůzám otroctví, nabízí nám i působivou reflexi dějin.

To jako, že fikce propletená se skutečnou realitou? Uf, uvažuji, jestli se v tom vlastně vůbec vyznám a neztratím se někde v meziprostoru. Jestli já jsem si touto knihou na sebe nevzala příliš velké sousto, které nedokážu strávit. Protože mám ale pro strach uděláno, s lehce roztřesenou rukou otáčím první stránku a pouštím se do čtení. A teď, kde začít s hodnocením? V hlavě i srdci mám těch zážitků neskutečnou porci.

Obavy o srozumitelnost čtení mne přecházejí po pár stránkách. Strach z oceňovaných knih je pro mne v tomto případě naštěstí neopodstatněný předsudek. Ani autorova minulost ze Zóny jedna není nikde patrná. Sláva, hned se mi čte snadněji. Colson píše vážně dobře. Na pohodovém čtení mají určitě zásluhu i naši překladatelé, za což jim velmi děkuji, bez jejich skvěle odvedené práce bych si Železnici stěží tolik užila.

I když je Cora hlavní postavou celého příběhu, potkávám v knize spoustu dalších osudů. Ať už se jedná o Cořinu rodinnou historii, Caesara nebo ostatní otroky, jejich životní úděly jsou popsány skvěle. Stručně a opravdu syrově. Vedlejšími postavami se to tu celkem hemží, ale tím, že autor nejde příliš do hloubky, vůbec nijak hlavní dějovou linii nenarušují. Právě naopak. Dodávají celému tématu ten správný kontext. Samotná Cořina cesta za svobodou je tu vyobrazená hezky krok za krokem. Se všemi obavami a nástrahami, jenž toto odvážné životní rozhodnutí doprovázejí.

Z celé knihy je cítit, že autor má otrokářskou historii Ameriky vážně do detailů zmapovanou. Že nám prostřednictvím románu nenásilnou formou přináší střípky dokumentů událostí, na které by lidstvo nemělo nikdy zapomenout. Zvěrstvo, které na druhém člověku dokáže napáchat jiný člověk, ve mně vyvolává beznaděj a lítost nad jednou stranou a zuřivou nenávist nad stranou druhou. Kéž se historie tohoto typu neopakuje. Nikdy a nikde.

I když je Podzemní železnice jako taková výplodem autorovy fantazie, je mi z čtenářského hlediska přesně vždy jasné, jestli čtu fikci nebo skutečnost. Colson tyto dva prvky mezi sebou míchá tak jemně, že celému příběhu dodávají právě tu čtivost a touhu ve čtení pokračovat.

Nečekejte, že tohle dílo přelouskáte jakoby nic. Ano, je možné knížku přelouskat za den, za dva, ale to hluboké, co v sobě nese, vás nejspíš občas zabrzdí a donutí si to celé v hlavě přebrat a přerovnat. A o tom to vlastně celé je. Něco si z tohoto čtení odnést. Podzemní železnice může být rychlou oddechovkou, kterou si i tak užijete. V tom případě se ovšem o dost ochudíte. Jednou za čas totiž není vůbec špatné si přečíst knihu, která má hloubku. A to tato kniha má. Zatraceně temnou a syrovou. Ale o to víc se z ní dá poučit a odnést si plnou hlavu myšlenek.

Pokud vás při pohledu na Podzemní železnici přepadají podobné obavy, jako mne, hoďte je za hlavu a ničeho se nebojte. Nemáte čeho. Tímto čtením nic neztratíte, tímto čtením můžete jen získat. Už teď vím, že knížku si přečtu někdy znovu. A pak možná ještě jednou nebo dvakrát. A mezitím ji budu doporučovat každému, kdo není lhostejný k lidským osudům.

Název: Podzemní železnice (The Underground Railroad)
Autor: Colson Whitehead
Žánr: Světová literatura, Historický román
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2018
Počet stran: 328
Hodnocení: 100 %                                                       
Zdroj foto: Jota
Odkaz na web: Jota