Kdo zná knihy australské spisovatelky Elizabeth Haran, nejspíš tuší, že asi obojí. Australská divočina nabízí nekonečné možnosti. A právě do vnitrozemí se vydává krásná Matylda. A já se tam vydám spolu s ní. Na tuhle výpravu se moc těším, protože paní autorku mám načtenou a vždy jsem byla z jejích příběhů nadšená.
Když jsem v nabídce Alpressu postřehla novinku z pera Elizabeth Haran, román Údolí naděje, bylo mi hned jasné, že tuhle knížku si chci přečíst. Oficiální anotaci nakladatelství jsem si přečetla až v okamžiku, kdy jsem knihu držela fyzicky v ruce:
„Matyldiny sny o rodinném štěstí vezmou za své, když na zásnubní hostině ztropí její opilý otec nečekaný skandál. Dosud vážená rodina je najednou přetřásána na veřejnosti a zostuzená dívka prchne z města do tichého vnitrozemí. V zapadlé vesnici nepotká nikoho, komu by se mohla vyplakat na rameni, proto svou bolest svěří papíru. Vůbec netuší, do jaké pasti se dostane, když se z knihy stane bestseller.“
Paráda, vždyť který knihomol by nechtěl číst o někom, kdo se pustí do psaní? Takový sen, o vlastním literárním počinu, má totiž někde v koutku duše zastrčeno spousta z nás. Promnu si natěšeně ruce a vrhám se na první stránky příběhu.
Nesympatická Matylda a milé vedlejší postavy
Začátek 20. století byl na morálku docela přísný všude na světě. A samozřejmě i v Austrálii. Otec holdující alkoholu, snobská matka milující večírky a rozjařené sestry dvojčata toužící po ulovení sličného mládence. To je rodina skromné Matyldy. Naše hlavní hrdinka se mezi svými nejbližšími vůbec necítí pohodlně. Snad její život dostane klid a pohodu po sňatku s Bradlym. Jenže, jak už napovídá anotace, žádná veselka se nekoná. Zlomené děvče opouští domov a vydává se co nejdál od pomlouvačného velkoměsta.
Musím přiznat, že Matyldina rodina mi není ani trochu sympatická. A co hůř, nijak mi k srdci nepřirostla ani samotná Matylda. Přijde mi moc zpovykaná a dost nudná. Naštěstí se během celého jejího putování trochu mění i její charakter a ke konci už jí snáším. Ale že bych jí extra fandila, to se říct nedá.
Elizabeth umí skvěle vylíčit charaktery jednotlivých postav a ty, které Matylda potkává na své první cestě a poté i v Modrých horách, ty si mne omotávají kolem prstu raz, dva. Vedlejší postavy v čele s Connorem dobře vyvažují mé antipatie k hlavní hrdince.
Kouzlo australského vnitrozemí a děj plný akce
Další, co Elizabeth umí přímo bravurně je popis prostředí. Ve městě nás nechává v klidu, zato australské vnitrozemí člověku přiblíží tak, že se cítím, jak kdybych sama seděla na lavičce v rododendronové zahradě. Divokou, krásnou a zároveň nebezpečnou místní přírodu vidím prostřednictvím autorčiných popisů snad dokonaleji, než kdybych koukala na fotografie.
Děj samotného příběhu plyne poměrně rychlým tempem. Celkem překvapivým, na to, že čtu červenou knihovnu. I když vlastně u Elizabeth by mě to ani nemělo překvapovat. I tentokrát mi dávkuje jednu akci za druhou tak, abych stále chtěla číst dál. Nečekejte ovšem nic překotného a dechberoucího, ale někdy milé a jindy lehce napínavé okamžiky.
Dobrodružná dějová linie graduje v momentě, kdy Matylda bojuje v divočině o přežití. Láska je tak nějak prodchnutá každou stránkou. Samotná lovestory je nám sice jasná hned, jakmile se ti dva spatří, ale jak to s nimi dopadne si hezky počkáme až do konce. I tohle dávkování nepřeslazené romance je mi u Elizabeth sympatické.
Odpočinkový román pro ženy
Ano, přesně takové Údolí naděje je. Miloučké a odpočinkové. Během čtení z člověka opadnou všední starosti a cítí je jak na obláčku. I když bych tento román pro ženy zařadila mezi ty nejslabší, co jsem od Elizabeth Haran četla, rozhodně času stráveného s Matyldou nelituji. Jestli máte rádi nenáročné romantické čtivo se špetkou dobrodružství, knihu vám doporučuji. Pokud s autorkou teprve začínáte, sáhněte nejdřív po nějakém jiném kousku. Třeba Sluncem spálené zemi nebo Za jasné noci. A Údolí naděje si nechte až na potom.
Název: Údolí naděje (Im Tal der Eukalyptuswälder)
Autor: Elizabeth Haran
Žánr: román pro ženy
Nakladatelství: Alpress
Rok vydání: 2019
Počet stran: 332
Hodnocení: 70 %
Zdroj foto: Alpress
Odkaz na web: Alpress
| < Předchozí | Další > |
|---|
Výtvarník Tomáš Řízek se vloni na podzim téměř odstěhoval do Asie. Vystavoval tam své obrazy a ilustrace, podnikl několik výtvarných dílen a přenášek. Tak jsme se ho zeptali, jak jeho asijské putování dopadlo. 
Vedle mnoha severských či amerických autorů zaujal v letošním roce českou literární komunitu i jeden francouzský tvůrce kriminálek. Jeho jméno je Bernard Minier a nedávno mu vyšla novinka Kruh.
Rozsáhlá výstava s názvem „Hledání a nacházení“ olomoucké výtvarnice Věry Katky Tatarkovičové byla otevřena v úterý 4. července ve foyer Domu kultury v Kroměříži. Oficiální zahájení, respektive vernisáž, se ale uskuteční v pondělí 10. čer...
Před několika dny skončil 18. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Je tedy čas probrat se dojmy a pokusit se o shrnutí. Můj nejsilnější pocit je podobný hořké pachuti na jazyku – nějak mi to prostě nesedlo. Jsou takové divadelní festiva...
Už jsme si zvykli, že z filmových pláten i televizní obrazovky na nás čas od času vyjukne přírodopisný pořad, který dokáže uchvátit svou technickou dokonalostí – autoři se dopracovali k unikátním obrázkům zvířat, která běhají ...
