Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Eva a její manžel Franklin jsou šťastný pár, kterým na první pohled nic nechybí - dokud nedojde na otázku dětí. Eva cestuje pracovně po světě, vede úspěšnou firmu a na dítě nemá ani pomyšlení, navíc k nim nemá moc vřelý vztah. Franklin naopak děti zbožňuje a přeje si je. Po jedné návštěvě známých dojdou k přesvědčení, že Eva již není nejmladší a na dítě je nejvyšší čas. Ona sama se uklidňuje tím, že až bude mít dítě své, tak se vše obrátí a zamiluje se do něj tak, jako je už teď zamilovaný její manžel. Když se narodí Kevin, Eva stále čeká na ten příval mateřské lásky, který ji má celou pohltit - ovšem marně.

Kniha samotná je psaná formou dopisů, které píše Eva Franklinovi. Je to rekapitulace všech jejích strachů a věcí, které mu nikdy neřekla, protože buď nemohla, anebo je tehdy ani nevěděla. Je to její pohled na jejich syna - nezkreslený, odhalený v celé své pravdě. Kevin byl od začátku jiný – ne jiný než ostatní děti, spíše jiný než ostatní lidé. Byl apatické dítě, které nejevilo o nic zájem – vše pro něj bylo nudné. Jakoby viděl vše okolo sebe a vyhodnotil to jako nezajímavé. Jeho rodiče se ho od začátku snaží zahrnout úplně vším, co by dítě mohlo chtít nebo potřebovat. Franklin mu každý den přinese novou hračku, ale on je všechny ignoruje.

Až do šesti let nosí pleny a nechá se přebalovat. Všechny slečny na hlídání s ním vydrží maximálně týden a pak od něj vyloženě utíkají. Čím více si Eva uvědomuje, co všechno je s Kevinem v nepořádku, tím více se Franklin svým chováním snaží všechno „ zlé“ popřít. Jakoby měl ve své hlavě představu dokonalého syna a čím více se jí jeho syn vymyká, tím více je rozhodnutý se této představy držet.

Začíná malá válka matky se synem, která nemá žádná pravidla, a ačkoliv se jej Eva stále snaží pochopit, vychází naprázdno. Z manželovy strany má nulovou podporu a fascinovaně hledí na Kevinovu dvojí tvář – jednu, kterou ukazuje jí a druhou, kterou má schovanou pro svého otce, roli dokonalého syna jako z reklamy. Postupem času zjišťuje, že Kevin neukazuje svou pravou tvář nikomu, neustále pozoruje a testuje své okolí a lidi ve svém životě, dokáže ublížit prakticky komukoliv, aniž by měl špetku svědomí. A tak je tomu i případě, kdy jednoho dne po nějaké době plánování pozve jménem ředitele do školní tělocvičny sedm svých spolužáků a oblíbenou učitelku angličtiny, zamkne dveře a jednoho po druhém zastřelí kuší – jen proto, že mu ve škole dle jeho slov prostě lezli na nervy.

Musíme si promluvit o Kevinovi není lehká četba a rozhodně nemůžete na konci říct, že ve vás nevzbudila žádné emoce. Já se u ní rozčilovala, chvílemi jsem nevěřícně koukala a místy se bála i číst dál v neblahé předtuše, kam se bude děj ubírat. Nejde ji zaškatulkovat jako knihu o matce, jejíž syn je vrah.

Samotnou mě překvapilo, kolik témat je v knize rozebraných – mateřství, vztah matky k dítěti, střelecké útoky ve školách a jejich následná medializace, mezilidské vztahy. Spolu s tím vším jsou tu pocity viny, otázky, proč se tak stalo a otázka nejhlavnější – dalo se tomu vůbec zabránit? Dalo se zabránit smrti všech těch mladých lidí? Záměrně neprozrazuji z knihy více, protože vás chci nalákat k jejímu přečtení. Určitě stojí za to a věřte mi, tohle je jedna z knih, kterou si budete pamatovat.

O autorovi: Lionel Shiver, americká spisovatelka narozená roku 1957 v Severní Karolíně, se původně jmenovala Margaret Ann, ale ve svých patnácti si nechala jméno změnit, protože jí nevyhovovalo a s mužským jménem Lionel se cítila lépe. Je to duchem svobodná světoběžnice - žila v Bangkoku, Nairobi, Belfastu a v současné době žije v Londýně.

Svou literární kariéru začala roku 1987 románem Žena druhů. Ještě před vznikem knihy, která ji nejvíce proslavila, napsala celkem šest jiných – Krvácející srdce (rok vydání 1990), Obyčejní slušní zločinci (1992), Ovládání hry (1994), Dokonale dobrá rodina (1996) a Double Fault (rok vydání 1997). Tou přelomovou knihou pro její kariéru je právě Musíme si promluvit o Kevinovi (2003), která byla roku 2011 velmi dobře adaptována do stejnojmenného filmu s Tildou Swinton v hlavní roli. Ten byl stejně jako kniha oceňovaný kritiky. Po této knize následoval Svět po narození (2007), Tolik za to (2010), Nová Republika (2012), Velký Bratr: Román (2013) a její poslední romány The Mandibles (2016), Stojící lustr (2017) a Majetek (2018).

Kromě psaní knih se Lionel Shriver věnuje ještě žurnalistice. Psala články a sloupky do periodik The Wall Street Journal, The Guardian, The New York Times apod., kde kritizovala pozici dnešních matek ve světě, malichernost britských úřadů nebo naopak vyzdvihovala svou lásku ke knihám. Je vdaná za jazzového hudebníka Jeffa Williamse.

Ukázka z knihy:

Dokonce už tehdy v roce 1983 mě zaskočilo, že standardní psychiatrická nálepka typu poporodní deprese má člověku přinést útěchu. Naši krajané se zřejmě přehnaně vyžívají v tom, že na svoje bolístky připlácnou visačku. Napadá mě, že pokud je ta choroba tak rozšířená, že si zaslouží jméno, vyplývá z toho, že člověk na ni není sám, může si vybrat chat na internetu nebo návštěvy skupinové terapie, kde pak vášnivě a veřejně pofňukává. Zmíněná tendence prosákla dokonce i do běžné americké mluvy. Už si ani nevzpomínám, kdy mi naposledy někdo řekl, že „se ráno probouzí celou věčnost“. Místo toho typově slyším, že není skřivan. Všichni naši souputníci, kteří ráno nezačnou fungovat bez vražedných hrnků kávy, zřejmě potřebují té lidské nechuti vyhoupnout se z postele a hned si dopřát kondičních patnáct kilometrů dodat na významu. Možná jsem dospěla k novému pochopení svých vlastních norem chování, včetně nijak nelogického očekávání, že po porodu dítěte by člověk skutečně měl něco cítit, dokonce něco příjemného.

Název: Musíme si promluvit o Kevinovi
Autor: Lionel Shriver
Překlad: Petra Klůfová
Žánr: thriller
Vydáno: 2019
Stran: 522
Vydalo nakladatelství: Mystery Press s.r.o.
Hodnocení: 100 %

Foto: Lenka Kališová