Ve stínu své sestry

Středa, 11 Srpen 2021 06:00 Taťána Kročková

Ve stínu Když sourozenecká rivalita překročí své meze, může nastat cokoliv. Román o dvou sestrách od Kateřiny Castanedy z nakladatelství Prostor čeká právě na vás!

Dvě sestry. Jedna krásná, chytrá a úspěšná, druhá její protiklad. Alespoň Lidmila si to o sobě myslí. Celý život všem ustupovala, snažila se být dokonalou dcerou, matkou i manželkou a přesto je ve svých třiceti nespokojená téměř se vším: se svým vzhledem, se zaměstnáním, s bydlením, dokonce ani manželství s Petrem ji nenaplňuje. Je přesvědčená, že šťastná by byla jen tehdy, pokud by žila život své půvabnější a úspěšnější sestry Lenky. Hnána pomýlenou touhou po spravedlnosti, vydává se Lidmila na cestu za vlastním štěstím, na níž postupně ztrácí víc, než získá. Zrada však nejde vzít zpět a Lidmila si příliš pozdě uvědomuje, že to, po čem celou dobu toužila, je mnohem blíž, než si myslela. Dostane ještě druhou šanci?

O autorce:

Kateřina Castañeda (*1982) vystudovala španělštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, věnuje se překládání, mj. filmů a dokumentů, a je spoluautorkou desítek scénářů k televizním pořadům. Psát začala již v útlém věku, kdy vyrůstala obklopená knihami, později své povídky uveřejňovala na literárních serverech. Žije v Praze, je vdaná a má malého syna. V nakladatelství PROSTOR jí vyšla povídková sbírka Hádej, můžeš jednou (2018).

Kateřina Castaneda

Ukázka z knihy Ve stínu:

„To je taková škoda, že se toho nedožil táta,” vzlykala s nosem zabořeným do zmuchlaného látkového kapesníku.
„Čeho se měl dožít?” obořila jsem se na ni. „Že se Lenka vdává , nebo že jim tchán staví zadarmo barák?”
Mámin vřelý, dojatý výraz v mžiku vychladl a jeho hlas dostal cynický nádech. „Já ti nemůžu za to, že sis vzala chlapa s holým zadkem.”
Neztratila se mnou po zbytek svatby ani slovo.
Na pobryndaném banketovém stole jsem ukořistila poslední porci parmské šunky a šla za Petrem. Seděl u stolu jak hromádka neštěstí a pozoroval dění kolem.
„Proč se s někým nedáš do řeči?” pobídla jsem ho.
„Vždyť jsou tu samí cizí lidi...o čem bych se s nima bavil? Navíc jsou skoro všichni namoc, viděla jsi toho chlápka, co se válel po zemi?” Znechuceně zavrtěl hlavou.
„Říkali mu pane doktore.”
A dál se hrbil nad svou sklenkou džusu.
Násilím jsem ho odtáhla na parket, ale po pár minutách jsme to vzdali.
Štvalo mě všechno: že můj muž akorát šlape zelí, že na svatbě není pomalu co jíst, že mě máma ostentativně přehlíží…
„Smím prosit, švagrová?” přistoupil ke mně znenadání Libor a zdvořile požádal o svolení též Petra. Zbožňovala jsem, jak vždy přesně věděl, co se v dané situaci sluší.