Kdo to tady řídí, když Bůh jede na dovolenou?

Čtvrtek, 21 Červenec 2022 06:00 Renata Petříčková

buh jede Atmosféru, kterou Michal Čagánek do svých příběhů vplétá, bych nazvala „lehce éterickou, leč nohama stále na zemi“. Jak takový rozpor jako čtenář ustát? No, a to je právě ten zvláštní pocit, který ve vás roste s každou stránkou jeho knih. Jde to…

Je to jako dívat se na běžné životní příběhy hluboce duchovním nadhledem a zároveň ty duchovní věci zde popisované prožívat nohama na zemi, v běžném a mnohdy nelehkém životě. Vlastní chyby, nepřízeň osudu a prostě všechno to, co nás provází na té návštěvě, které běžně říkáme ŽIVOT NA ZEMI.

Vosa na okraji talíře, cukr na nose a zpěv špačků

Jednou za čas si i Bůh potřebuje vybrat dovolenou. Copak nám tu asi zanechá, čím nás zaúkoluje? No, nebudu prozrazovat, co to boží dovolenkování znamená, protože vzato z širšího pohledu, Boha na dovolené si může každý čtenář představovat úplně jinak a jinde.

„Lehký vánek pohupuje větvemi stromů, hladí naše vlasy i kůži, ve džbánu s citronádou dělá na hladině miniaturní vlny.

Plátky citronu se ve vodě vznášejí jako astronauti ve vesmírném prostoru.

Vosa usedla na okraj talíře s koláčem a hned se pustila do jídla. Jitřenka pojídá už třetí kousek. Cukr má i na nose. Pořád se něčemu směje.“

Svět kolem nás dýchá svými dary. Tak právě tyhle části knihy miluji nejvíc, ty prosté obyčejné popisy obyčejného života. Pocukrovaného nosu a zpěvu špačků. Vždyť to je nakonec také to, co nás dělá hluboce, prostě, jednoduše šťastné.

Celý svět nám lěží u nohou

„Kromě rozličných zvířat, brouků a dalších tvorů, které je možné vzít do ruky, pohladit, nebo si je alespoň prohlédnout, má Jitřenka spoustu dalších milých přátel, které nespatříte, pokud nevládnete patřičnou dávkou fantazie.

Nikdo už asi nezjistí, kde se vzal malý domácí skřítek Frňochulák. Jestli se zhmotnil z Jitřenčiných představ, nebo zde byl již dávno před tím, než jsme se do domu nastěhovali. Pravdou však je, že je zde, a že i když je tak maličký, je s ním spousta legrace.“

A tak mohu jen říct, že Bianku si zamilujete. A projdete celý její svět, ve kterém vám ukáže to nejdůležitější. A tak mne napadá, že přece jen lze říci, co kniha ve čtenáři budí – všímavost k přítomnému okamžiku, všednímu dni a štěstí…

Ke štěstí, ke kterému není třeba někam dalekosáhle cestovat nebo o něj usilovat. Stačí se uvolnit a žít. Prostě žít.

A na konci knihy jsem vrátila ráda na začátek, opět k citátu „Jsou to zvířata, kdo polidšťuje tento svět.“ Protože tak to je.