V Paměti dívky nobelistka Ernaux dekonstruuje sebe sama a ohledává tím i způsoby psaní

Čtvrtek, 21 Prosinec 2023 06:00 Martina Čápová

Paměť dívky je autofikční dílo od nobelistky Annie Ernaux, v němž zprostředkovává téma zneužití, sociální třídy a problematizování paternalistického světa tehdejší Francie. Nejde o konstrukci fikční postavy, ale naopak o dekonstrukci dívky, kterou Ernaux kdysi byla.

Spekulace s identitou „já“ a „ona“

Nacházíme se ve Francii v roce 1958 a Annie Duchesnová jede na letní tábor v rok své plnoletosti. Chce si užít nově nabyté svobody, nebude tu nikdo, kdo na ni bude dohlížet „jako na malou holku“. Annie Ernaux nám v Paměti dívky vypráví příběh o surovém a neznámém světě, do kterého se dostane na táboře jako vychovatelka. Do té doby je totiž vychovávána s přísnou askezí, navštěvuje školu vedenou jeptiškami, pohybuje se ve vesnickém prostředí, „nikdy neviděla mužské přirození, natož aby se ho dotkla.“ Je to skok do světa sexuality, který ale ženám nedopřává potěšení a rozkoše, ženy jsou tu jako sexuální objekty, nebo jako matky dětí. Nejsou svobodné a ani tak o sobě neumějí uvažovat. Teprve později, až Simone de Beauvoir osvětlí funkčnost patriarchálního systému ve Druhém pohlaví, může i Annie Ernaux začít sama o sobě uvažovat jako o ženě, která se emancipuje ze struktur nadvlády. Může pochopit, co všechno se na táboře stalo. Vypráví nám o zneužití a vynucené ztrátě panenství.

O padesát let se snaží jiná Annie v knize vybavit si všechny ty vzpomínky. „Prostřednictvím její paměti si můžu vybavovat svět padesátých let, vidět lidi a věci v tehdejší realitě […]. Dívka na fotografii je cizinka, která mi odkázala svou paměť.“ A přestože je už jinou Annie, i po padesáti letech mají prožité události „schopnost způsobit spoušť v mém nitru, je tedy ve mně skrytě a nezdolně přítomná“.

Kombinace různých stylů vzpomínání

Ernaux zkouší ohledat tehdejší francouzský venkov a dívku, kterou byla. K vyprávění kombinuje popis fotografií, probírá dopisy, aby nám přiblížila myšlenkový svět dívky, která žije literaturou a francouzštinou, sní o chlapcích a jejich tělech. Hledá onu dívku v básních a citátech vypsaných z knih do diáře. Její svět je plný myšlenek Sartra a Camuse, je naivní a plná očekávání neznámého divokého světa. Nicméně jakmile je „použita“, zjišťuje, že sexuální svoboda je tu pouze pro muže. Nejprve lpí na představě, že jakmile se stane dokonalou, bude opět žádanou jako poprvé. Stane se blonďatou a hubenou a její táborový muž snů o ni opět projeví zájem. Jak pomalu poznává tento patriarchální svět, její postoje se transformují.

Důležitými tématy knihy jsou také problematizování třídní příslušnosti, téma anorexie i pohled na stud jako nástroj kolektivního popírání ženské sexuality. Hlavním sdělením textu se proplétají tyto témata jako nitě a utváří celou skutečnost příběhové linky. Annie zkouší utéct sama před sebou a to se děje nejednou. Poprvé po táboře odjíždí do Londýna jako au-pair, aby unikla verzi sebe sama. Pak ještě několikrát, ale už v aktu psaní, kdy nedokáže Paměť dívky psát a skutečně dopsat. Až po padesáti letech se ji skutečně daří pohlédnout beze studu na onu dívku pomocí své introspekce.

Literatura jako akt revolty

Próza od Ernaux je vždy nějakým způsobem hledáním v sobě samé. Všudypřítomnou touhou zachytit prchavost okamžiků v nichž se cosi děje (a podle ní se neustále něco udává), pokouší se sledovat následný vývoj a dopad toho, co se děje. Zkouší sledovat přerod okamžiků, jak se do nás ukládají a transformují nás.

„Potřebovala jsem osvětlit otázku, s níž se v literatuře setkáváme jen vzácně: jak se my na počátku života vyrovnáváme s povinností udělat něco pro to, abychom mohli žít, jak se vyrovnáváme s okamžikem, kdy si volíme svou budoucnost, a konečně i s pocitem, že jsme nebo nejsme tam, kde bychom měli být?“

Vzpomínání je pro ni vždy nejistým pokusem o poznání deformovaných vzpomínek na prožitou „realitu“. Tvoří tak určité linie myšlenkových procesů pro ni velmi specifických. „Ve svých poznámkách jsem našla zápisek o jakémsi záměru: Prozkoumat propast mezi děsivou realitou toho, co přichází, v okamžiku, kdy to přichází a podivnou ireálností, která po letech povléká to, co přišlo.“

Ernaux nám tvoří určité mapy vzpomínek, které leží mezi prostorem těla, mysli a světa. Ozývají se v jejich textech poststrukturalistické a psychoanalytické náhledy na vlastní život v doteku života ostatních. Jde o nesourodé, nelineární vyprávění, v němž se bez pozornosti můžete lehce ztratit.

Jak už to dělává, propojuje vlastní příběh s dobovým pozadím, byť v Paměti dívky je toto lehce upozaděno na úkor intimnějších zpovědí. Tady totiž vede dialog spíše sama se sebou než se světem, ten je jí pouze kulisou, pomocnou silou k rozpomínání. To, za co byla oceněna v Rocích se nachází i zde – onen prozřetelný pohled smíšený s klidnou a přesto zvídavou vášní pro okamžik.

Oceňuji, že nakladatelství Host zachovalo obálku z francouzského originálu, kde se nachází skutečná fotografie popisována též v knize a můžeme tak okem Ernaux pohlédnout na jednu z pamětí dívky.

Paměť dívky