Velmi lehká smrt je malé dílko s velkým etickým přesahem – ptá se po podmínkách přijatelného umírání

Pondělí, 26 Únor 2024 06:00 Martina Čápová

Velice lehká smrt od filosofky a spisovatelky Simone de Beauvoir je napsána velice syrovou a upřímnou formou, která možná někoho až zaskočí. Kdo však zná psaní této filosofky, nebude překvapen, že i v této novele se jedná o částečně memoár, částečně autobiografii, a v neposlední řadě také o mnohé polemické myšlenky v duchu existencialismu.

Udržovat někoho naživu za každou cenu je čirý pragmatismus

Děj se odehrává během takřka jednoho měsíce, kdy se její matce stane úraz a ona je nucena jít do nemocnice. Později se přichází na to, že má pokročilou rakovinu střev a nezbývá jí více jak několik dnů života. Nicméně lékaři a rodina to před ní tají a nikdo není schopen ji postavit před skutečnost. Matka Simone si tak myslí, že jde o pouhý zánět střev. Jak její nemoc postupuje, proměňuje se její vědomí a nakonec dlí v deliriu svého stavu a ani tehdy k ní nikdo není upřímný. Rozehrává se tu eticko-filosofická a emocionální partie nad umíráním a smrtí blízkých lidí. Silná vnímavost a empatie je tu projevována jako v ostatních dílech Simone de Beauvoir, včetně reflexí společenských konvencí, které je utvářeno především ve prospěch mužů.

Zvláštní pozornost pak zasluhuje přístup lékařů k umírajícím. Jeden přístup poukazuje na zachování lidské důstojnosti a možnosti přistoupit k rychlejší smrti, druhý leží na bezbřehém experimentování v zájmu vědy, udržování „naživu za každou cenu“ a minimální dodržování, co si o tom myslí pacient i jeho blízké okolí a to i navzdory, že dotyčný už má takřka nulovou šanci na přežití.

Simone tu pak přemýšlí o smyslu života v souvislosti se smrtelně nemocným člověkem. Je morálně etické jej udržovat při životě za každou cenu? Jsou utišující léky na bolest dostatečné a jak posoudit, zda dotyčný netrpí už příliš? Jak je možné, že lékař má téměř neomezenou moc nad pacientem? Simone také polemizuje nad tím, jaké je to umírat v nemocnici a doma, jaké je to umírat bez blízkých osob po svém boku.

Vztah dcery a matky a postavení žen

Simone de Beauvoir přemýšlí o své matce jako o pečovatelce svého otce, která za jeho života nemá čas pro své nitro ani své záliby a je z toho nevědomě frustrovaná. Tato frustrace se následně promítá do jejího chování k sobě i druhým. Je to typ ženy, která zasvětí život muži a po jeho smrti si uvědomí, že žila život svého muže a ne svůj vlastní. Nemá žádné zájmy z vlastního přesvědčení, její tužby se podřizují tužbám muže z „lásky“ a oddanosti rodině. Simone je naopak velmi volnomyšlenkářská a tyto společenské konvence a někdy i tabu v mnohém překračuje a hledá vlastní cesty, což se samozřejmě odráží i v jejím psaní.

Simone zde střídá několik myšlenkových proudů, byť se jedná o lineární vyprávění. Její psaní je strohé a velmi upřímné. Sleduje zde vztah dcery a matky. Místy probleskne Simonino dětství a dospívání a reflexe proč se stala téměř opakem své matky a emancipovala se z patriarchálních struktur (nebo o nich minimálně přemýšlí), což v jejich vztahu zapříčiňuje mnohé konflikty a nepochopení. Je tu podáváno psychologické pozadí do povahy matky, mentálním vývoji samotné Simone. De Beauvoir reflektuje, jak se žena mění prostřednictvím manželství s mužem, kterému je oddána především ze společenských konvencí a jakési morální věrnosti, která je silně zakotvená již výchovou.

*Překlad Velmi lehké smrti by si zasloužil současnější překlad – především u překládání některých jmen to působí až zastarale a nepatřičně. Například sestra Simone v originále psaná jako „Poupette“ je tu přeložena stejně jako v původních českých překladech jako Panenka.

Velice lehká smrt