Křivda. Kam nás může zavést ohýbání vlastní historie?

Neděle, 23 Březen 2025 06:00 Dagmar Magnusková Literatura

Křivda Lži, manipulace, přetvářka, polopravdy, faleš a pár velkých traumat. Kam nás může zavést ohýbání vlastní historie? Co to může znamenat pro širokou společnost a naše okolí? Jak se k tomu postaví naši příbuzní a hlavně naši potomci? Spousta otázek, ale málo odpovědí. O pohnutkách osob šířících vědomě i nevědomě lži se můžeme pouze dohadovat, zvláště pokud se jich už nemůžeme osobně zeptat. Důvodů může být mnoho. Je možné je pochopit, mít porozumění, vcítit se?

Odpověď nechám na každém osobně. Sama jsem toho názoru, že je velmi obtížné soudit někoho, kdo má za sebou velmi náročnou minulost, nad kterou nemá nadhled, a více méně ji ani nechce vidět reálně. Možná jen touží po pozornosti, pocitu zadostiučinění, vlastním způsobu dosažení spravedlnosti, přežití. Nevím. O motivaci babičky Jitky můžeme pouze polemizovat. Hlavně v případě, kdy podle mě si již ona sama přetvořila svou vlastní lež v pravdu a uvěřila ji.

Nedávno rozvedený pomocný režisér Arnošt, nenávidící své jméno a tak si nechá říkat již od školních let Arne, touží uspět s vlastní sérii dokumentů zaměřených na historii zajímavých lidských osudů. Inspirace v podobě pozoruhodných příběhů stále nepřichází. Mírně znuděný pracovní rutinou se jednoho večera seznámí v baru s Danielou. Po pár skleničkách se Arne dozvídá o Danielině babičce Jitce, která byla jako dítě nucena přečkat období druhé světové války ukrytá v izolaci u náhradní rodiny, která ji měla týrat. Po ukončení války se dozvídá, že pravděpodobně přišla o celou rodinu. Tento náročný start do života i jeho pozdější průběh způsobil trauma nejen samotné Jitce, ale i jejím potomkům. Arne natěšený, že bude moci konečně natočit svůj působivý příběh, se vrhne do podrobného a velmi složitého pátrání po historii Danieliny rodiny. Ovšem v jeho průběhu zjišťuje Arne spoustu nesrovnalostí ve vyprávění babičky Jitky a místo toho, aby získával odpovědi, objevují se stále nové a nové otázky. Nalezne Arne pravdu a dočká se konečně svého vlastního dokumentu?

Musím na rovinu říci, že mě obsah knihy zklamal. Čekala jsem něco jiného. Transgenerační přenos traumatu je zde zmiňován jen okrajově, povrchně a neadekvátním způsobem. Obrázek si ale nechť udělá každý čtenář sám. Navíc mi byl hlavní „hrdina“ románu velmi nesympatický. Působil na svůj věk nevyzrále a spíše jednoduše. Vyloženě mi vadil způsob jeho vystupování. Vykreslení jeho soukromého života, který probíhá na pozadí hlavní dějové linky příběhu, mi připadl nadbytečný. Zajímavé a poměrně čtivé byly pasáže pojednávající o pátrání po Jitčině rodinné historii. I když se většinou jednalo o popis osob, kde bydlely, v jakém období a s kým a celé to bylo velmi propletené. Místy jsem se i trochu ztrácela ve směsici jmen a vzájemných vazeb. Ovšem tyto části příběhu přitáhly mou pozornost a četly se skoro samy. Ten zbytek už značně pokulhával. Celkově román měl velký potenciál a neobvyklý námět, který nebyl plně využit. Což je škoda.

krivda