Muž jako evoluční inovace?

muz jako evolucni inovace200 Mužský úděl uprostřed měnících se poměrů, kdy se prosazují feministická hnutí a genderová studia, jako by se vytratil ze zřetele badatelů - proto musím ocenit Stanislava Komárka, vysokoškolského pedagoga, jenž svou knihu Muž jako evoluční inovace? poskládal z řady vtipných, čtivých esejů, psaných s nadhledem a zcela vzdálených suchopárnému (pseudo)vědeckému mudrování, dílem duchamornému, dílem názorově zaťatému.

Mužská populace, v minulosti nadána právem i povinností rozhodovat v rámci rodiny i celé společnosti (například v době nevolnictví nesl hospodář jmenovitě odpovědnost za chování dětí, žen i čeledi), poznenáhlu ztrácela své výsady. Dlouhodobě probíhaly zápasy o rovnoprávnost pohlaví. Stačí si vybavit početné publikace popisující, na jaké potíže narážely ženy na přelomu 19. a 20. století, když chtěly získat vysokoškolské vzdělání, zapojit se do politické sféry nebo nalézt práci odpovídající dosaženému vzdělání, když samy chtěly rozhodovat o svém osudu.

Jak Komárek píše, radikální feministky pak představu rovnoprávnosti dovedly do mnohdy obskurních poloh, když hlásaly, že každý sex je potenciálním znásilněním, navrhovaly zredukovat počet mužů coby nepotřebných trubců, dokonce vstoupily na půdu teologie s tvrzením o ženském rozměru všech podob Boha. A konstatuje, že takové myšlenkové konstrukty "ideálního stavu" mají blízko šíření jakékoli bezvýhradné víry, aniž rozhoduje její zacílení.

Komárek z nejrůznějších úhlů zkoumá, jak se proměnil obraz muže a jeho společenské funkce v západní společnosti během posledního sta let. Coby přírodovědec odkazuje přitom i do světa zvířat, aby upozornil, že v lidském chování přetrvávají archaické, prapůvodní pudy. A dodává, že kupodivu se většina žen cítí být v dnešním uspořádání společnosti přetížena, nikoli osvobozena, a žehrá na úpadek maskulinity víc než muži sami. Je totiž obtížné sloučit užívání všech svobod a zároveň v někom hledat "oporu". Připomíná, že „dnes je jako spravedlnost chápána zásada všem stejně, která samozřejmě postupuje i úplnou stejnost všech lidí – vůbec si už neumíme představit, že lidství při stejné důstojnosti nabývá mnoha forem, mezi pohlavími, rasami i v rámci lidské vnitropopulační variability.“

Pro objasnění polarizace mužského a ženského principu autor podniká obšírné výpravy do vzdálené minulosti i vzdálených končin, nahlíží do antického Řecka i do zvyklostí soudobých primitivních etnik. Snáší jednoduché argumenty: jsou-li rozdíly mezi ženstvím a mužstvím jen kulturně podmíněné, proč se mezi ženami vůbec nevyskytují hudební skladatelky svým významem srovnatelné s nejvýznamnějšími skladateli - nebo naopak proč ve vězeních bývá zavřeno přibližně desetkrát více mužů než žen?

Komárek to vysvětluje rozběžnými typy nadání, životních strategií i životních úskalí. Rozhodně to nevyřeší snaha nivelizovat opačná pohlaví do jakéhosi nelišeného "jednotného člověka", s čímž ostatně vyvstávají i jazykové problémy: například v samotném základu češtiny tkví zřetelné rozlišování rodů u sloves i jmen, u některých "mužských" výrazů dodnes chybí ženská varianta - například u slova host.

Kniha probírá jednotlivé atributy muže a mužství od úrovně jedince až po kolektivní pospolitost. Přibližuje ryze mužské záliby - Komárek používá nádherný výraz "rejdiště" (takže muži rádi rejdí v abstraktních oblastech, jako je matematika nebo šachy, oddávají se počítačům, motorismu, sběratelství, ale také se prosazují ve finančnictví a filosofii). Dotýká se vztahů mezi opačnými pohlavími (jak spolu žít?), značnou pozornost věnuje tomu, jak si muži počínají mezi sebou, neopomene homosexuální kontakty, homoerotické okouzlení ani institucionalizovanou pederastii ve starém Řecku - což by dnes vyneslo mnoho let kriminálu za zneužívání nezletilých, jak vzápětí upozorní.

muz jako evolucni inovace Komarek

Značnou pozornost věnuje maskulinitě drsné a bojovné, ať již našla své naplnění v lovu, válčení nebo v neškodném zápolivém sportování. "Dobrodiní" západní civilizace se kdysi - v koloniálních dobách - šířila na hrotech zbraní, zatímco dnes je zastoupila "hospodářská pomoc". Zaměřuje se ovšem i na maskulinitu tlumenou, třebaže též diktovanou potřebou se sdružovat, ovšem se svatozáří "přemýšlivosti" - ať již v církvi, politice nebo na univerzitě. Komárek tu s trochou jízlivosti podotýká, že takto orientovaní lidé baží po jedině pravém poznání a z něho plynoucí spáse, což jim zaručí jen příklon ke "kanonizovaným" zdrojům poznání. Já skromně dodávám, že například v současné filmové vědě to má nyní být neoformalismus a časopis Iluminace.

Podnětný je výklad o proměnách státu: někdejší chlapsky agresivní, drsný a bezohledný Vaterland, vyžadující, aby se každý - v rámci rodiny - postaral o sebe, se změnil v mateřský Mutterland, ochotný pečovat o každého svého člena. Zatímco Vaterland ohrožoval hlavně své okolí, Mutterland ohrožuje především sám sebe. Málokdy spatříme, že by se někdo dobrovolně vzdal byť jen částečky toho, nač si přivykl a co považuje za samozřejmost.

Možná i odtud pramení pocit ohrožení muslimským světem, kde tato proměna zjevně neproběhla. Tam často setrvává žena v domácnosti, aby vychovávala co nejvíce dětí; co může proti tomu postavit západní civilizace, propadlá často bezdětné touze "žít a užít"?

Komárek se seznámil (a čtenáře tím pádem seznamuje rovněž) s velkým množstvím poznatků ukrytých v rozličných učených knihách, počíná si nanejvýš uvolněně a mnohdy prostořece, zmíním aspoň přirovnání, že šunku každý rád, ale vyklízet hnůj z chlívku nikdo nechce. Šťouchne si i do svého univerzitního prostředí, když napíše, že tisíce akademiků tam pracují na svých publikacích, skrytí a neznámí za života i po smrti, podobajíce se mnichům z tibetských klášterů, kteří do nekonečna otáčejí modlitebními mlýnky.

Odkazuje také na význačná díla zejména tuzemského písemnictví: se smyslem pro nečekané domýšlení podnětů zužitkuje postřehy Karla Čapka, Boženy Němcové, Karla Klostermanna, Franze Kafky. Upozorní na Švejkův zákopový výrok "Nestřílejte, vždyť jsou tady lidi", Haškem ovšem nenapsaný. Zato kriticky se staví ke konstrukci Foglarových příběhů i postav v nich. Rovněž nalezneme znepokojenou připomínku diváckého zájmu o brutální film 120 dní Sodomy, i když jeho režiséra Pasoliniho uvádí nepřesně jako Passoliniho. Možná tu také probleskla nějaká freudovská past, o níž se pisatel v jedné pasáži podrobněji rozepisuje…

muz jako evolucni inovace3